Co bude s Rakouskem: Byla by vláda v čele se Svobodnými skutečně taková katastrofa?

Předně je třeba říci, že se v Rakousku k podobnému volebnímu výsledku schylovalo již delší čas. Nemalá část tamní veřejnosti je z nekonečného vládnutí buď lidovců, nebo socialistů, případně z jejich velké koalice, unavená a zčásti dokonce znechucená.

Zelení ani NEOS (Nové Rakousko a Liberální fórum) nejsou na to, aby vyhráli ve volbách, dost silní, o ostatních politických seskupeních takřka nemá smysl mluvit. Pro Svobodné zkrátka nazrál čas, bez ohledu na to, jakými peripetiemi a skandály si ve vzdálené i méně vzdálené minulosti prošli. Nyní dostali, konkrétně jejich šéf Herbert Kickl, šanci ukázat, že jsou schopni být státotvornou stranou.

Část rakouské veřejnosti, rakouských médií i „Evropy“ je z výsledku voleb a z krachu jednání o vytvoření vlády bez Svobodných silně nervózní. Kicklova strana je označována za „krajní pravici“, někdy až za fašizující či přímo fašistickou pravici, což má v Rakousku, odkud pocházel Adolf Hitler, hodně temný přídech.

Nezapomeňme na sankce, s nimiž vůči Rakousku přišla v roce 2000 Evropská unie poté, co se Svobodní stali součástí vlády. Pokud by letos Herbert Kickl vládu opravdu sestavil – a leccos nasvědčuje tomu, že by se mu to mohlo podařit – situace by se téměř jistě neopakovala.

Celkové politické „klima“ v Evropě je totiž v polovině dvacátých let úplně někde jinde než na počátku 21. století. Strany podobného typu jako jsou rakouští Svobodní získávají na významu (Francie, Německo, Nizozemsko atd.). Nejdříve se ale pojďme podívat, co vedlo k tomu, že Kickl možnost jednat o vládě vůbec dostal.

Kicklově šanci stát se rakouským kancléřem předcházel již zmíněný krach v rozhovorech mezi lidovci, socialisty a NEOS. Hned na úvod je třeba říct, že z něj takřka nelze vinit kancléře Karla Nehammera.

Tento nepříliš výrazný politik bez velkých vizí a bez velkého charismatu udělal téměř všechno pro to, aby dal nesourodý kabinet dohromady. V zásadě lze říct, že mu při tom sekundovala i šéfka NEOS Beate Meinlová-Reisingerová.

Za neúspěchem jednání, která trvala více než tři měsíce, což ale na Rakousko není nic mimořádného, stáli především sociální demokraté v čele s Andreasem Bablerem, kteří nebyli ochotni učinit „ani ten nejmenší krok směrem k reformám, které Rakousko naléhavě potřebuje“ (racionální rozpočet, důchodová reforma atd.).

Právě z tohoto důvodu odešla z jednání jako první Meinlová-Reisingerová a vzápětí svoji misi ukončil i Nehammer. Lidovci sice měli se sociálními demokraty v Národní radě i bez NEOSu těsnou většinu, dohoda ale zjevně nebyla možná.

„Zelenému“ prezidentovi Alexandru Van der Bellenovi tak nezbylo nic jiného než se obrátit na Kickla. Tváře obou mužů po přibližně hodinovém jednání ukázaly, že rozhodně nešlo o srdečný rozhovor.

Aby také ano, oba stojí na opačných pólech politického spektra. Jenže – starý prezident fakticky vzato jinou možnost neměl, a to tím spíš, že Karl Nehammer nerezignoval jen na kancléřský post, ale i na post šéf lidovců, jejichž vedení se dočasně ujal sekretář strany Christian Stocker, zatímco post kancléře dočasně převzal bývalý ministr zahraničí Alexander Schallenberg, jenž tuto funkci už jednou provizorně zastával (od října do prosince 2021).

Těmto změnám ovšem předcházelo ještě jedna zajímavé intermezzo. Lidovci jsou si dobře vědomi toho, že předčasné volby by z jejich pohledu nejspíš nedopadly ani trochu dobře, naopak; podle aktuálních průzkumů veřejného mínění by v nich Svobodní posílili nad 30 %, podle některých průzkumů až ke 40 % (na konci září měli 28 %), zatímco lidovci by mohli dostat i pod 20 % a skončit až třetí za sociálními demokraty.

Proto se „širší vedení strany“ obrátilo na bývalého kancléře a někdejší superstar (nejen) rakouské politiky Sebastiana Kurze, zda by se „osiřelé“ strany nechtěl znovu ujmout. Pro „geniální dítě rakouské politiky“, relativně dlouho po opuštění úřadu – kvůli obvinění, že korumpoval média ve snaze zajistit si o sobě a o Lidové straně příznivé reference – musela být tato nabídka mimořádnou satisfakcí.

Kurz, kterého v „ušmudlaných“ rakouských politických poměrech vynesly k moci osobní šarm, charisma, schopnost oslovit veřejnost s tématy, jež ji pálila a měla pocit, že se neřeší, nebo se řeší špatně (na prvním místě otázka ilegální i legální migrace do země), nicméně nabídku odmítl.

Důvodů pro to měl celou řadu. Za prvé Kurzovi stále běží několik soudů (v prvním byl nepravomocně odsouzen na osm měsíců podmínečně kvůli křivé výpovědi). Za druhé, jak mi dobře připomněl Petr Rejchrt, se kterým si rakouských politických poměrech píšu, přišel bývalý kancléř v poledních letech k nezanedbatelnému majetku a nestojí, myslím, o to, aby se někdo příliš zajímal o podrobnosti. Za třetí – nemá to prostě zapotřebí – dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze a být „normálním“ politikem ve standardním slova smyslu Kurz nikdy nechtěl a nestojí o to ani teď.

Pokud jednání mezi svobodnými a lidovci opravdu skončí vytvořením kabinetu v čele s Herbertem Kicklem, vznikne kabinet, jenž bude všechno – jenom ne sourodý a vnitřně koherentní. Hlavní „třecí plochou“ bude vztah „Vídně“ k Evropské unii, k evropskému integračnímu projektu. Kickl sice nemluví přímo o odchodu z EU, je vůči ní ale velmi skeptický, zatímco lidovci jsou jasně proevropští.

V dalších tématech (včetně přístupu k migraci) by si nicméně obě strany porozumět mohly, takže, jak jsem už řekl, dohoda není nemožná. Oproti předchozím dvěma vládním angažmá Svobodných by byl ale rozdíl v tom, že by tentokrát poprvé byli seniorním partnerem, který by určoval vládní agendu.

Včera jsem na sociálních sítích četl, že by v Rakousku mohl zafungovat tzv. „Mitterrandův trik“ (prezident François Mitterrand vzal na počátku osmdesátých let ve Francii do vlády komunisty, nechal je „ušpinit“ praktickou politikou, takže ztratili „gloriolu těch čistých“ a následně se jich jednou provždy, pokud jde o jeho éru, zbavil).

Nejsem si tím, popravdě řečeno, jist. Svobodní už ve vládě byli, opouštěli ji s ostudou (jakkoli jsou okolnosti tzv. kauzy z Ibizy složité, nepřehledné a ne zcela dořešené), takže si o jejich „čistotě“ nedělá nikdo žádné iluze. Tohle podle mě fungovat nebude.

Největší problém Svobodných spočívá v tom, jakkoli se i v tomto ohledu situace v Rakousku rychle mění (viz výše uvedený průzkum veřejného mínění, který jim přisuzuje bezmála 40 % hlasů), že si je část Rakušanů i Evropanů přímo – či spíše nepřímo, ale přesto – spojuje s nacistickou minulostí země (Adolf Hitler byl, znovu to připomínám, Rakušan).

Rakouským politickým elitám se sice díky vstřícnosti Západu podařilo po druhé světové válce s touto minulostí jakž takž vyrovnat (tak trochu úsměvná teze o tom, že Rakousko bylo „první obětí hitlerovského Německa“), již zmíněný korutanský hejtman Haider (ve funkci v letech 1989–1991 a znovu v letech 1999–2008) ji ale oživil způsobem, jenž nebyl většině Rakušanů ani trochu milý.

Herbert Kickl to zkrátka nebude mít, stane-li se opravdu kancléřem, ani trochu snadné. Jeho voliči od něj budou chtít rychlé výsledky, zejména v otázce přistěhovalectví do země, která je „pálí“ nejvíc. To je v reálu téměř neřešitelná nebo jen nesmírně složitě a dlouhodobě řešitelná záležitost.

Zda je Kickl vnitřně „ustrojen“ či „vybaven“ pro každodenní pracné, úmorné a přitom nevděčné vládnutí, si nejsem vůbec jist, o jeho spolustranících nemluvě, lidovci pro něj, potažmo Svobodné, navíc nebudou, jak jsem už naznačil, ani trochu snadný partner.

O vstřícnosti Bruselu k vládě jím vedené nebude moci být vůbec řeč; Poláci v době vlády PiS a Mateusze Morawieckého, Maďaři v čele s Viktorem Orbánem a Slováci v čele s Robertem Ficem by mohli vyprávět. Nejprve si ale počkejme na výsledek jednání, pak se k tématu znovu vrátíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.