V Belgii „zneužívají“ malého chlapce. Má leccos společného s pražskou „superstar“

Belgický Manneken Pis je skvělým marketingovým tahákem. Fontána, ve které se utápí drobný chlapeček, jen o kousek větší než novorozeně, je sama o sobě nenápadná. Čeho si ale nelze nevšimnout, je hrozen selfie maniaků, který ji nepřetržitě obklopuje. A také symbolu čůrajícího chlapečka všude okolo.

Najdete ho pochopitelně v obchodech se suvenýry, které jsou stejně kýčovité jako ty pražské. Nejbizarnější je v podobě vývrtky. Restaurace a kavárny v okolí nepokrytě využívají jeho popularitu k přilákání zákazníků. Stánek s hranolkami Fritland si z něj ve svém logu udělal držák na hranolky, jeho podobizna ozdobila i automaty na Coca-Colu. Čokoládové figurky močícího klučíka by nejspíš zasytily celou Belgii.

Bruselské městské muzeum v minulosti vyvíjelo snahu zabránit „zneužívání“ místní ikony a pokoušelo se o nastavení standardů jejího používaní k marketingovým účelům. Brzy to ale vzdalo. Jak popisuje pracovník muzea v reportáži pro Wall Street Journal, všechny snahy byly marné: „Vyzkoušeli jsme leccos, ale bylo obtížné to kontrolovat, tak jsme si řekli, že to necháme být. Každý ho může používat, jak se mu zlíbí, protože je to veřejná postava. Je to symbol schopnosti zasmát se sám sobě a užívat si zábavy.“

Pomocí čůrajícího chlapečka se prezentují i slavní návrháři, například Jean-Paul Gaultier nebo módní dům Prada. Ale také různé osobnosti, organizace i národy. Českou stopu reprezentoval model s motivem modrotisku. Populární bruselský manekýn má šatník nacpaný více než 1 050 kousky od dárců z celého světa.

Tradice převlékání sahá až do 18. století. Jen jeden člověk na světě ale smí chlapečka svlékat a oblékat. Nicholas Edelman se této oficiální funkce zhostil v roce 2014 a stal se tak od roku 1755 již 13. dvorním oblékačem. Manneken Pis „mění ohoz“ zhruba 130x ročně.

I u nás máme nahého chlapečka, kterého lidé oblékají. Jde ale spíše o spontánní než oficiální záležitost, tzv. guerilla knitting, jistou formu street artu. Háčkovaný obleček nezdobí jen sochu Františka ve Františkových lázních, ale i okolní stromy. Poslední roky je pravidelně oblékají nadšenci sdružení kolem místní Galerie Brömse.

Dilematu „co si dneska vezmu na sebe“ každopádně nečelí příliš mnoho soch. I v Česku ale najdete dítě, které má násobně víc oblečení než nejmarnivější ženy – světoznámé Pražské Jezulátko. 

47 centimetrů vysoká dřevěná soška pokrytá barevným voskem, která je vystavena v chrámu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského na Malé Straně v Praze pochází ze Španělska. V roce 1628 ji s dovětkem „Mějte ji v uctivosti a dobře se vám povede“ pražským karmelitánům věnovala ovdovělá Polyxena z Lobkovic. 

Dodnes davy (nejen) věřících doufají v naplnění jejích slov. Sošce je už po staletí připisována zázračná moc. Údajně uzdravila spoustu lidí a zachránila Prahu při obléhání Švédy roku 1639. 

Jezulátko oblékají sestry karmelitky Dítěte Ježíše do bohatě zdobených královských šatů. Liturgické barvy se střídají podle období církevního roku a další podle církevních slavností a svátků. Nejčastěji nosí zelené – to je barva života a naděje určená pro liturgické mezidobí. Během adventu fialové, o Vánocích a Velikonocích bílé. Má ale zhruba stovku modelů. 

Šaty dostává darem ze všech koutů světa. Některé si můžete prohlédnout v přilehlém muzeu. Ve „skříni“ má i tradiční korejský oděv hanbok podobný kimonu. Nové šaty mu věnoval například také Paulo Coelho, který se u něj v 80. letech modlil, aby se stal slavným spisovatelem. Jedny z nejvzácnějších, vlastnoručně vyšívané šaty věnovala Jezulátku v roce 1754 císařovna Marie Terezie.

Její následovník Josef II. však lidové zbožnosti příliš nakloněn nebyl. Klášter karmelitánů na Malé Straně byl zrušen v rámci josefínských reforem. Chrám i oltář s Jezulátkem chátral. Opraven byl až ve 2. polovině 19. století, soška si ale musela na opravy „vyžebrat“ peníze sama, když „putovala“ po pražských ženských klášterech. 

Kromě materiální stránky se podařilo znovu oživit i úctu k tomuto symbolu. Na přelomu 19. a 20. století se jeho sláva rozšířila do celého světa. Díky misionářům, kolonizátorům a evropským přistěhovalcům Jezulátko znají i v Indii, Číně, na Filipínách a v Severní Americe.

Pražské Jezulátko i jeho „domov“ denně obdivují stovky turistů z desítek zemí světa napříč kontinenty. Fotí jako o život, ale i prosí o pomoc, uzdravení, požehnání a zažívají hluboké spirituální zážitky.

Pravidelné bohoslužby jsou slouženy v češtině, angličtině, španělštině a italštině. Komunita bosých karmelitánů je mezinárodní. Tvoří ji Ital, dva Indové a tři Češi.

Kopií Pražského Jezulátka i jemu zasvěcených oltářů jsou stovky po celém světě, například na Filipínách nebo v Argentině. Téměř totožnou soškou je Mechelenské Jezulátko vystavené v pařížském Louvru. Božské dítě zbožňují leckde.

Na rozdíl od čůrajícího chlapečka není Pražské Jezulátko jen „instapointem“, ale skutečně přináší útěchu a pocit naděje. Přestože kostelem proudí davy turistů, poskytuje prostor ke kontemplaci věřícím i ateistům a odcházet odsud budete s magickým pocitem.