FEJETON PAVLA VONDRÁČKA | Někdy nehledáte luxusní hotel ani slavnou turistickou destinaci. Stačí vám místo, kde po zavření počítače během několika minut stojíte u řeky, večer si dáte sklenku dobrého vína a ráno přemýšlíte, jestli se vám vůbec chce odjet. Přesně tak jsem objevil Starý kopec v Konicích – a s ním i jeden z nejpříjemnějších koutů moravsko-rakouského pomezí.
Nedělní poledne. Je dusno a sucho. Krajinou bez vláhy znějí zvony znojemského kostela svatého Mikuláše, zprava doléhá ozvěna zvonu z chrámu svatého Štěpána v rakouském Retzu. Za okny penzionu Starý kopec v Konicích je ale příjemný chládek, umocněný představou, že za necelou hodinu budu dole u řeky Dyje. Pěšinou mezi statnými duby dojdu až k vodě a budu pozorovat své dva teriéry, jak se věnují své oblíbené zábavě – kousání do říčních vln.
Někdy se v životě stane, že musíte uprostřed léta zůstat delší dobu na jednom místě. A tak přirozeně hledáte místo jako z pohádky o chytré horákyni – ani ve městě, ani na samotě, ani příliš rušné, ani úplně zapomenuté.
A tak hledáte místo, které je blízko městského ruchu, ale zároveň dost daleko od něj, abyste měli klid a ticho. Místo, kde dobře vaří, ale nesází na těžkou českou vysmaženou kuchyni. Místo, kde můžete zavřít počítač, nechat v něm práci i povinnosti a za pár minut se ocitnout v přírodě, aniž byste museli sednout do auta, autobusu nebo vlaku.
A zároveň chcete, aby vás večer nedržela jako rukojmí nuda a stereotyp a aby bylo v okolí dost kultivované zábavy. A protože jste skromní a nenároční, přejete si to všechno za rozumnou cenu. A ještě jednu maličkost – aby s vámi na pokoji mohli být i vaši dva psi.
Už více než třicet let jsem novinářský nomád. Českou republiku mám projetou křížem krážem, a tak většinou vím, kde se dobře ubytovat, najíst a prožít další den.
Konice u Znojma jsem ale neznal, a to přesto, že v sousedních Popicích stojí mé oblíbené Muzeum Charlese Sealsfielda s malou expozicí věnovanou zdejšímu rodákovi Karlu Antonu Postlovi, Moravanovi německého jazyka. V první polovině 19. století odešel do Spojených států, přijal jméno Charles Sealsfield a stal se jedním z prvních významných autorů indiánských románů i inspirátorem velkého vypravěče Karla Maye.
Když jsem se před týdnem vracel z Popic do Znojma, vzal jsem to takzvaně zadem přes Konice. Na křižovatce uprostřed obce mě zaujal pečlivě opravený venkovský dům s kamennou podezdívkou, bílou hrubou fasádou a zelenými okenicemi i dveřmi. Na dvoře stály zahradní stoly a židle a nad vchodem jednoduchý nápis: Penzion a Bistro Starý kopec.
Znáte tu letní náladu, kdy se nikam nespěchá, vzduch se tetelí horkem a vy si objednáte sklenku svěžího bílého vína, chladivý salát, třeba králičí stehno s hořčičnou omáčkou a černou rýží, nakonec kávu a dezert s pistáciemi a malinami. Hlava se příjemně vyprázdní, dech i život zpomalí a dostaví se ten zvláštní středomořský pocit, kdy odhodíte starosti, natáhnete čas a řeknete si: „Mně se nikam nechce. Tady zůstanu.“
A tak jsem na Starém kopci zůstal celý týden. Vyměnil jsem hotel na okraji Znojma za tento venkovský dům a střídal práci s objevováním zdejšího kraje. Když Johann Wolfgang Goethe ve své době označil Karlovy Vary za „velkoměsto ve skořápce“, mohl bych si jeho slova s trochou nadsázky vypůjčit a říct, že Znojemsko je vlastně zábava ve skořápce. Na nevelkém prostoru totiž nabízí překvapivé množství zážitků.
A tak jen telegraficky: ve Znojmě a okolí nenajdete davy turistů jako v Mikulově. V přilehlých vinařských obcích Šaldorf, Šatov nebo Vrbovec ochutnáte ve sklípcích vynikající vína, cyklistů potkáte o poznání méně než v rovinatém Lednicko-valtickém areálu a zdejší krajina působí mnohem pustěji a prázdněji než pod Pálavou. I tady jsou stále patrné jizvy po poválečném vyhnání moravských Němců, ale na rozdíl od velké části českého pohraničí jsou už z větší části zahojené. Právě díky tomu si však Národní park Podyjí uchoval něco výjimečného – ticho, stezky vinoucí se dubovými stráněmi a krajinu, v níž lidská sídla téměř mizí.
Až se nasytíte návštěvou zámků ve Vranově nad Dyjí nebo Uherčicích, znojemského hradu či podzemí, obraťte pozornost na druhou stranu hranice. Tam vás čeká druhá tvář tohoto kraje – mimořádně funkční kulturní krajina, kde se střídají městečka téměř nedotčená vizuálním smogem s pitoreskními vesnicemi, vinice s poli a vše propojuje hustá síť polních cest a cyklostezek. A když objevíte zdejší fenomén Heuriger, tedy vinárny ukryté nikoli ve sklípcích jako na Moravě, ale ve dvorech statků či stodol, kde se podává místní víno, sýry, klobásy, nakládané okurky i venkovské koláče, nejspíš si řeknete, že pod svícnem je opravdu největší tma. Moravsko-rakouské pomezí totiž zůstává jedním z nejméně objevených koutů střední Evropy. A to raději ani nemluvím o malých rakouských městečkách, jako jsou Retz, Pulkau, Geras nebo Drosendorf, která dodnes překvapují svou zachovalostí i živým maloměstským životem.
Penzion Starý kopec je ideálním výchozím místem k objevování této nevelké části střední Evropy, kde se člověk neubrání povzdechu, který je sice – a to uznávám – trochu sentimentální: „Tady je ještě svět v pořádku.“ Samozřejmě že v okolí najdete i další výborné penziony a hotely, například Thayu v nedalekých Havraníkách. Nechci dělat reklamu jedinému místu, ale novinář by měl vycházet z vlastní zkušenosti. Starý kopec má jen několik pokojů, vkusně a střídmě zařízených, příjemné nádvoří s mohutným společným stolem pro rodinná nebo přátelská setkání a útulnou restauraci.
Překvapí vás rafinovaná kuchyně, vzdálená klišovité nabídce restaurací v nejnavštěvovanějších turistických centrech, čerstvé suroviny, lokální vína i domácí dezerty. Když tu strávíte týden, uvidíte drobné výjevy, které vás přesvědčí víc než jakákoli reklama – kuchařky sedící na dvoře, jak čistí zeleninu, otrhávají bylinky a připravují suroviny na další den. A tak nějak získáte jistotu, že jídlo, které si zde objednáte, nevzniká z polotovarů.
Na prvním okně vedle stolu je malá kulatá nálepka – doporučení gastronomického průvodce Gault&Millau, onoho žlutého konkurenta Michelinu. Když jsem nedávno dělal rozhovor s Miroslavem Lekešem, šéfem Gault&Millau pro střední Evropu, vyprávěl mi o fenoménu českých a moravských bister. Ta podle něj často kvalitou předčí zavedené restaurace, protože dokážou mnohem rychleji reagovat na sezónnost, proměnu chutí i regionální suroviny.
Na Starém kopci si zkuste objednat třeba uzený hovězí jazyk se sylvánským zeleným, kohouta na víně s rulandským modrým od vinaře Špalka nebo výborný sendvič s hovězím pastrami a zapít jej pivem Old Cock ze stejnojmenného znojemského minipivovaru. Právě tady člověk pochopí, proč se česká a moravská bistra v posledních letech stala jedním z nejzajímavějších gastronomických fenoménů ve střední Evropě.
A budete-li mít štěstí, přijedete zrovna ve dnech, kdy se na Starém kopci koná některá z kulinárních akcí. Já jsem například zažil grilování s Mirkem Kalinou, známým porotcem z prvních dvou řad soutěže MasterChef Česko.
Jsme uprostřed léta a nastává čas druhých dovolených. Mnoho Čechů už má za sebou tradiční cestu s dětmi k moři, s partnerkou do Chorvatska nebo s přáteli do Alp a přemýšlí, kam se ještě na pár dní vydat. S klidným svědomím mohu doporučit kraj západně od Znojma, oblast Podyjí a svět na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Na jedné straně objevíte stabilní a téměř neměnný svět rakouského venkova s krajinou upravenou jako zahrádka, ospalými městečky, venkovskými muzei a fenoménem Heuriger. Na straně druhé částečně opuštěnou moravskou krajinu, kterou mezi Vranovem a Znojmem tiše protíná řeka Dyje a kde se tu a tam jako ozdoba na niti objeví výjimečné místo s dobrou kuchyní, příjemným ubytováním a poklidnou atmosférou.
A možná si nakonec stejně jako já řeknete, že ty nejhezčí kouty střední Evropy neleží tisíc kilometrů od domova. Někdy jsou schované jen několik minut od Znojma.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a občas vám navrhneme, kde si dát dobré jídlo. Díky.
