Exkluzivní rozhovor s antifašistou, který míří do ukrajinského Azovu: Čeho se bojí?

Hlásí se do mezinárodní jednotky elitní ukrajinské brigády Azov. Má slovenské občanství, ale v Česku žije více než 17 let.

Kontroverzní pověst Azovu ho nechává chladným. Sám patří na opačnou stranu spektra. Kromě mnoha dalších tetování zdobí jeho ruce i znak Antify.

Nemá bojové zkušenosti. Na první pohled je ovšem patrné, že není radno si s ním zahrávat. Absolvoval tvrdý přípravný výcvik, tříměsíční „křest ohněm“ ho ale teprve čeká.

Jak a hlavně proč se člověk rozhodne, že chce bojovat na Ukrajině?

Do války jsem se chtěl zapojit už na začátku, ale odradila mě od toho tehdejší přítelkyně. Teď jsem jí za to vděčný, protože tenkrát měli kluci opravdu špatnou „životnost“.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co budu dělat, protože ten konflikt mi nikdy nebyl ukradený – i vzhledem k tomu, jaký mám background: byl jsem vždycky antifašista a nikdy jsem nechápal omezování slabších silnějšími. Nikdy jsem neměl rád, když se dělo bezpráví.

Původně jste ale na Ukrajinu vozil humanitární pomoc...

Napřed jsem přispíval na sbírky, shromažďovali jsme potřebný materiál a tak podobně. Před rokem a půl jsem dostal možnost jezdit kamionem s humanitární pomocí. Byl jsem víceméně neustále na cestě. Specializovali jsme se hlavně na východní Ukrajinu – jezdil jsem po místech, kam se lidi jen tak nedostanou. Tam to zažíváš. Žiješ to.

Chtěl jsem dělat řidiče CASEVAC, což je vozidlo, které vozí kluky na „nulu“ a z „nuly“ (přepravuje zraněné vojáky z bojiště do bezpečnější zóny – pozn. red.). Čím déle jsem tam jezdil, čím více toho zažil a o čím víc přátel přišel – docela dost z nich už není na tomhle světě; nejen vojáci, ale i civilisté nebo dobrovolníci –, tím víc se v člověku zvedá míra vzteku.

Mojí původní motivací nikdy nebylo zabíjet lidi. Ale pak jsem si uvědomil, že mojí momentální motivací není jen pomáhat, ale prostě ty ruský zmrdy střílet. Omlouvám se za ten výraz, ale prostě to tak mám.

Proč právě Azov?

Původně jsem se chtěl přidat do Mezinárodní legie pro obranu Ukrajiny. Ale teď už tam mám poměrně dost známých, kteří mě od toho odrazovali, protože jsou tam podle nich špatné vztahy mezi veliteli a podřízenými. A jsou podvybavení, takže si musejí shánět spoustu výbavy sami. Prostě to tam všeobecně není dobré.

O Azovu je známo, že patří mezi tři nejefektivnější vojenské oddíly na Ukrajině, s nejnižší úmrtností a nejvyšší procentualitou úspěšných misí. Jsou cvičeni na nejmodernější standardy NATO. Mají nejmodernější systémy i výbavu.

Navíc se chlubí tím, že je u nich málo „vojenštiny“ jako takové. Nemají velitele, kteří by byli „vyučení“ vojáci, kteří vylezli z nějaké oficírské školy – všichni byli před válkou obyčejní civilisté. 

Začínali v roce 2014 po Majdanu, vzali do rukou automat a prošli si všemi pozicemi. Nemají to načtené z knížek. A není to tak, že ti velitel řekne, abys šel vpřed. Řekne, abys šel za ním.

Někdy v prosinci loňského roku pak Azov otevřel mezinárodní batalion s tím, že přijímají „motivované cizince“. Rozhodl jsem se, že se budu ucházet o pozici v rozvědce.

Právě v roce 2014 se ale do Azovu přidávala spousta pravicových extremistů. Dodnes má kontroverzní pověst. Jak se s tímhle srovnáváte jako antifašista?

Tak to samozřejmě bylo právě v tom roce 2014. Azov vznikl prakticky ze skupiny fotbalových chuligánů, kteří byli z valné většiny náckové. Tohle jádro se od něj ale už trhlo. Dnes funguje 3. bojová brigáda, která je radikálnější než Azov. Jsou to právě lidé, kteří byli předtím v Azovu.

Přestože se zřejmě i dnes v brigádě Azov najdou lidé s takovými názory, v instrukcích je jasně napsané, že žádné politické názory nebudou tolerovány. V mezinárodním batalionu slouží asi 40 národností. Je to „bratrstvo“, které absolutně nekouká na to, jestli jsi bílý nebo černý, zprava nebo zleva.

Na Ukrajině jsem potkal zvláštní dvojici – jeden měl na vestě znak Pravého sektoru a vedle něj stál kluk s chevronem Antifa Hooligans. Zeptal jsem se, jak je možné, že bojují spolu, bok po boku. A on mi řekl: „Je válka. Já chráním jeho rodinu, on chrání moji. Bráníme naši batkivščynu – rodnou zemi, vlast.“

Politika jde úplně stranou, rozdíly se smazávají. Co bude po válce, nikdo neví. „Po válce se třeba zastřelíme, až se potkáme, ale teď tyhle věci vůbec neřešíme, protože máme jednoho společného nepřítele, a ten jde z východu,“ dodal. Ale i kdybych měl sloužit s nácky, a přitom mi to dalo možnost bránit se ruské agresi, bylo by mi to jedno.

Já to fakt neřeším, přestože jsem antifašista každým coulem a do konce života budu. Na Azov nahlížím vlastně jenom za posledních tři a půl roku. Mají můj obdiv za to, co pro svou zemi udělali, a nekoukám na to z nacionalistického, natož neonacistického hlediska. To jsem nikdy nechápal. Sám jsem etnický Maďar, Slovák, žiju x let v Česku a cítím se jako Evropan.

Co přesně obnáší práce v rozvědce brigády Azov?

Bojiště je přesycené drony. Takže už rozvědka nefunguje jako kdysi, ale teď existuje i rozvědka elektronická. Obsazenou vesnici oblétají drony: zjistí, kde mají Rusové své pozice, pak nastoupí artilerie. Nejdříve to rozstřílí dělostřelectvo, pak útočné drony, které to prostě „rozbombí“, jak můžou. Až pak jdou na řadu „šturmovci“, mezi které chci patřit i já.

Přijede několik osobáků, ze kterých vyskáče pár chlapů, jdou a čistí tu vesnici. Jejich primárním úkolem je donutit útočníky se vzdát a vzít je do zajetí – naplnit „obměnný fond“, aby se pak mohli měnit za ukrajinské kluky, kteří jsou v zajetí. Ale pokud nejdou, nezbývá než je zastřelit. Prostě je „vynuluješ“.

Hrají ve vašich motivacích roli i peníze?

Rozhodně ne. Od ledna 2025 vešel v platnost prezidentský dekret prezidenta Zelenského, podle nějž všichni cizinci, kteří nastoupí do řad ukrajinské armády, mají stejná práva a povinnosti jako ukrajinští vojáci, včetně stejných výplat.

Základní výplata na té pozici, kam jdu já, je 25 000 hřiven, což znamená 12 000 českých korun. Samozřejmě jsou tam pak nějaké příplatky podle toho, jestli jdeš na „nulu“, jak moc jsi nasazený, když jsi ve výcviku, na školení atp. Ale v průměru se nedostaneš ani na 45 000 čistého. To jsem měl víc, když jsem jezdil s kamionem.

Takže hlavním důvodem je již zmiňovaný boj s nespravedlností?

Pro mě je to boj za svobodu a za lidstvo. Neberu to jako službu Ukrajině, ale spíš tak, že pokud se to nezastaví na Ukrajině, může se to posunout dál.

Nechápu, jak je možné, že si to lidi v dnešní době neuvědomují. Žijí v nějakém zažitém statusu quo a myslí si, že to tak zůstane. Já jsem přesvědčený, že to půjde dál. A chci s tím něco udělat už tam, a ne to pak řešit tady.

Uvědomujete si, že tam můžete zemřít?

Naprosto. Jsem s tím plně srozuměný a ve své podstatě vyrovnaný.

Posledních pár měsíců jsem nemohl spát, dokud jsem neudělal tohle rozhodnutí. Přišel jsem si totiž jako člověk, který jenom neustále hasí hrníčkem vody velký plamen, do kterého na druhé straně někdo lije kanystry benzínu. Řekl jsem si, že je na čase chytnout za ruku toho, kdo tam ten benzín lije.

Nepomáhal jste Ukrajině víc jako humanitární pracovník?

To mi říkala spousta známých. Já si to sice uvědomuji, ale teď je mým osobním přesvědčením boj. Kdybych žil za druhé světové války, stoprocentně bych byl v odboji.

A tohle je vlastně jedno a to samé, akorát to má jinou barvu. Není to hnědé, ale rudé. Rusko je totalitní teroristický stát, který dělá neskutečná zvěrstva, a mě hrozně překvapuje, jak můžou lidi na Západě stát, čumět na to a říkat: Dejte nám s tím už pokoj, my jsme z toho už unavení.

Pár dní zpátky tam byl největší útok za letošní rok, umřelo 25 lidí, včetně 4 dětí, dalších několik desítek bylo zraněných. A to se tam děje dnes a denně.

Chcete se stát součástí války, nahlédl jste ji zblízka. Jak to aktuálně vypadá na frontě a poblíž fronty?

Je to naprosté zoufalství. Zároveň mě fascinuje, jak jsou lidi na Ukrajině vzdorovití. Jsou to „titanoví lidé“. Bylo pár momentů, kdy jsem si říkal, že to snad ani není možné. 

Jako třeba když jsem projížděl vesnicí, kterou prošla fronta, a byly tam rozbombardované všechny domy, ani jeden tam nezůstal stát vcelku. Na jedné zahrádce byla babička, která si plela svůj záhon. V doněcké Ukrajině je takových míst, kde už skoro nic není, hodně. A ti lidé tam stejně zůstávají.

Kdyby to byla čistě jenom válka jako taková, tolik by mi to nevadilo. Ale nemůžu vystát ten teroristický přístup – že se bombardují města, která nemají s frontou vůbec nic společného. Když je válka, tak se počítá s tím, že lidi, kteří do ní jdou, umírají. To je „normální“. Prostě vojáci umírají. Ale tady umírají civilisté. A pořád se to opakuje.

Některé Čechy válka na Ukrajině unavuje a titanovým Ukrajincům nezbylo nic jiného, než si zvyknout...

Asi nejnesmazatelnější okamžik byl před rokem v Pokrovsku. Byla tam jedna hlavní silnice, která vedla na frontu. Neustále se po ní valila hromada aut a techniky jak na frontu, tak zpátky. A hned vedle té silnice bylo hřiště, kde si hrály děti, kopaly si tam s míčem. Na východním okraji města to mezitím nepřetržitě bouchalo a stoupal odtud kouř. Byl to vlastně až surrealistický moment.

Pak jsem si uvědomil, že těm klukům není ani 10 let, že v tom žijí celý svůj život, protože je to na Donbase. Takže oni se do toho narodili a vyrůstají v tom. Oni nezažili, co je to být v tichu a klidu. Znají jen zvuky sirén, střelby a vojenských aut.

Opravdu jste se o sebe nikdy nebál?

Zažil jsem pár hraničních situací, takovou „mentální atletiku“. Jednou mi nad stojícím kamionem létal dron, nejspíš ruská rozvědka. Ukrajinská se nesmí přibližovat k osobním vozidlům ani civilistům. Odletěl, ale vrátil se. Mezitím jsem se navlékl do balistického kompletu s helmou a vestou. 

Vrátil se i potřetí. Řekl jsem si: „Teď, anebo nikdy.“ Stáhl jsem okénko, zapálil si a začal se do tmy smát jako šílenec. Jak jsem byl vynervovaný a unavený, tak mě to „vyplo“. Ráno jsem se vzbudil zlomený na sedačce, oblečený v balistickém kompletu, nastartoval a jel dál.

Letos v lednu jsem neplánovaně přespal na benzínce v Pokrovsku, jinak bych musel jet zhruba 350 km navíc. Vojáci mi říkali, že jsem úplný blázen, a doporučili nezapínat topení, abych „nesvítil“ nočním dronům. Tak jsem tam prostě mrzl celou noc.

Nemáte pud sebezáchovy?

Nejspíš ne. To jsem zjistil už při první jízdě na Ukrajinu, do míst, kde probíhalo bombardování – že to se mnou vůbec nic nedělá. Můj skillset je ideální na tuhle práci. Nebojím se, spíš je mi to jedno. Prostě věřím tomu, že to nějak dopadne.

Takže takový Nebojsa z pohádky? Bojíte se vůbec něčeho?

Bojím se toho, že se to posune do Evropy, že moje třináctiletá dcera bude muset odsud někam utíkat. Nebo, až jí bude osmnáct, narukovat někam do zákopu u Karlových Varů a bude se muset bránit proti zkurveným Rusákům. To je jediné, čeho se bojím.

Nedávno jsem měl rozlučku s přáteli. Mrzí mě, že můj nejlepší kamarád nedorazil. Vím, že už se před odjezdem neuvidíme a že tím asi končí naše přátelství. Bolí mě to, ale chápu ho – nesouhlasí s tím, co dělám. Nejspíš má o mě strach.

Říkal mi, že pokud se válka posune na Západ, vezme rodinu a zdrhne. Já neodsuzuju nikoho, kdo se rozhodne utéct. Ale zároveň si musí uvědomit, že nejde utíkat do nekonečna. Země je kulatá – když pořád prcháš před zlem, může tě jednou dohnat i z druhé strany. A pak už nebude kam jít.

Jak se k rozhodnutí odejít bojovat na Ukrajinu staví vaše dcera?

Celou dobu s tím byla relativně v pohodě, ale jak se to blíží, její dětský mozek zvolil nejjednodušší cestu, jak se vypořádat s emocemi, a to je vztek. Momentálně se mnou nemluví. Nevím, jestli vůbec začne, než odejdu. Spíš ne. Ale já bych se nemohl podívat sám sobě do očí, kdybych tam nešel.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.