GLOSA MARTINA SCHMARCZE | Málokdo dokáže vnímat změnu politického větru tak přesně jako Andrej Babiš. Sotva jeho spojenec Viktor Orbán oslabil, objevuje se „prozápadní“ verze českého premiéra. Jak dlouho mu tato proměna vydrží a jak hluboká skutečně je? Jedno je jisté: bude trvat jen tak dlouho, jak se mu to vyplatí.
Už v týdnu po oslabení Fideszu učinil Andrej Babiš několik kroků, jimiž přiblížil Česko spojencům v NATO. Klíčová je především otočka v otázce zvyšování armádního rozpočtu. Kvůli pochybnostem o postoji vlády dorazil do Prahy generální tajemník aliance Mark Rutte — a odjížděl zjevně spokojen.
Babiš slíbil, že bude plnit závazky vůči NATO
„Považujeme naše závazky vůči NATO za prioritní,“ prohlásil Babiš — v ostrém kontrastu ke svým dřívějším výrokům, že se k hranici 3,5 % HDP na obranu ani nepřiblíží. Tím zjevně rozladil SPD i další „přátele Ruska“ v Česku. Ti okamžitě začali tvrdit, že „nepadla žádná konkrétní čísla“, a tedy se vlastně nic nemění. To však neobstojí. Výrok zazněl jasně — a slyšel ho i Mark Rutte. Premiér se k němu jen těžko může později vracet s tím, že „to tak nemyslel“.
Otázkou samozřejmě je, zda Babiš tentokrát své slovo dodrží — nebo to s penězi na obranu dopadne jako s halou pro Martinu Sáblíkovou. Nezbývá než předpokládat, že šéfovi NATO nelhal, a případně ho s jeho slovy konfrontovat. Aby se výdaje na obranu během deseti let zvýšily z 2 na 3,5 % HDP, musí rozpočet armády růst zhruba o 0,15 % ročně. To však znamená jediné: po úvodních škrtech bude muset vláda výrazně přidat.
Pokud má Česko v roce 2029 dosáhnout alespoň 2,6 % HDP a držet stanovenou trajektorii, budou muset výdaje vzrůst zhruba o 80 miliard korun oproti dnešku — a s růstem ekonomiky ještě víc. Je to vysoká částka. Slib je ale slib. Skepsi lze chápat, přesto má smysl trvat na tom, že podaná ruka platí. Pokud totiž automaticky předpokládáme, že politici své závazky neberou vážně, jen tím posilujeme prostředí, v němž se lhaní vyplácí.
Český radar do Hormuzu a jaderná bomba
Faktem je, že Babiš nyní udělal obrat od Moskvy směrem k Bruselu — a jeho koaliční partneři, zejména SPD, to nesou nelibě. Po jednání s Markem Ruttem navíc oznámil ochotu vojensky přispět k zajištění průjezdnosti Hormuzského průlivu, například dodáním pasivního radaru vhodného i pro detekci min. Ať už Spojené státy českou nabídku využijí, či nikoli, vstřícnost vůči spojencům má svou váhu.
Tím ale výčet nekončí. Premiér chce podpořit i iniciativu evropského jaderného odstrašení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Skeptici mohou namítat, že jde jen o momentální efekt jednání s šéfem NATO a že pod tlakem koaličních partnerů se kurz opět změní.
Taková úvaha není bezdůvodná. Stačí připomenout, jak rychle premiér korigoval dohodu s prezidentem o zahraničních cestách po zásahu koaličních partnerů. Přesto fakt, že je schopen alespoň v základních obrysech reflektovat závazky vůči spojencům, dává určitou naději.
Orbán byl pro Babiše „toxický“ kámoš
Proč se to děje? Porážka Viktora Orbána zjevně otřásla rovnováhou sil ve střední Evropě a přiměla část populistických politiků, včetně Andreje Babiše, přehodnotit kurz směrem k Západu. Každá taková změna má nejen psychologický, ale i reálný politický dopad. Strany jako SPD, Motoristé, německá AfD či rakouští Svobodní se tak ocitají v defenzivě.
Této situace je třeba využít. Politika není lineární proces ani hra, kterou má někdo plně pod kontrolou. Vyvíjí se v čase a je výsledkem mnoha faktorů, často nečekaných a obtížně ovlivnitelných. Možnosti, které existovaly včera, dnes mizí — a objevují se nové. Nejde o žádné „4D šachy“, ale spíše o sérii kroků, které jsou do značné míry vynucené okolnostmi.
Obecně Orbánova porážka zvýšila pravděpodobnost napětí uvnitř vládního tábora. Zatímco část politické scény k němu měla silně emotivní vztah, u předsedy ANO naopak zesílila motivace udržet dobré vztahy se Západem. Pokud si Babiš zachoval cit pro změnu politického klimatu, může nakonec ocenit, že se problematického partnera na vládní úrovni zbavil. Aspoň ho na unijních summitech nebude nic táhnout opačným směrem.
Maďar vymýšlel alotria, Čech se jenom vezl
Z jednání Evropské rady tak mizí politik, který ostatním — zejména těm ideově blízkým — nastavoval problematický vzor. Ve dvojici Babiš–Orbán byl právě maďarský premiér tím určujícím hráčem. Byl iniciátorem projektu Patriotů pro Evropu a hlavní silou při budování nové frakce poté, co ho Manfred Weber vyřadil z lidoveckého proudu. Udával tón, zatímco Babiš se spíše přizpůsoboval.
Český premiér nestál v čele odporu proti unijnímu proudu, ale často se k němu přidával — byť umírněněji. Zatímco Orbán blokoval klíčová rozhodnutí, například finanční pomoc Ukrajině, Babiš se držel zdrženlivější pozice. Odmítal garance či podporoval dílčí kroky, ale nešel tak daleko jako Budapešť. Podobně u energetiky — byl otevřený pokračování dovozu ruských surovin, nikoli však v tak konfrontační podobě jako Maďarsko či Slovensko.
Orbán byl ochoten jít do otevřeného střetu a nést důsledky své politiky. Babiš naopak dlouhodobě volí opatrnější strategii a přizpůsobuje se převládajícímu směru. Zatímco jeho partner blokoval rozhodnutí a otevřeně vyjednával s Moskvou, český premiér zůstával spíše v pozadí a postupoval méně konfrontačně.
Ztráta spojence může být pro předsedu ANO zisk
Lídr ANO žádal výjimky a volil spíše vyjednávací taktiku než otevřenou blokaci. Na rozdíl od předsedy Fideszu principiálně deklaroval podporu Ukrajině, zároveň však zdůrazňoval „české zájmy“. Orbána v evropské politice využíval podobně jako doma Okamuru či Macinku — jako radikálnější referenční bod, vůči němuž mohl působit umírněněji. Právě výrazně konfrontační kroky maďarské vlády mu poskytovaly prostor pro pragmatičtější, byť často protiunijní rétoriku.
Ve výsledku šlo o to, zda je pro něj Orbán spíše přítěží, nebo naopak štítem. Postavy jako Orbán, Szíjjártó, Okamura či Macinka plní dvojí roli: na jedné straně slouží jako nástroj politického tlaku a odvedení pozornosti, na straně druhé však toto spojenectví oslabuje Babišovu vlastní pozici. Hrozí tak, že se z taktického partnerství stane reputační zátěž.
V Orbánovi Babiš přišel o silného spojence. Krátkodobá ztráta se však může ukázat jako dlouhodobý zisk (a obráceně). Když zdaleka nejvýraznější proruský politik vypadl z první ligy, o to více se jeho osiřelý spolubojovník musí obracet na osobnosti Západu a hledat oporu u nich. Což se právě děje. Pokud se mu to osvědčí, zvýší se pravděpodobnost obdobného postupu i doma (pravda, zde zatím nemá za Okamuru s Macinkou žádnou náhradu).
Váhy se vychýlily k Západu, využijme toho!
Váhy unijní politiky se Orbánovou porážkou posouvají dál od Ruska. Péter Magyar sice nebude bezvýhradným zastáncem Ukrajiny ani liberálním nadšencem, ale zároveň nepůjde cestou otevřeného sbližování s Kremlem. Pro politiky typu Andreje Babiše tak bude výrazně složitější pokračovat ve „dvojí hře“, kdy se střídavě orientují na Západ i na Východ. Tento posun se postupně promítne i do české politiky, byť sám o sobě nezmění její zavedené mocenské poměry.
Z evropské scény mizí výrazný hráč, který dlouhodobě stál v opozici vůči hlavnímu proudu. Budapešť přebírá politik, jehož nástup provázela i otevřeně protiruská rétorika. To samo o sobě znamená posun. Babiš se tak bude muset přiblížit Západu, i když doma se pravděpodobně bude snažit udržet dosavadní balanc. Nakolik se mu to podaří, však nebude záležet jen na něm, ale i na tom, jak na jeho kroky zareagují ostatní.
Proruský proud se ocitá v defenzivě. Toho je třeba využít. Začněme tím, že vezmeme Babiše za slovo a budeme trvat na jeho závazku zvyšovat výdaje na obranu směrem ke 3,5 % HDP. Nesmíříme se předem s tím, že jej opět nesplní. Očekávání mají své důsledky — často se naplňují právě proto, že jim společnost uvěří. Když převládlo přesvědčení, že ANO povede vládu nakloněnou Kremlu, vytvořilo se prostředí, v němž bylo obtížné očekávat jiný vývoj.
Nyní je na místě obrátit perspektivu. Pokud bude v politickém prostoru převládat přesvědčení, že „orbánizace“ v Česku nemá budoucnost, stane se pro Babiše pokračování v tomto směru nevýhodné — a tím i méně pravděpodobné.
