Umělá inteligence se v posledních letech stala přirozenou součástí kreativních i pracovních procesů, přesto kolem ní stále přetrvává obava, že člověka nahradí a převezme autorství, rozhodování i lidský vklad. Realita však může být mnohem zajímavější. AI dnes totiž vystupuje spíše jako spoluautor, který rozšiřuje lidské možnosti, nikoli jako entita, která by měla kreativitu nebo odpovědnost převzít.
Zásadní rozdíl spočívá v intenci. Člověk přináší záměr, otázku, téma, emoci i hodnotový rámec. AI reaguje. Neprožívá, necítí, nemá osobní zkušenost ani svědomí. Pracuje s pravděpodobností, vzorci a obrovským množstvím dat, ze kterých dokáže nabídnout strukturu, varianty nebo nové úhly pohledu. Zadání, směr, význam i konečné rozhodnutí však zůstávají na člověku. Právě v tom spočívá spoluautorství vedené dialogem, nikoli delegováním.
Právě tento přístup k umělé inteligenci dnes akcentují i technologické společnosti, jako je Huawei, které se dlouhodobě zaměřují na vývoj AI nástrojů podporujících člověka v jeho práci, nápadech i rozhodování. V praxi to znamená, že umělá inteligence může pomoci rozvinout myšlenku, zrychlit rešerši, nabídnout jazykovou variantu nebo upozornit na slepé místo v argumentaci. Nenahrazuje ale osobní zkušenost, intuici ani cit pro kontext. Text, obraz nebo koncept bez lidského vkladu často působí technicky správně, ale prázdně.
Stále lze tedy stále odlišit kvalitní výstup od toho nekvalitního a tímto „soudcem” je právě člověk. AI totiž často funguje jako zrcadlo. Odhaluje, jak přesně umíme formulovat otázky, jak jasně máme vymezené myšlenky a jaké hodnoty do práce vkládáme. Čím vědomější je autor, tím kvalitnější a osobitější je i výsledek spolupráce. AI tak lze paradoxně chápat jako zvýrazňovač lidské jedinečnosti místo toho, aby ji rozpouštěla.
Budoucnost proto pravděpodobně nebude patřit ani čistě lidské, ani čistě strojové tvorbě. Bude patřit těm, kteří dokážou technologii chápat jako partnera a nástroj rozšířeného myšlení, nikoli jako hrozbu. AI jako spoluautor nebere člověku hlas. Dává mu další prostor, aby byl slyšet jasněji, přesněji a možná i odvážněji.
V této nové realitě však zároveň platí, že člověk nesmí zpohodlnět. Spolupráce s umělou inteligencí klade vyšší nároky na schopnost myslet v souvislostech a klást smysluplné otázky. To, co bude čím dál důležitější, není rychlost ani objem produkce, ale schopnost orientace, kritického odstupu a práce s významem. Rozvíjet bude třeba především lidské kvality, které nelze automatizovat: cit pro kontext, detaily a kreativitu ale i empatii či etiku. Právě tyto dovednosti rozhodnou o tom, zda se z AI stane pohodlná berlička, nebo skutečný parťák v procesu tvorby či myšlení.
