Seitanový párek vs. AfD: Die Linke vyhrála jen v jednom ze tří Berlínů

Nepomůže vám ani vysvětlení bohatstvím a chudobou či podílem migrantů. Sociálně podobné části města hlasují diametrálně jinak, zatímco pár desítek metrů od sebe mohou ležet světy, které se sociálně takřka nepotkávají, ale volí stejně. Jedno takové místo leží v Kreuzbergu.

Graefekiez patří k Berlínu, který má svůj instagramový účet. Fotogenická stará zástavba, rozkošné kavárny, restaurace, byty se štukovými stropy, extravagantně široké nohavice, epesní brýle, pestrobarevné mullety i dokonalé geometrické účesy lidí z reklamní branže, architektonických kanceláří a neziskového sektoru, který je v Berlíně regulérním průmyslovým odvětvím.

Uprostřed toho leží sídliště Wernera Düttmanna. Tři tisíce obyvatel v sociálních bytech, osm z deseti s migrační historií, šest z deseti závislých na sociálních dávkách. Tyto dva světy nedělí řeka, železnice ani zeď. Stačí přejít Urbanstraße.

Sociální hranice je patrná na první pohled. Volební však téměř neexistuje. Na obou stranách Urbanstraße dominuje Die Linke a spolu se Zelenými sbírá kolem sedmdesáti procent hlasů. AfD tam získala jen dvě a půl procenta. Düttmann-Siedlung ukazuje, že lidé nemusí patřit ke stejné sociální vrstvě, aby žili ve stejném politickém ekosystému.

Kreuzberg obaluje hustá síť stranických struktur, sociálních zařízení, integračních iniciativ, spolků, poraden a aktivistických organizací. Některé pomáhají prakticky: s výukou jazyka, hledáním práce nebo bydlení, na úřadech. Vedle nich existuje profesionální infrastruktura šířící evangelium intersekcionality, antidiskriminace, strukturálního rasismu, empowermentu a politické participace. A není to levná záliba několika aktivistů. Značnou část této infrastruktury platí erár.

Neznamená to, že sociální pracovníci přesvědčují občany, aby volili Linke. Jen se ve čtvrti vytvořilo prostředí, které má vlastní slovník problémů i jejich řešení. Chudoba je důsledkem strukturální nerovnosti, konflikty se zákonem lze číst prostřednictvím diskriminace a vyloučení, problémy s integrací nedostatkem porozumění a sociální práce. A řešením je další prevence, další participace a především – především (!) – další veřejné prostředky na všechno výše uvedené.

Obyvatel Graefekiezu nemusí mít číslo na Judith Butlerovou. Stačí, že zde žije. Kouzlu AfD zde nepodlehne nikdo. A kdyby přece, místní ho umlátí seitanovým párkem.

I okolí Urbanstraße však má své třecí plochy a své sociální konflikty. Jen několik metrů od sídliště vzniká velká ubytovna pro uprchlíky. Část jeho obyvatel, sama migračního původu, se obává zhoršení bezpečnosti. Místní Linke je však přesvědčená, že stačí posílit sociální infrastrukturu, integraci a participaci.

O několik kilometrů dál slyší obyvatelé nesoucí podobnou sociální zátěž na úplně jiné vábení.

Marzahn-Hellersdorf je z velké části čtvrtí paneláků, dělníků, lidí s nižšími příjmy a důchodců. PDS – nástupnická strana východoněmeckých komunistů – měla v Marzahnu silné historické vazby na voliče. Místní nemuseli trávit čas čtením volebních programů, aby věděli, koho volit.

Tento svět postupně zestárl a jeho politická hegemonie se rozpadla. Linke posílená o mladou krev si mezitím vybudovala novou baštu v centru Berlína a ze strany panelákových sídlišť se transformovala na partaj progresivní městské třídy – příjmově střední, ideologicky radikálně levicové. Proletariát se přesunul na okraj jejího zájmu. Nahradili ho lidé z globálního jihu.

Uvolněný prostor začala obsazovat AfD – sociologicky nejsilnější dělnická strana. Její nabídka zahrnuje vyšší důchody, masivní podporu rodin s dětmi, levnou energii a silný sociální stát, k tomu nižší daně a odmítnutí klimatické politiky. Odlišné je její vymezení cílové skupiny společenské solidarity a restriktivní migrační politika.

Jenže čas plyne stejně neúprosně jako voda v říčce Wuhle. A s nimi se mění i čtvrť, kterou protéká. Marzahn a Hellersdorf už nejsou homogenní sídliště z NDR. I je proměnila migrace. Žije zde však poněkud odlišný etnický mix než v Kreuzbergu nebo Severním Neuköllnu.

Mnoho zdejších obyvatel pochází z postsovětských zemí. Životní prostor sdílejí s Vietnamci, Poláky a Rumuny, v menším počtu zde žijí také Syřané, Afghánci nebo lidé ze subsaharské Afriky. Turecká komunita je proti tomu dost malá. Data zároveň ukazují, že lidé s migrační historií jsou výrazně mladší než „Bioněmci.“

Ani migrační původ tedy při pokusu vysvětlit existenci tří Berlínů nepomáhá. Politická zkušenost lidí z různých koutů světa není identická jen proto, že je statistika vložila do kolonky „mit Migrationshintergrund“.

Dramatickou změnou prošel za poslední dvě desetiletí také vnitřní Berlín. Kouzlu dělnických a přistěhovaleckých čtvrtí propadla nová střední třída: vysokoškolsky vzdělaní marketéři, právníci, lékaři, designéři, volnonožkaři všeho druhu, majitelé kaváren a restaurací, influenceři. Nejsou jedinou příčinou růstu cen. Ale bez přehánění je můžeme označit za motor gentrifikace. Jejich přítomnost čtvrť mění, zvyšuje její atraktivitu a na oplátku přitahuje další lidi stejného typu.

Berlín se gentrifikaci brání až neuroticky detailní regulací. V 82 oblastech sociální ochrany nájemníků (Milieuschutzgebiete) podléhá jakákoli modernizace (včetně obkladaček v koupelně) zvláštnímu povolení. Na to, kdo se do čtvrti nastěhuje, však úřady vliv nemají. A právě to je základem jednoho z nejzábavnějších berlínských paradoxů.

Oběti gentrifikace často netuší, co to divné slovo znamená. Jednoho dne jednoduše zjistí, že na byt v Kreuzbergu už nemají, a poohlédnou se jinde. Třeba v Marzahnu. Ti, kdo gentrifikaci umí vyslovit či proti ní dokonce bojují z titulu své úřední funkce, zatím patří přesně k té vrstvě, která ji pohání. Na nákladních elektrokolech pak ve volném čase rozvážejí volební letáky Linke, která slibuje bojovat proti následkům gentrifikace regulací nájemného a vyvlastňováním.

Nová progresivní střední třída je vzdělaná, má slušný životní standard a dost kulturního kapitálu, aby aktivně měnila své prostředí. Často je však odkázaná na nájem. Cítí, že proces, který pomohla nastartovat, ji začíná ohrožovat. Právě proto je příslib dotovaného bydlení tak účinným politickým produktem Linke.

V roce 2020 Berlín výši nájmů zastropoval. Spolkový ústavní soud o rok později Mietendeckel zrušil. Běžný nájemník sice nepochopil proč, věděl však, že regulaci měl, a pak zase ne.

To Berlíňany mobilizovalo. O několik měsíců později většina hlasujících v referendu podpořila vyvlastnění velkých bytových společností – jenže to se neuskutečnilo. Die Linke měla najednou v rukou téma, se kterým se dají vyhrát volby: politici nenaplnili vaši vůli, nájmy dál rostou, my slibujeme změnu! Mimochodem, na mapě znázorňující výsledek referenda lze neomylně rozeznat růžové jádro města.

Jenže vyvlastnění „ist kein Ponyhof“. Než vznikne zákon a rozhodnou soudy, může vlastník portfolio rozprodat, rozdělit či vyměnit a předmět vyvlastnění může vypadat úplně jinak. Pro mobilizaci voličů ale nuance nepotřebujete. Jen úderná hesla, zvednuté pěsti, přívěsek Mietendeckel na šíji lídryně kandidátky a hlavně pořádný konflikt typu „oni“ a „my“. I v tom je Die Linke své úhlavní sokyni v chrpovém kostýmku nápadně podobná.

Málem jsme zapomněli na třetí Berlín. Západ a jihozápad, především Steglitz-Zehlendorf a velká část Charlottenburgu-Wilmersdorfu, zůstávají převážně územím CDU. Linke má nohu ve dveřích, stejně jako Zelení, ale na růžovou tsunami je to málo. Pšenka zde nekvete ani AfD.

Tento měšťanský Berlín je jako drahý kašmírový svetr. Vlastně úplně obyčejný a přesto úžasný. Je stále vzácnějším důkazem, že alternativou progresivního centra s kefíjou kolem krku nemusí být... strana s logem připomínajícím lék na erektilní dysfunkci. Bylo by nepoctivé opomenout, že tento měšťanský Berlín je také světem, který extrémům otevřel dveře dokořán svým pětihvězdičkovým dobroserstvím.

Je také ostrůvkem opravdové politické diverzity. Táta volí CDU. Máma Zelené a děda Ulrich SPD. József, čilý šedesátník původně z Miškolce, který se stará o rodinný bazén, zahradu a vozový park, to už deset let hází AfD. Tajně, ovšem. Jediná dcera, sedmnáctiletá Marie-Louise, má v pokojíčku vedle sbírky plakátů Chappell Roan fotku Elif Eralpové. Ne proto, že by snad patřila k jiné sociální třídě. Je jen dítětem jiné politické generace. A svých rodičů. Ovšem.

Druhý a třetí Berlín ukazují, co v poprasku o výsledku berlínských voleb zaniká – že volební vítězství Linke je jen fragmentem politické reality hlavního města. V jeho západní a jihozápadní části návnada chic komunistů příliš nefunguje. Již referendum v roce 2021 ukázalo, že vyvlastnění zde není považováno za jedinou cestu k řešení bytové krize.

V Marzahn-Hellersdorfu pro vyvlastnění naopak hlasovala většina účastníků. O pět let později však chic komunismus nedokáže konkurovat AfD. Snad proto, že lidem z periferií připadá falešný. Problémy zcestovalých diplomovaných revolucionářů, kteří v neděli slavili po boku islamisty sledovaného tajnou službou a šéfa jednoho z arabských klanů, jsou proletariátu vzdálené několik světelných let.

Tři Berlíny nejsou tři administrativní oblasti. Jsou to kulturní prostředí, jejichž existenci nelze uspokojivě vysvětlit věkem, majetkem, migrační historií ani sociální strukturou. Die Linke vyhrála volby. Ale ovládla jen jeden ze tří Berlínů.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.