Nejvyšší soud (NS) nevyhověl požadavku Ústavního soudu (ÚS), aby přehodnotil svůj postoj v otázce povahy soudního rozhodnutí při restituci náhradních pozemků. „Nejvyšší soud považuje za zcela vyloučené neférově měnit po mnoha letech znovu pravidla hry, nadto zatížená mnohými fauly státu, a to navíc až v oné pomyslné cílové rovince,“ uvádí se v aktuálním rozsudku NS. V něm navíc ústavním soudcům vzkázal, že vybočili ze své role a nerespektují ani vlastní judikaturu.
Je to více než rok, kdy v jednom z nálezů pléna ústavní soudci doslova vyplísnili své kolegy z NS, že překročili meze soudcovského dotváření práva, neboť vůli zákonodárce nepřípustně nahradili svou vlastní společensko-politickou úvahou o vhodnějším legislativním řešení.
Nyní se ozvali soudci NS, kteří se v případu, týkajícího se vydávání náhradních pozemků v restituci státním pozemkovým úřadem, rozhodli vzepřít názoru jednoho ze senátů ÚS. S tím, že nyní ze své role naopak vybočil ÚS.
Kdy se restituent stává vlastníkem?
Jde konkrétně o právní otázku povahy soudního rozhodnutí o nahrazení vůle státního pozemkového úřadu při vydávání náhradních pozemků v restituci. K tomu dochází v situaci, kdy nelze původní pozemky restituentům vrátit a stát se z různých důvodů zdráhá vydat pozemky jiné. Neúspěšným restituentům tak nezbývá než podat žalobu a podstoupit dlouhou soudní při se státem.
Zatímco judikatura obecných soudů se postupně ustálila na tom, že pravomocným soudním rozhodnutím žalobce pozemky nabývá, část právnické obce zastává odlišný názor, totiž že se tím státu pouze ukládá povinnost uzavřít smluvní vztah o nabytí pozemků.
A nejedná se jen o čistě akademickou polemiku: Státní pozemkový úřad se žalobami, kterými zpochybňuje právě povahu soudního rozhodnutí, snaží zvrátit případ, v němž měly být podvodem vydány náhradní pozemky v tzv. kauze Bečvářova statku.
Právě v tomto konkrétním případu se v květnu letošního roku na stranu Státního pozemkového úřadu přiklonil i jeden ze senátů ÚS.
„Nejvyšším soudem nastolená praxe považuje rozhodnutí o nahrazení projevu vůle (ukládající povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva. Tato praxe však nemá potřebnou oporu ani v předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ani v zákoně, resp. jeho výkladu. V posuzovaném případě tak podle Ústavního soudu má být žaloba nahrazení projevu brána jako žaloba na plnění. Rozhodnutí soudu sice nahrazuje chybějící souhlas s uzavřením smlouvy, ale oprávněná osoba se rozhodnutím soudu nestává vlastníkem pozemku,“ uvedl k tomu v odůvodnění nálezu soudce zpravodaj Milan Hulmák.
Ostrý disent: Ústavní soud vybočil z role
K nálezu však uplatnil zásadní disent předseda senátu Zdeněk Kühn. Podle něho totiž nález jednak porušuje stávající závaznou judikaturu soudu, včetně stanoviska pléna, ale především vybočuje z role ÚS v civilních věcech.
„Kdybych byl soudcem Nejvyššího soudu, ať již jeho občanskoprávního a obchodního kolegia, či ještě lépe velkého senátu téhož kolegia, s velkým zájmem bych argumentům obou mých kolegů naslouchal a asi by mne přesvědčili pro hlasování o změně dosavadní civilní judikatury. Soudcem Nejvyššího soudu ale nejsem, proto nemohu hlasovat pro změnu ustálené judikatury Nejvyššího soudu, aniž pro to vidím jakékoli ústavně významné argumenty,“ uvedl Kühn v disentu.
Na Kühnův disent se nyní odvolali i soudci NS, kteří se rozhodli tomuto nálezu vzepřít, neboť – mimo jiné – souhlasí s jeho názorem, že „přijatý zrušující nález vybočuje z patřičné role Ústavního soudu v civilních věcech svou rezignací na jakoukoli snahu o ústavněprávní argumentaci a zůstal zcela pohroužen do práva podústavního“.
Proti smyslu restitucí
Vedle toho pak senát NS (v němž je vedle soudců Davida Vláčila a Lubomíra Ptáčka i bývalý místopředseda soudu Roman Fiala) upozornil na to, že nález je v rozporu se zásadami restituční judikatury, kterou se naopak NS snaží svým rozhodováním naplňovat. Což je v kontextu historie českého ústavního soudnictví výtka vcelku bolestná.
„I v poměrech právě projednávané věci se jedná o aplikaci zákona restitučního, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Proto je namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou,“ uvádí se v odůvodnění rozsudku.
Podle NS nelze požadavku ÚS vyhovět nejen z důvodu smyslu celého restitučního zákonodárství a judikatury, ale i z důvodu respektu k zásadě legitimního očekávání.
Fauly v cílové rovince
„Překonaly-li nakonec po několika desítkách let (sic!) od původního uplatnění restitučního nároku žalobkyně ony zákonem nepředvídané nástrahy jdoucí zcela proti smyslu restitučního zákonodárství a dostaly se konečně do cílové roviny tím, že se domohly vydání pravomocného rozsudku o nahrazení projevu vůle státu vydat jim blíže označené náhradní pozemky, tak má být jejich vleklá snaha opět zmařena či alespoň podstatně oddálena vynucenou změnou judikatorního pohledu na právní účinky vydaného soudního rozhodnutí,“ upozorňují soudci na dopady nálezu, pokud by jej akceptovali.
„Nejvyšší soud považuje za zcela vyloučené neférově měnit po mnoha letech znovu pravidla hry, nadto zatížená mnohými fauly státu, a to navíc až v oné pomyslné cílové rovince. Postupuje tak nejen s ohledem na zásady restitučního zákonodárství, ale zejména s plným respektem k ústavnímu principu legitimního očekávání,“ konstatuje se v odůvodnění rozsudku NS.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
