ANALÝZA TATIANY FRÖHLICH | Vítězství berlínské Die Linke uvedlo SPD a Zelené do smyku. Představa, že budou společně s komunisty vládnout hlavnímu městu, je lákavá. Stejně tak ale nemohou utéct před otázkou, zda je vítěz voleb vůbec způsobilý stát se jejich koaličním partnerem. Voliči SPD a Zelených totiž nejsou revolucionáři, ale městská inteligence, na kterou jsou současné kádry Linke přece jen poněkud divoké.
Není tedy divu, že první pětihodinové jednání nepřineslo žádné ovoce. Mediálním výstupem druhého bylo unisono oznámení o nalezení „společné cesty“. Kudy přesně vede, strany neřekly, dohodly se totiž na mlčenlivosti. Třetí schůzka plánovaná na 7. října by měla koaliční dilema rozseknout a rozhodnout, zda vůbec začnou standardní sondáže o sestavení vlády. Podmínkou jsou závazné záruky v otázkách antisemitismu, extremismu, organizovaného zločinu a respektu k institucím právního státu.
Obecná prohlášení prý nestačí. SPD a Zelení chtějí konkrétní mechanismus: co se stane při příštím antisemitském incidentu v Linke a jaké důsledky to bude mít pro případnou koalici. Spolková předsedkyně Zelených Franziska Brantnerová navíc veřejně prohlásila, že si jen obtížně dokáže představit, že by Linke dostala ministerstvo vnitra nebo spravedlnosti, dokud ve straně působí lidé s vazbami na organizovaný zločin nebo extremistické struktury typu PFLP či Hamásu.
Já bych třeba chtěla světový mír. Koně. A chatu u jezera Como.
Souboj titánů, ehm, otevřených dopisů
Ještě než se polyamorní trio opět sejde, dostala Linke vzkaz ze svého politického a aktivistického okolí. Přes 130 kulturních pracovníků, vědců, právníků a aktivistů se v otevřeném dopise postavilo za neuköllnskou Linke a členy strany kritizované po volbách.
Podle autorů čelí berlínská Linke „bezprecedentní mediální štvanici“ a pravicové, rasistické kampani. Solidarizují se s poslancem Bundestagu Feratem Koçakem, který se za hranicemi republiky proslavil jako „Bruder“ mafiánského bosse, a dalšími členy strany známými svou, ehm, „kritikou Izraele“ – Basemem Saidem, Marthou Kleedörferovou a Hannah Brunsovou.
Především však dávají vedení strany jednoznačný politický pokyn: případná koalice s SPD a Zelenými nesmí vzniknout na úkor palestinské solidarity. Vhodné a mimořádně citlivé je také načasování výzvy – na předvečer výročí pogromu.
Zdá se, že chtít po současné – kádrově inovované – Linke, aby nebyla tím, čím je, je stejně bláhové, jako věřit štírovi ze slavné bajky, že neuštkne žábu přenášející jej přes řeku.
Z opačného břehu propasti přichází neméně důrazný vzkaz. Zhruba 80 osobností politiky a veřejného života – mezi nimi Wolfgang Thierse, Joschka Fischer, Volker Beck či bývalý šéf berlínské SPD Martin Hikel – v předvečer třetího jednání zveřejnilo „Berliner Appell für Verantwortung“ (Berlínská výzva k odpovědnosti). V něm otevřeně pochybují, že by vláda vedená Linke dokázala zaručit bezpečnost berlínských Židů a respekt k základním principům právního státu.
Ještě dál šlo 44 politiků SPD včetně bývalých berlínských primátorů Waltera Mompera a Michaela Müllera: pro jednání s Linke podle nich nyní není žádný základ a k sociálnědemokratickým červeným liniím patří „nedělat společnou věc s antisemity a teroristy“.
Neukölln tehdy a dnes jsou trochu jiné čtvrti
Güner Balciová v Neuköllnu vyrostla. Dcera tureckých Alevitů zde chodila do školy, později o čtvrti psala a natáčela dokumentární filmy a od roku 2020 je její integrační zmocněnkyní. Neukölln, který poznala jako dívka, rozhodně nebyl idylou prostou sociálních problémů a tření různých kultur. Byl chudý, drsný a plný unavených lidí s různými představami o tom, jak se věci dělají správně. Ale zároveň byl docela sekulární. A víra v něm byla věcí soukromou.
S novými a novými vlnami příchozích však nabývaly na významu náboženské, rodinné a komunitní struktury a s nimi importované kulturní vzorce: ve vztahu k ženám, k sebeurčení dětí, k homosexuálům nebo Židům. Sílil vliv islamistických organizací. Definitivní zlom podle Balciové nastal v roce 2015. Islamisté opustili přítmí mešit a pronikli do integračních a komunitních projektů. Úspěšně získávají veřejné peníze a s nimi i legitimitu partnerů německých institucí.
Bizarním příkladem je existence tzv. Friedensrichter – neformálních arbitrů, často imámů či autorit velkorodin, kteří mimo státní justici řeší rodinné spory, domácí násilí či dokonce vyjednávají „odškodné“ po zabití člověka. Berlín proti této paralelní justici nezakročil. Naopak: veřejně financoval vzdělávání a síťování Friedensrichter. Zkuste třikrát hádat, která strana vedla senátní správu, pod kterou příslušný projekt spadal.
Balciová ovšem z přítulnosti k islamistům neviní jen Linke. Podobně postupovali také SPD a Zelení. Kontakty s extremisty se odbývaly jako pouhá „kontaktní provinění“ a kdo se odvážil ke kritice, dostal nálepku krajní pravice. Jenže Linke byla podle ní vždy o několik kroků napřed. Už léta vede kampaň také v mešitách a v prostředí, v němž působí sítě Muslimského bratrstva a struktury s vazbami na Hamás. Dnešní aféry kolem klanových kontaktů a radikálních propalestinských aktivistů tedy nejsou náhlou personální nehodou. Jsou jen viditelnou špičkou systému, který se budoval léta.
Podzemníci s Davidovou hvězdou
Ahmad Mansour sleduje tutéž proměnu z jiné strany. Palestinsko-německý psycholog žije v Berlíně, dlouhodobě se zabývá islamismem a radikalizací a kvůli výhrůžkám patří již několik let k nejvíce střeženým osobám ve Spolkové republice.
Jeho měřítkem proměny Berlína jsou místní Židé. Mluví o rodičích, kteří neposílají své děti do státních škol, o lidech, kteří na veřejnosti skrývají svoji židovskou identitu. „Neznám jednoho jediného berlínského Žida, který by neuvažoval o tom, že se odstěhuje,“ řekl v nedávném rozhovoru pro Cicero.
Stejnou otázku si klade i Balciová: Jakou budoucnost mají Židé ve městě, kde děti chodí do školy hlídané po zuby ozbrojenými policisty a na ulici nebo na hřišti nemohou s vrstevníky mluvit o svém rodinném životě či používat hebrejštinu?
Tisíce kilometrů vzdálený svár o kus země mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, velký asi jako 31 Berlínů, je v ulicích německého hlavního města palčivě přítomný už léta. Po 7. říjnu, který na Sonnenallee slavili radostnými výkřiky a baklavou zdarma, však narostl do obludných rozměrů. Demonstrace, útoky na židovské a izraelské symboly, výhrůžky a násilí vytvořily prostředí, v němž skutečně nejde jen o „kritiku Izraele“, ale o zdraví a životy místních Židů, včetně těch nejmenších.
Mansour však problém nevidí jen mezi muslimy. Stejnou, ne-li větší, vinu nese podle něj německá levice: ta její část, která navzdory propastným hodnotovým rozdílům pochoduje s palestinskými radikály a islamisty. Jsou to užiteční idioti.
Po mostě Jásira Arafata k nápravě světa
Ideologický můstek mezi Linke a islamisty výstižně popsal Klaus Lederer, bývalý předseda berlínské Linke. Je jím antisionismus, spojující starý manichejský antiimperialismus s aktivistickými interpretacemi postkoloniálních a queer-feministických teorií. Pod jeho vlajku se vejdou levicoví aktivisté, palestinští nacionalisté, islamisté i apologeti íránského režimu. Případné hodnotové rozpory ustupují společnému obrazu Izraele jako kolonizátora a Palestinců jako kolonizovaných. Kolonizovaní mají absolutní prioritu a odstranění jejich útrap vyléčí celý svět.
Constantin Schreiber má pro tento fenomén přiléhavý výraz „vzdělaná hloupost“. Pozná se podle toho, že z příběhu vyškrtne každý kontext narušující předem dané morální schéma.
Jak „vzdělaná hloupost“ vypadá ve vnitrostranické praxi, ukázal berlínský sjezd v říjnu 2024. Ledererův proud se pokusil prosadit usnesení výslovně odsuzující také levicový a „eliminační“ antisemitismus. Prosadit jej v této podobě nedokázal.
Lederer a jeho spojenci krátce na to ze strany odešli s vysvětlením, že se v berlínské organizaci upevnily neslučitelné postoje. Antisionismus a podpora radikálních palestinských organizací byly součástí politické výbavy SED už za komunismu – NDR palestinské organizace vyzbrojovala a jejich teroristy dokonce cvičila. Po pádu režimu tato tradice v nástupnické straně ztratila na síle. Dnes opět hraje prim.
Balciová popisuje současný stav podobně. Pragmatické a demokratické síly kvůli antisemitismu ze strany odešly, zatímco v některých okresních organizacích protižidovské tendence zesílily a získaly vlivné ambasadory. Ti dnes určují kurz, jemuž se obtížně vyhne i člen, kterého opravdu zajímá jen sociální politika. Nejedná se tedy o problém několika extremistů, ale o otázku poměru sil.
Pogrom tento proces katalyzoval. Islamoložka Susanne Schröterová hovoří o nástupu „etnických volebních kampaní“. Nejde o letáky či plakáty v arabštině nebo turečtině, ale o způsob oslovování voličů: stále méně jako jednotlivců, stále více jako příslušníků etnické či náboženské skupiny, pro kterou strana vytváří specifickou politickou nabídku.
Radikální propalestinské křídlo dnes není „jen“ ideologickým problémem Linke. Stalo se také jejím politickým kapitálem. Novinářka Anke Myrrheová (Tagesspiegel) upozorňuje, že velká část voličů přišla k Linke právě kvůli tomuto kurzu. Lze tedy oprávněně pochybovat o tom, že se problém podaří zásadně vyřešit – i kdyby si to Elif Eralpová, lídrině kandidátky Linke v Berlíně, sebevíc přála.
„Uklizení“ radikálního křídla po volbách by neznamenalo ukáznění několika nepohodlných členů. Byla by to otevřená válka proti části vlastní politické základny.
Nic z veřejně známých skutečností přitom nedokládá, že by Elif Eralpová byla antisemitkou: nejsou známy žádné její takové výroky ani tendence a při jednotlivých incidentech se jasně – někdy se zpožděním, ale přece – vymezila. Jádro pudla tedy nespočívá v jejích osobních postojích, ale v organizaci, kterou vede. Která se změnila. Která má ve svých řadách lidi, jejichž výroky a postoje lze bez velkých interpretačních výkonů označit za antisemitské. Která ve vnitrostranickém střetu o zásadní hodnoty – vztah k Židům a právu Izraele na existenci – nedokázala vyslat jasný signál a Klause Lederera a jemu podobné ideologicky vyštvala ze svého středu.
SPD a Zelení si musí nalít čistého vína. Jestliže Brandmauer (protipožární zeď) chrání demokracii před extremisty a jejich politickým okolím, proč by měla být neprostupná pouze jedním směrem? Přivřou-li očko nebo obě, budou jen těžko moci dál tvrdit, že ji vystavěli k ochraně principů, ne mocenských poměrů.
Linke může SPD a Zeleným naslibovat modré z nebe. Pravdou je, že to, co od ní potenciální koaliční partneři požadují, splnit nemůže. Musela by se totiž distancovat od sebe sama.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
