KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Automobilka Audi desítky let stavěla svou pověst na technické dokonalosti, sebevědomém designu a přísné apolitičnosti. Její slavný slogan „Náskok díky technice“ oslovoval generace řidičů, kteří chtěli prémiový vůz bez ideologických nálepek. Stačil však jeden nedělní večer v americké Georgii a z chlouby bavorského Ingolstadtu se stala ponižující kulisa předvolební show Donalda Trumpa. Předseda představenstva Gernot Döllner vystoupil na pódium rozvášněného mítinku, aby po boku muže vydírajícího Evropu cly ohlásil čtyřmiliardovou investici. Místo záchrany firmy však sklidil truchlivý výsměch zákazníků.
Tři čtvrtě hodiny gradující politické show plné ostrých výpadů, xenofobie, urážek a burácejícího jižanského davu, který se opájí vlastním hněvem v jednom z klíčových amerických států, kde se v nadcházejících volbách hraje o kontrolu nad Senátem. A pak, v kulminaci tohoto politického tyjátru, si Donald Trump pozve na pódium hosta. Nepřichází místní guvernér ani stranický sponzor.
Přichází Gernot Döllner. Předseda představenstva společnosti Audi AG a člen nejužšího vedení celého koncernu Volkswagen. Muž s oranžovou hřívou ho blahosklonně poplácá po zádech, před rozjařeným publikem ho představí jako „fešáka z Německa“ a vzorový manažer se způsobným úsměvem poslušného školáka oznámí, že Audi v Georgii nasype do nové továrny více než čtyři miliardy dolarů.
Až přijede domů, bude nejspíš očekávat poplácávání po zádech, ale vrátí se jako Jan Masaryk z Moskvy v roce 1947: „Odjel jsem jako ministr zahraničí suverénního státu a vrátil se jako Stalinův pohůnek.“
Mámo, klekni si
Položme si zásadní otázku: Kde končí legitimní ekonomická diplomacie globální průmyslové společnosti a kde začíná trapná kolaborace s protivníkem vlastního kontinentu?
Reakce doma v Německu na sebe nenechala dlouho čekat a tentokrát nelze mávnout rukou s tím, že jde o obvyklé moralizování ekologických aktivistů. Když zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit Holger Stark – jeden z nejrespektovanějších německých bezpečnostních a zahraničněpolitických analytiků, autor čerstvé knihy o emancipaci Německa od USA a bývalý washingtonský zpravodaj – napíše, že si nepamatuje, kdy šéf nějaké korporace tak brutálně poškodil vlastní značku, je to vážné.
Stark se zcela legitimně ptá: Audi, tohle jsou teď auta pro chlapa po Trumpově boku?
Ještě tvrdší políček přišel z byznysově zaměřeného deníku Handelsblatt. Ten bez obalu konstatoval, že Döllner překročil hranici mezi legitimním prosazováním obchodních zájmů a přímou účastí na cizí politické kampani. A přidal mrazivé historické varování: Pokud německým manažerům nedělá problém dělat křoví politikovi, který každý den útočí na základní demokratické instituce a vydírá Evropu, co jim zítra zabrání, aby v honbě za lokálními úlevami podobně podpořili třeba domácí extremistickou scénu?
Podle mě je nabíledni, co Döllnera na pódium přivedlo. Čirý, panický strach. Trumpova agresivní celní politika srazila evropským automobilkám po Číně také severoamerické zisky na kolena a koncern Volkswagen krvácí na všech frontách. Postavit továrnu přímo v USA je z pohledu tabulek logický krok, jak se clům vyhnout. Jenže je propastný rozdíl mezi tím, když podepíšete investiční memorandum v tichu guvernérské kanceláře, a tím, když se necháte naaranžovat do volebního cirkusu pravděpodobně nejskandálnějšího prezidenta v dějinách USA.
Trump si to před potenciálními voliči opravdu vychutnal: Podívejte se na německého giganta, přilezl po kolenou a sype nám sem miliardy. Döllner nesehrál roli zdatného vyjednavače, ale užitečného idiota.
Plivanec do tváře zaměstnanců
Celá tahle fraška má z evropského pohledu mimořádně odporný rozměr. Odehrává se v době, kdy koncern Volkswagen doma v Evropě zažívá nejhlubší krizi ve svých dějinách. Vedení ordinuje globální zmrazení mezd až do roku 2030, zavírá fabriky, v Bruselu bez milosti zařízlo výrobu luxusních elektromobilů Audi a propouští tisíce lidí.
Zatímco evropským zaměstnancům a subdodavatelům manažeři z Wolfsburgu a Ingolstadtu vzkazují, že peníze nejsou a nebudou a že je nutné držet brutální dietu, v Americe tentýž management mává čtyřmi miliardami dolarů a cpe je do kampaně prezidenta, který svým ekonomickým tlakem oslabuje evropský průmysl a svým pohrdáním transatlantickým spojenectvím nahrává Putinově „říši zla“ na východě.
To už není manažerské selhání, to je výsměch vlastním zaměstnancům i věrným evropským zákazníkům.
Chcete ještě jezdit v Audi?
Automobilka Audi byla vždy vnímána jako volba pro lidi, kteří ocení špičkový inženýrský fortel, čistý design a nechtějí nikomu nic okázale dokazovat. Byla to noblesní, moderní, ale především apolitická značka. Když jste si koupili Audi s pohonem všech kol quattro, nekupovali jste si světonázor, kupovali jste si dokonalý mechanický stroj.
Dnes se ale tato nekonfliktní image povážlivě drolí. Je potřeba si „vybrat stranu“ a nejsem si jistý, že si Gernot Döllner vybral tu správnou – i z byznysového hlediska. Právě naopak. Svým neuvěřitelným diletantismem zatáhl čtyři kruhy do nejtoxičtější politické arény současného světa. Pro miliony evropských zákazníků, pro které je Trumpovo pohrdání Evropou, spojenectvím v NATO a mezinárodním právem morálně nepřijatelné, vznikla nová, nepříjemná asociace. Jen si vzpomeňte, jak před časem reagovali skalní „teslisté“ na Muskovo politické počínání…
To poslední, co by asi v Ingolstadtu i Wolfsburgu chtěli, je, aby se zákazníkům místo technologického náskoku vybavoval obraz vystrašeného německého generálního ředitele, který poslušně panáčkuje na americkém pódiu vedle populistického gerontolídra s inteligencí bublajícího bahna, jenž z něj přesto udělal svého „fešáka“. Tuhle pachuť z masky chladiče se spojenými kruhy žádný pohon všech kol jen tak nevyhrabe.
A kdo se tomu celému může jen smát? No jistě, přece automobilová Čína.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a poznáte svět bez růžových brýlí. Díky.
