KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Chce vládnout téměř čtyřmilionovému Berlínu, ale sama má strach z lidí s údajnými kontakty na teroristický Hamás. Kandidátku krajně levicové Die Linke Elif Eralpovou usvědčily její vlastní poznámky, omylem odeslané novinářům týdeníku Der Spiegel. Politička, která chce omezovat pravomoci policie a tajných služeb, se bojí o bezpečnost vlastní rodiny. Jak chce potom chránit celé město? A kdo je vlastně větším problémem – novináři, kteří její strach zveřejnili, nebo lidé, před nimiž má obavy?
Rozkopané bábovky a strach ve vlastní straně
„Kvůli Spiegelu přece nevystavím sebe a svou rodinu nebezpečí.“ Tuto větu nenapsala whistleblowerka ani svědkyně v procesu s mafií. Na okraj rozhovoru, který jí byl zaslán k autorizaci, si ji poznamenala Elif Eralpová – žena, která chce z Červené radnice vládnout Berlínu.
Tato ani další věty nebyly určeny očím veřejnosti. Byly součástí interních komentářů k rozhovoru pro týdeník Der Spiegel, které si Eralpová vyměňovala se svým týmem. Kancelář Eralpové však novinářům omylem odeslala verzi dokumentu s poznámkami aspirující primátorky a jejích spolupracovníků. Novináři Spiegelu stáli před zásadním etickým rozhodnutím: respektovat důvěrnou povahu poznámek, nebo je v zájmu veřejnosti publikovat? Autorizace rozhovoru, která je v Německu rutinní mediální praxí, přerostla v politický skandál, který komplikuje vyjednávání o budoucí berlínské koalici, ale zároveň vyvolává otázky o novinářské etice a povinnosti informovat.
Die Linke je dlouhodobě jedním ze stěžejních témat redaktorky Spiegelu Anny Reimannové. O rozhovor s Eralpovou usilovala opakovaně: od voleb totiž Eralpová neposkytla žádný rozsáhlejší rozhovor tištěným médiím. Těžko říct, zda byla důvodem náročná koaliční vyjednávání, únava z volebního boje, nebo obavy z nepříjemných otazníků, množících se od extatické volební noci reprodukční rychlostí octomilek.
Vytrvalost se Reimannové vyplatila a 26. října ráno se spolu s kolegou Christophem Hickmannem vydala do berlínského parlamentu. Přibližně hodinový rozhovor se točil kolem plánů Die Linke na vyvlastnění velkých bytových koncernů, koaličních vyhlídek i antisemitismu v řadách strany. Řeč přišla také na stranickou organizaci v Neuköllnu. Někteří její představitelé, včetně budoucího starosty Ahmeda Abeda, udržují čilé kontakty s radikálními propalestinskými aktivisty. I když přesnější by asi bylo říct, že sami jsou propalestinskými radikály.
Eralpová připustila, že sice věděla o angažmá některých svých spolustraníků v palestinské otázce, nečekala však, že během volební kampaně překročí „určité“ (eufemismus pro antisemitské) hranice. Reimannová na to okamžitě reagovala doplňující otázkou, zda má na mysli Ibrahima Ibrahima. Eralpová přitakala. Kdo mohl tušit, že její suché „ano“ má potenciál rozkopat bábovčičky socialistů.
„Nikdy jsem s tím rozhovorem neměla souhlasit...“
Redakce zavedených německých médií přistupují k autorizacím velice zodpovědně a velkoryse. Autorizující může k rozhovoru přidat vysvětlení, doplnit skutečnosti, na které během rozhovoru zapomněl, nebo pozměnit formulace tak, aby pro něj byly příznivější. Prakticky má volnou ruku. Někdejší vicekancléř Sigmar Gabriel byl třeba pověstný tím, že při autorizacích vkládal do rozhovoru části volebního programu SPD. Na co ovšem zpovídaná osoba nesmí sáhnout, jsou otázky novinářů.
Po návratu do redakce novináři rozhovor přepsali, lehce ho upravili pro tisk a v úterý zaslali do kanceláře Eralpové k autorizaci. Odpověď dorazila ve středu 28. října v 9:46. Z autorizovaného dokumentu zmizela nejen odpověď na otázku týkající se Ibrahima, ale i samotná otázka novinářky. Přibyly do něj komentáře, v nichž Eralpová členům svého týmu vysvětlovala, proč se zdráhá veřejně vyslovovat některá jména.
„Nepřeje si ... jmenovat konkrétní osoby. [Můj muž] má z těch lidí strach a já taky.“ A o něco později: „Tehdy šlo o organizovaný zločin. Teď jde o lidi s kontakty na Hamás.“ A pak otázka vystihující její rozpoložení: „Co teď budeme dělat? Nikdy jsem s tím rozhovorem neměla souhlasit.“
Novináři si opomenutých komentářů všimli ihned. Dlouho se pak rozhodovali, zda je pustit ven. Na jedné misce vah bylo soukromí političky a její obavy o bezpečnost rodiny, na druhé právo veřejnosti na informace o poměrech ve straně usilující o vládu nad hlavním městem.
Jejich rozhodnutí se jistě zapíše do dějin německých médií. Kromě chvály mnoha kolegů si totiž vysloužili také obvinění ze sexismu (protože Eralpová je progresivní žena a těm se neodpouští snaha změnit mocenské poměry a projevy osobní slabosti), rasismu (protože má turecký původ), novinářského hyenismu (protože zneužili důvěrné informace i Eralpové strach) a nenávistné pravicové kampaně (protože když jde o Die Linke, tak je pravicový i levicový Spiegel, což je v dějinách Spolkové republiky nevídané obvinění). Eralpová na ně navíc podala stížnost u Německé tiskové rady.
Sama má strach, ale policii chce svázat ruce
Po zveřejnění článku a podcastu, v nichž Reimannová s Hickmanem popsali strach budoucí primátorky, vystoupila Eralpová před novináři. Kritizovala zveřejnění interní komunikace a prohlásila, že obavy o vlastní rodinu jsou normální. Zároveň odmítla, že by se kýmkoli nechala zastrašit. Samozřejmě slíbila důsledný boj proti organizovanému zločinu, násilí a terorismu.
Do voleb přitom šla Die Linke s bezpečnostním programem, ze kterého mohli mít radost jen pubescenti sprejující na zdi berlínských domů akronym ACAB (All Cops Are Bastards), mafie a zločinecké klany, levicoví radikálové a teroristé. Hodlá zrušit berlínský Úřad na ochranu ústavy, který jako zpravodajská služba monitoruje teroristické hrozby, a nahradit jej „měkkou“ institucí, která by pracovala výhradně s veřejně dostupnými informacemi. V plánu má také omezení sledovacích pravomocí policie a zpravodajců, rezolutní odmítnutí špionážního softwaru, biometrické identifikace osob i automatizovaných analýz policejních databází. Dále chce zrušit zvláštní režim v lokalitách zatížených zločinem i zóny se zákazem nošení zbraní, omezit preventivní kontroly a používání taserů policisty a zrušit zákaz maskování a nošení pasivní výzbroje na demonstracích. Počítá také se snížením počtu policistů a jejich nahrazením sociálními pracovníky. Zároveň požaduje posílení nezávislé kontroly policejní činnosti. Vězeňské tresty by měly být v Berlíně ukládány jen ve výjimečných případech.
Přestože byli socialisté v rámci koaličních vyjednávání potenciálními partnery donuceni k přehodnocení některých svých programových bodů (SPD a Zelení naopak požadují posílení policie a Úřadu na ochranu ústavy), je zřejmý rozpor mezi tím, jak si Eralpová a její soudruzi představují bezpečnost Berlíňanů, a tím, co vědí o vlastním milieu.
Rozpor mezi politickými ambicemi překopat Berlín podle ideálů komunistických jednorožců a přiznaným strachem z lidí pohybujících se ve vlastní straně a jejím bezprostředním okolí vyvolal vlnu nevole u politiků, policistů i židovských organizací. Přehlušil dokonce výsledky izraelských voleb, o kterých se ve Spolkové republice diskutovalo, jako by byl židovský stát 17. spolkovou zemí. Diskutují o něm všechna média. Sebastian Fiedler a Karl Lauterbach z SPD dokonce vyzvali k ukončení koaličních jednání. Otázka, která jako neonový poutač svítí na nebi nad Berlínem, zní: Jak chce Eralpová chránit téměř čtyři miliony Berlíňanů před organizovaným zločinem a terorismem, když se sama neodvažuje ani vyslovit jména lidí, z nichž má strach?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budeme spolu s námi sledovat dobytí Berlína. Děkujeme za pozornost.
