KOMENTÁŘ KARLA FRONKA | Ceny stavebních materiálů lámou historické rekordy. Některé dřevěné, ocelové a izolační materiály podražily meziročně o desítky až stovky procent. Jednou z příčin je pandemie. Ani největší optimisté ale neočekávají, že její konec přinese návrat cen na původní úroveň. Některé stavební materiály totiž z dlouhodobého hlediska docházejí. Řešením je koncept cirkulární ekonomiky a větší recyklace.
Pandemie narušila subdodavatelské řetězce. Některé stavební materiály proto nejsou téměř k dostání a ceny skokově narostly. Na trhu chybí plast, kov i izolační materiál, na vlně zdražování se veze i dřevo, byť je ho všude dostatek s ohledem na kůrovcovou kalamitu. Na dodání velké části stavebního materiálu se dnes mnohdy čeká i měsíce. Je pravdou, že tento „pandemický výkyv“ se během dvou, tří let vyrovná, nicméně ceny se na původní úroveň nevrátí. Materiály ve stavebnictví totiž postupně docházejí. Neotevírají se nové lomy a stavby prodražuje i nedostatek pracovní síly. Dle odhadů chybí ve stavebnictví tisíce lidí. A příliš nadějí na zlepšení nedává ani situace ve školství. Mladí lidé totiž o stavební obory nemají zájem.
Řešením, alespoň co se týká nepříznivého cenového vývoje stavebního materiálu, je cirkulární ekonomika. Jde o koncept, který je součástí udržitelného rozvoje. Stavby by měly být navrhované tak, aby se materiály daly použít opakovaně, aby jejich životnost byla co nejdelší a po uplynutí životnosti mohla být budova zbourána, materiál roztříděn a v souladu s cirkulárními principy znovu použit.
Tyto zásady nejsou mezi stavaři žádnou novinkou. Technologičtí manažeři se například shodují, že buducností nejsou nové lomy na stále další a další materiál, ale deponie pro třídění stavební sutě. To nyní vidíme v obcích poničených tornádem, kde během pár minut vznikly stovky tisíc tun odpadu. Za postiženými vesnicemi vyrostly obří skládky sutě. Tu je třeba vytřídit, podrtit a vrátit zpět do výroby stavebního materiálu.
Stavebnictví v Česku k recyklaci postupně směřuje, nicméně většina odpadu se zatím nerecykluje. Velmi do tohoto procesu zasahují náklady na dopravu. Materiál na stavby je potřeba vozit a je ho poměrně hodně. Velkou výhodu tak obvykle mají dodavatelé v místě, kteří mohou do soutěží započítat nižší dopravní náklady. Na druhou stranu je ale tlak na recyklaci velký. Ti dodavatelé, kteří budou inovovat a vsadí na recyklaci, získají konkurenční výhodu. Časem se jim vyplatí využívat recyklovaný materiál, byť by měl být dopravován z větší dálky. Technologicky to možné je.
Ukázat to můžeme například na oceli. V Česku nejsou elektrické pece na její výrobu, proto má česká ocel daleko vyšší uhlíkovou stopu než například polská nebo maďarská. Nadnárodní firmy, které si stanovily uhlíkové cíle, budou v budoucnu pravděpodobně preferovat pro své stavby ocel z Maďarska nebo z Polska, přestože náklady na její dopravu budou vyšší než na tu českou. Abychom se tomu vyhnuli, je třeba efektivně využít prostředky, které Evropská unie nabízí v rámci programů, které mají pomoci nastartovat ekonomiku po covidu.
Autor je předsedou České rady pro šetrné budovy.
