KOMENTÁŘ TOMÁŠE ZDECHOVSKÉHO | Známý kanadský psycholog a jeden z nejvýraznějších veřejných intelektuálů dneška Jordan Peterson nedávno oznámil rezignaci na profesuru na Torontské univerzitě. Jako jeden z důvodů svého rozhodnutí uvedl vliv ideologie rozmanitosti, inkluzivity a rovnosti.
Uvedená tři slova – rozmanitost, inkluzivita a rovnost – znějí na první pohled pěkně. V tomto případě ale bohužel neznamenají otevřenější a tolerantnější prostředí, jako spíše upřednostňování statusu oběti před schopnostmi. A to i přesto, že v minulosti už byly podniknuty veškeré rozumné kroky k tomu, aby nebyl žádný z kvalifikovaných „menšinových“ kandidátů přehlížený.
Podle Petersona vyrostla v důsledku toho generace výzkumníků naprosto nekvalifikovaných pro svoji práci. Ve spojení se zrušením objektivního testování akademických výsledků vidí zcela pochopitelně ohrožení celé koncepce vysokoškolského studia.
Nesmyslné prohlášení o rozmanitosti
Mimochodem, všichni jeho bývalí kolegové z univerzity musejí vytvářet prohlášení o rozmanitosti, inkluzivitě a rovnosti, aby získali výzkumný grant. Takřka všichni také musejí v praxi lhát (s výjimkou menšiny) a vedou k tomu i své studenty. Někteří z Petersonových bývalých kolegů dokonce podstupují tzv. školení proti předsudkům, která vedou vrcholně nekvalifikovaní personalisté, kteří nesmyslně a obviňujícím způsobem přednášejí o údajně všudypřítomných rasistických, sexistických či heterosexistických postojích.
Takové školení dnes bývá často dokonce podmínkou pro získání místa na fakultě. Je proto zcela pochopitelné, že působit v prostředí, kde se místo schopností hodnotí status oběti, se stalo pro autora řady úspěšných (například 12 pravidel pro život) neúnosným a vedlo ho k ukončení působení na místě profesora.
Kanadská legislativa
Systém umožňující upřednostňovat lidí na základě příslušnosti ke dříve diskriminované skupině nevznikl náhodou. Současný stav umožnila mj. i kanadská legislativa. Část věnovaná rovnosti v Kanadské chartě práv a svobod výslovně povoluje legislativu umožňující „afirmativní akce.“ (Obdoba pozitivní diskriminace – pozn. redakce.) Kanadský zákon o rovnosti v zaměstnávání dokonce ukládá zaměstnavatelům ve federálně regulovaných odvětvích povinnost zvýhodňovat čtyři určené skupiny: Ženy, osoby se zdravotním postižením, domorodé obyvatelstvo či tzv. viditelné menšiny (lidi neevropského a nedomorodého původu). Některé kanadské univerzity také nabízejí alternativní podmínky pro přijetí studentů z řad indiánů či Inuitů.
Tato ideologie založená na identitě je dnes podle Petersonových slov všude, od univerzit přes média, nadnárodní společnosti až po filmový průmysl. Rasa, pohlaví a sexuální preference se měly na „příkaz“ radikální levice stát určujícími znaky každého člověka a jsou považovány za pomyslnou kvalifikaci, která se zohledňuje, když jdete studovat nebo hledáte práci. Mnohým z vás bude něco takového evokovat situaci u nás v době komunismu, kdy při přijímacím řízení hrál ve škole i v zaměstnání klíčovou roli kádrový profil, přičemž „buržoazní“ původ mnohým ztěžoval, či dokonce znemožňoval další studium nebo získání lepšího zaměstnání.
Obětí jsou ti nejschopnější
Nejedná se samozřejmě jen o kanadský problém. I v sousedních Spojených státech, u nichž bych se teď rád zastavil, může původ člověka sehrát významnou roli například pro přijetí na některou z prestižních univerzit. Některým to možná bude připadat jako neuvěřitelné, ale obětí se zde nestávají pouze lidé z řad bílých mužů, jako tomu bylo v případě Jordana Petersona, ale paradoxně i některé dříve znevýhodněné menšiny.
Snaha o větší diverzitu na prestižních amerických univerzitách totiž v praxi znevýhodňuje jednu významnou a také velmi pestrou menšinovou skupinu – uchazeče z řad Asiatů, kteří byli v minulosti podobně jako třeba Afroameričané vystaveni ústrkům a diskriminaci. Dosahují nadprůměrných výsledků a není pochyb o tom, že jejich zastoupení mezi studenty by bylo bez uměle vytvořených překážek mnohem větší, než je dnes.
Ironií tedy je, že boj za diverzitu v konečném důsledku jinakost potlačuje, zvláště když vezmeme v úvahu, že postiženými jsou lidé původem z kontinentu, na kterém žije většina obyvatel Země. Pokud má tedy člověk kořeny v Asii, musí počítat s tím, že při přijímacím řízení na mnohé prestižní americké univerzity, bude mít i při vynikajících výsledcích laťku nasazenou výše než ostatní.
Harvardova univerzita v problémech
Organizace Studenti za spravedlivé přijímací zkoušky (Students for Fair Admissions) podala v roce 2014 na vedení Harvardovy univerzity žalobu za diskriminaci asijských uchazečů. Procento Asiatů přijatých na Harvard bylo podle žalobců rok od roku podezřele podobné, a to navzdory dramatickému nárůstu počtu asijsko-amerických uchazečů a obecně asijsko-americké populace.
Jako většina amerických univerzit usiluje i Harvard o adekvátní zastoupení etnických menšin. Odhalení dokumentací přijímacího řízení přineslo šokující zjištění. Vedení Harvardovy univerzity si plně uvědomovalo nadproporční zastoupení Asiatů a hledalo způsob, jak zvýšit počet studentů z jiných etnických menšin a tím počet Asiatů snížit. Proces přijímání uchazečů o studium se prezentoval jako antirasistický, ve skutečnosti však měl zvýšit šance jedné etnické (a dříve znevýhodněné) menšiny na úkor jiné.
Nižší body pro asijsko-americké studenty
Prokázalo se, že univerzita celá léta automaticky snižovala asijsko-americkým studentům počet bodů nutných k přijetí, když záměrně dostávali nižší hodnocení za osobnostní rysy, měli deficit v kategoriích „pozitivní osobnost“, „laskavost“ a „sympatie“. Vyšlo najevo, že hodnocení bylo asijským studentům snižováno automaticky, aniž by proběhly osobní pohovory s uchazeči.
To potvrzuje Peter Arcidiacono, ekonom z Duke University, který svědčil ve prospěch žalobců. Došel k závěru, že asijsko-američtí uchazeči jako skupina dosahují lepších výsledků v objektivních ukazatelích studijních úspěchů a mimoškolních aktivit. Navzdory tomu obdrželi statisticky významnou penalizaci oproti bělošským uchazečům v osobním hodnocení a celkovém hodnocení, které jim přidělili úředníci Harvardu.
V důsledku toho mají asijsko-američtí uchazeči nejnižší šanci na přijetí ze všech etnicko-rasových skupin ve Spojených státech, přestože ve všech objektivních měřeních dosáhli nejvyšších výsledků. Arcidiacono také vypověděl, že odstranění postihu za osobní skóre asijských uchazečů ve srovnání s bílými uchazeči by vedlo k 16% nárůstu počtu přijatých Američanů s asijskými kořeny. Podle posledních zpráv nyní případ míří po mnoha odvoláních k americkému nejvyššímu soudu, který má o celé věci rozhodnout.
Samotná Harvardova univerzita v roce 2013 při interním šetření zjistila statisticky významné znevýhodnění asijsko-amerických uchazečů, ale nikdy tato zjištění nezveřejnila a nehodlala s tím nic dělat. Není proto divu, že zacházení s Asiaty bývá někdy srovnáváno i s židovskými kvótami v první polovině 20. století, které pod záminkou údajné „nedostatečné“ jednorozměrné osobnosti přistěhovalých Židů a jejich údajného nedostatku vůdčího potenciálu, představovaly důvod pro nepřijetí Židů na elitní americké univerzity.
Jak marxismus zmutoval
Kde můžeme hledat kořeny postoje, že příslušnost k dříve diskriminované skupině hraje větší roli než schopnosti konkrétního člověka? Podobně jako v mnoha případech byla i zde cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly. Na počátku pozitivní diskriminace v 60. letech minulého století stála snaha o srovnání společenského postavení dříve znevýhodněných skupin.
Další příčinu volání po větší diverzitě, které je nyní slyšet mnohem více než například v době rasové segregace, můžeme vidět v postupném prosazování myšlenek radikální levice v akademické sféře, ale i v kultuře a médiích, o němž mluvil Jordan Peterson. Počátky můžeme sledovat paradoxně ve stejné době, kdy se ve východním bloku marxismus nadobro znemožnil a byl na nejlepší cestě do propadliště dějin. Tehdy na amerických univerzitách začal vzkvétat. Jak je ale možné, že marxismus zažíval opětovný vzestup v době, kdy se ukazovalo, že v praxi nefunguje?
Vzestup marxismu na amerických univerzitách
Zajímavé vysvětlení přináší článek The Mainstreaming of Marxism in U.S.Colleges, který vyšel v říjnu roku 1989 v deníku New York Times. Věnovaný je právě vzestupu marxismu na amerických univerzitách. Jedná se ovšem o velmi zvláštní formu marxismu. U některých akademiků docházelo k velmi podivnému spojování marxismu zvláště s postmoderními směry jako je dekonstrukce, které jinak s myšlením Karla Marxe nemají nic společného, a v mnohém si s ním dokonce i protiřečí.
Dekonstrukcionisté popírají, že by bylo možné porozumět jakékoli zkušenosti z minulosti, protože důkazy pro jakýkoli závěr pocházejí z pozorování lidí. Tvrdí, že texty jsou jen příběhy vyprávěné lidmi, kteří vynechávají to, co považují za nedůležité, a že díky těmto vynecháním se psaná historie nestává spolehlivým důkazem o skutečnosti. Naopak marxismus ve své původní podobě věří, že existuje reálný svět a je možné mu porozumět. Marxismus dokázal přežít, protože zmutoval. Snad i proto Jordan Peterson cílí svoji kritiku především na neomarxisty a postmodernisty a často obě skupiny spojuje.
Proměna marxistického myšlení
Když bylo jasné, že komunistické státy snažící se uvést marxistickou teorii do praxe, nemohou soupeřit se státy s tržní ekonomikou, role ekonomiky se začala v rámci marxistického myšlení bagatelizovat a do popředí se dostaly jiné klíčové aspekty. Marxismus nevzkvétal ani tak v sociálně vědních kurzech, kde by „hrozila“ možnost praktické aplikace, jako například v abstraktní oblasti literární kritiky. Začal se soustřeďovat na oblasti, kde se nedalo dosahovat nějakých měřitelných výsledků.
Marxistické myšlení na amerických univerzitách se přesouvalo k otázkám ohhledně pohlaví, rasy nebo identity. Stále se sice zdůrazňovala marxistická doktrína třídního boje, nicméně už se neřešila dělnická třída, která přestala být revoluční, a ze strany moderních levicových progresivistů je dokonce vnímaná jako konzervativní brzda pokroku. Místo kapitálu proti práci to byl patriarchát proti ženám, rasově privilegovaní proti marginalizovaným a tak dále. Každý společenský vztah měl být viděný optikou útlaku a konfliktu.
Vykořisťování dělnické třídy ztratilo význam a bylo vystřídáno hledáním útlaku všude jinde. S postupem doby se marxistickým profesorům dařilo vštěpovat studentům přesvědčení, že společnost se skládá výhradně z utlačovatelů a utlačovaných. Ideje mají následky a nové marxistické myšlení začalo postupně pronikat z univerzit do kulturní sféry, médií, institucí, a dokonce i korporátního prostředí. Kořeny všech excesů současné progresivní levice můžeme hledat na konci 80. století. Myšlenky, které se v roce 1989 prosazovaly na amerických univerzitách, se staly politikou dneška.
Odnesou to ti neschopnější
Důsledky prosazování radikálně levicových myšlenek hlásajících nutnost preferovat dříve diskriminované skupiny vidíme dnes a denně. Pocítil je nejen sám Jordan Peterson, ale i mnoho dalších. A jak už bylo zmíněno, mezi největšími oběťmi této politiky jsou Asiaté. V Americe patří k jedné z menšin a také oni zažili v minulosti mnohé ústrky. Provinili se ale tím, že jsou úspěšnější než ostatní.
Přestože se jedná o dění, které je od nás tisíce kilometrů vzdálené, musíme mít na paměti, že co se děje na druhé straně Atlantiku, se dříve či později projeví i v Evropě. Poslední vývoj je pro nás užitečné sledovat, abychom viděli, jakou cestou se neubírat.
Lekce pro nás je jasná: Jakékoli upřednostňování lidí na základě jiných kritérií, než jsou jejich schopnosti. podkopává základy svobodné společnosti založené na meritokratických principech. Vždycky to nejvíce odnesou ti nejschopnější. Trpí tím univerzity, ekonomika i celá společnost. V Česku, kde máme z doby komunismu zkušenost s kádrováním na základě třídního původu, bychom si to měli uvědomovat tím více.
Autor je europoslanec a místopředseda KDU-ČSL
