Renault 16: Revoluční auto, které se mělo stát žigulíkem a nakonec bylo milováno disentem

Zoufalství dnešního automobilového světa je v příkrém kontrastu s dobou, kdy se zajímavá auta posunující vývoj rodila jako houby po slejváku. Renault 16 se v polovině 60. let stal modelem, který určil směr nejprodávanější kategorie aut v Evropě na dalších 50 let. V malých sériích se dovážel i do Československa a šlo o auto, po kterém prahli movití bez ohledu na stranu politické barikády.

„Hned za pankráckým mostem se rozhodnu předvést Číňanovi, jak mi to hezky jezdí, poprvé pořádně prošlapuji pedál plynu, stroj odhodí pouta záběhu a točí sto šedesát, nepochybuji, že ten přestupek sklidí vzadu ovace,“ popisuje spisovatel Pavel Kohout v autobiografickém románu „Kde je zakopán pes“ jednu noční jízdu novým Renaultem 16 TX z výslechu v Praze domů do Sázavy. Číňan je řidič Tatry 603 Kohoutovy vnucené ochranky, která ho má chránit před imaginárním vyděračem vytvořeným pro terorizování disidenta Státní bezpečností. Dnes šestadevadesátiletý Pavel Kohout měl „šestnáctek“ postupně pět, revoluční francouzské auto ale bylo i miláčkem režimních umělců, funkcionářů či sportovců. 

Klíčovým ternem „šestnáctky“ byla pětidveřová karoserie s nesmírně praktickým a pohodlným interiérem.

Bezprecedentní moderna

Málokdo už dneska ví, že nechybělo mnoho a notoricky známý „žigulík“, který k nám byl masově importován po roce 1970, vůbec nemusel mít podobu licenčního Fiatu 124, ale mohl vypadat jako Renault 16. „Šestnáctka“ se totiž svojí moderní koncepcí sovětským odborníkům vybírajícím vůz pro licenci zamlouvala více, na politické úrovni bylo ale vzhledem k silnějšímu komunistickému zázemí v konkurenční Itálii rozhodnuto jinak, a tak Renault sbíral vavříny především na západ od našich hranic. Mimochodem, jak Renault 16, tak Fiat 124 získaly prestižní tituly evropského auta roku let 1966 a 1967.

„Šestnáctka“ potřebovala ke svému zrození poměrně krátkou dobu tří let od zadání návrhu do předsériové produkce. Myšlenka byla jasná: vrhnout na trh aut střední třídy něco zásadně odlišného než konkurenční Peugeot, Citroen či Simca. Nový vůz byl poprvé předveden na Azurovém pobřeží zkraje roku 1965 a odborníci i veřejnost byli okouzleni novátorským hatchbackem s pátými dveřmi v zádi. Spolu s enormním vnitřním prostorem přišel ke slovu tradičně francouzský pohodlný interiér, doplněný elastickým čtyřválcem, pohánějícím přední kola. 

Připomeňme, že běžná evropská auta střední střídy měla v polovině 60. let téměř bez výjimky (Lancia) motor vpředu, pohon zadních kol a klasickou karoserii typu sedan. Změna poměrů se začala plížit zespodu, když Mini v roce 1959 přišlo nejprve s předním pohonem a maximálně využitým prostorem karoserie a brzy na to se objevil Renault 4 s pěticí dveří – právě z něj si větší „šestnáctka“ vzala nejdůležitější inspiraci.

Otevírací zadní stěna umožnila snadnou přepravu mnohem většího množství nákladu velkých rozměrů a lepší využití vnitřního prostoru pro cestující.

Za zmínku stálo i uložení převodovky před motorem a nestejný rozvor na levé a pravé straně (vpravo kratší), což bylo způsobeno příčným uložením zadního odpružení realizovaného na obou nápravách pomocí torzních tyčí. Vpředu byly uloženy podélně.

Nováček se nabízel v základním provedení L, lepším TL, výkonnějším a dražším TS, ale také specifickém TA s automatickou převodovkou.

Na Západě běžná věc, u nás největší luxus

Renault 16 záhy po svém uvedení obohatil československé silnice a stal se na řadu let tím nejlepším, co jste si u nás za konvertibilní měnu mohli koupit. „Automatové“ verze TA si objednala síť půjčoven Pragocar pro zahraniční valutové zájemce, ostatní provedení zamířila do Tuzexů.

První facelift světového bestselleru přišel s modelovým ročníkem 1970, ale nás bude zajímat nejvíce změna, která o tři roky později zamíchala nabídkovou paletou celé řady. Byl jím 16 TX prohlížející si okolí nezvyklým pohledem hranatých reflektorů. Jeho točivý čtyřválec, vyladěný na 93 koní, umožňoval trvalou rychlost kolem 150 km/h, a maximum ještě o dvacítku výše.

Na dynamice měla svůj podíl i pětistupňová převodovka, naprosto nezvykle umístěná na sloupku volantu. Je to francouzská i světová rarita, protože pět rychlostí pod volantem měl ještě Citroën DS21/23 posledních ročníků – a to je vše.

Dopředu se díky rovné podlaze a řazení na sloupku řízení vejdou i tři dospělí.

Zatímco konkurenční vozy Chrysler 180 či Mercedes řady W114 měly v ČSSR nelichotivou pověst zelinářských či řeznických dostavníků, „šestnáctka“ se takovým cejchem trápit nemusela. Stejně jako třeba tuzexové vozy Saab mířila do rukou oduševnělejších majitelů. Snad, že to byla čistokrevná Francouzka...

Ve čtenářské anketě kdysi slavného časopisu Svět motorů, vylosované na srazu Renault Clubu v červnu 1967 ve Svratce, vyhrál mezi sto tisíci respondenty hlavní cenu v podobě Renaultu 16 mladý dělník obuvnické továrny v Gottwaldově (Zlíně). Svůj vůz pak využíval pro rodinné výlety, ale také s ním taxikařil.

Do dnešní doby se těchto novátorských Renaultů dochoval jen zlomek – převážně vinou proslulé náchylnosti ke korozi, nedostatku péče a také dílů, který vedl k montáži nepůvodních součástek. Původní a kompletní 16 TX patří mezi nejvzácnější poklady Západu nejen na našich cestách.

Francie vždy patřila mezi kuřácké velmoci, proto nepřekvapí, že palubní popelníček je konstruován na držení hned dvou zapálených „retek“ značky Gitanes.

Renault 16 se v mnoha případech objevil i ve filmu – lovcům filmových záběrů doporučujeme zejména francouzské kriminálky 70. a 80. let. Nesmazatelně se ale zapsal i do dějin tuzemské kinematografie. Objevil se mj. ve známém komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, výraznou roli sehrál v komedii Zdeňka Podskalského To byla svatba, strýčku! a nezapomenutelný je skok do vody v kriminálce Noc pianisty, jakož i zádumčivý rozhovor Vlastimila Harapese s Janou Preisovou na palubě R16 v dětském trháku o trhání velrybích stoliček.

No, nekup to!

Vedle volně neprodejných Tater 603 a 613 býval Renault 16 tím nejdražším, co si mohl občan ČSSR za odkudsi získaný mamon představitelnou cestou dopřát. Čechoslovákům se ukázal hned v premiérovém roce 1965 na tradičním zářijovém MSV v Brně a zájem byl obrovský.

Dlouholetý dopisovatel francouzské agentury AFP a motoristický novinář Jan Tuček ve své knize Renault v českých zemích popisuje, že do ČSSR se v letech 1966–1978 postupně dovezlo něco přes dva tisíce „šestnáctek“. Celá řada se díky mimořádné popularitě vyráběla dokonce ještě o dva roky déle.

Do kufru se toho vešlo opravdu hodně...

Dobová brožura z 60. let přeložená do češtiny nešetřila superlativy: „Renault 16 znamená pohodlí. Renault 16 znamená rychlost.“ I základní verze vyvinuly rychlost 140 km/h, auto mělo extrémně pohodlné pérování i na horší cesty, velkorysé sedačky, elektrické stahování oken a také možnost mít v autě klimatizaci. Bylo to jedno z první evropských aut vůbec, které ji nabízelo.

V ceníku Tuzexu z druhé poloviny 60. let najdeme R16 se základním motorem za 16 500 bonů, nic dražšího Tuzex nenabízel, třeba Simca 1501 GL stála 16 100 bonů a Škoda 1000 MB de Luxe 10 700 bonů. Ani později auto nezlevnilo, naopak v roce 1974 stála například verze TL 23 040 bonů, dokonce o trochu více než sportovní kupé Renault 15 TL, velký Chrysler 180 nebo Ford Cortina 1600. Připomeňme, že pro představu ceny v tehdejších korunách je nutné sumu v bonech násobit přibližně pěti, průměrná v roce 1975 činila 2311 Kčs. Ještě víc stály špičkové verze TS a TX dodávané v malých počtech v závěru dovozní kariéry.

I dnes se snadno ovladatelnou a mimořádně pohodnou „šestnáctkou“ jezdí příjemně. Výkonný motor verze TX je jen sladkou třešinkou na dortu.

Jízda králů

A jak ta nevšední škatule jezdí? Francouzská auta v minulosti proslula mimořádně plavnou jízdou a Renault 16 je přímo archetypem této filozofie. Šestnáctka totiž posádku rozmazluje ve všech myslitelných směrech, ve verzi TX nechybělo například ani elektrické stahování oken.

Bohaté prosklení zajišťuje na dnešní poměry fantastický výhled a pocit, že sedíte ve výkladní skříni. Když se poprvé usadíte, budete hloubku čalounění jednotlivých sedadel považovat za dobrý vtip ­­– doslova se v nich utopíte! Doménou je snadné ovládání díky poměrně lehce jdoucímu řízení a řazení pětikvaltu pákou pod volantem.

Karburátor Solex živí šestnáctistovku velmi zdatně, takže s lehkou renaultkou není problém upalovat i velmi nezákonným tempem – podle technických údajů až 170 km/h! Jenom v zatáčkách to není úplně ono ­– uzounké pneumatiky zvesela hvízdají už při pomalejším průjezdu a náklony karoserie jsou přímo děsuplné. Na oplátku dostáváte bezkonkurenčního hltače kočičích hlav a výmolů všeho druhu, který si nezadá s výrobky konkurenčního Citroënu.

Zatímco ještě před patnácti dvaceti lety byly „šestnáctky“ k mání za pár desítek tisíc, dnes už zachovalý kus prakticky neseženete pod 200 000 Kč, vozy s tuzexovým původem mají samozřejmě ještě vyšší cenu. Hlavně ale prakticky nejsou, a to ani na celoevropských inzertních serverech.

Vzduchem chlazené Porsche 911: Páchne broukem, ale jezdí jak fretka bodnutá žihadlem. No nekup to!

Legendární De Tomaso Pantera geniálně kloubí italskou jemnost s americkou brutalitou. Jezdí božsky

sinfin.digital