GLOSA LADISLAVA NAGYE | O nedávném prodlouženém víkendu jsem se vydal po cyklistické stezce z Tarvisia do Udine. Cesta vedoucí z poloviny po staré železnici je fantastická. A může posloužit jako dobrá ukázka toho, jaké využití opuštěné tratě mají.
Na tip jet z Tarvisia do Udine na kole jsem narazil během roku několikrát, a tak jsem se s částí rodiny svolné k cyklodobrodružství rozhodl to vyzkoušet na vlastní kůži. Klíčem k rozhodování bylo především to, že se jede z kopce. Jsme cyklisté příležitostní, a tak se 100 kilometrů směrem dolů jevilo jako snesitelná zátěž. Sice jsme se mírně obávali, že dojedeme až za tmy, ale zvládli jsme to pohodově do nějakých pěti odpoledne.
Vybrali jsme poslední zářijový víkend, což se ukázalo jako mimořádně šťastné. Jednak jsme měli štěstí na počasí, jednak pominul prázdninový nával, takže cyklostezka sice nebyla prázdná, ale přecpaná taky ne. Většinou rodiny, pár veselých skupinek hlavně rakouských a slovinských mužů středního věku, pravidelně doplňujících energii panákem něčeho ostřejšího, a pak taky namakaní sportovci jedoucí čistě na výkon — i když ti většinou jezdili proti nám, tedy do kopce.
Vlakem i s kolem, anebo radši ne?
Pro nezkušeného cykloturistu ovšem nastal první zádrhel hned na začátku. Plán jet autem do Udine, odtud vlakem s kolem do Tarvisia a pak na kole zpět se sice jevil jako elegantní, leč obtížně proveditelný. Ani po velkém úsilí a pomoci italské spojky se mi totiž nepodařilo koupit jízdenku na vlak s rezervací na bicykl. Pátrání na webu sice přineslo ujištění, že většina regionálních vlaků bicykly bere, záleží ale na vytíženosti. To poslední nebylo úplně to, co bych chtěl slyšet.
Rozhodli jsme se proto jít jistější cestou. Zastavili jsme už v Tarvisiu, a tam v půjčovně kol za poplatek kola přes noc „ustájili“. Pak jsme pokračovali do Udine. Město ležící v nudné rovinaté krajině, Čechům známé hlavně díky fotbalovému klubu Udinese, za který hrál Marek Jankulovski, má krásné a příjemné centrum. Náš šéfredaktor Pavel Vondráček dodnes při každé zmínce o Udine zasněně prohlásí: „A tohle město jsme v roce 1917 dobyli!“
Samozřejmě to zopakoval i tehdy, když jsem mu z náměstí zavolal, přičemž tuto vzpomínku doprovodí přívalem nadávek na adresu zrádců, kteří zběhli k Italům.
Druhý den ráno pokračujeme vlakem po nové, podstatně nudnější železnici, na nádraží Tarvisio Boscoverde, odkud nás bus zadarmo vezme do centra města. Vyzvedáváme kola a vydáváme se na cestu. Po pár metrech stoupání se pouštíme dolů… a náš úžas nezná mezí. Dát nepoužívané železnici, včetně četných horských tunelů, nový život v podobě cykloturistické stezky je prostě geniální.
Podobnou stezku máme v Česku mezi Přibyslaví a Sázavou, nicméně s budováním nových železničních koridorů, například ve středních a jižních Čechách, se tohle nabízí jako zajímavá inspirace — mimo jiné i kvůli příležitosti přivést do skomírajících vesnických pohostinství alespoň přes sezónu nějaký ruch.
Je to trend, který se objevuje po celém světě. Velmi silný je ve Spojených státech, Austrálii nebo Španělsku. Hlavní výhodou je samozřejmě absence prudkého klesání či stoupání, takže takové cyklostezky jsou vhodné i pro méně zdatné či nezkušené cyklisty. Možná i proto jsem na stezce, na rozdíl od cyklostezek na Šumavě a bavorském pomezí, viděl podstatně méně obtloustlých turistů na elektrokolech. V takto mírném terénu nedávají úplně smysl.
Mezi alpskými velikány
Cesta z Tarvisia dolů má ale ještě jednu přidanou hodnotu. Úchvatnou scenérii horských masivů a údolí řeky Falle klikatící se mezi nimi. Koryto kopíruje a někdy překračuje i trať. Zejména úzké, ale dobře osvětlené tunely jsou úžasným zážitkem. A nádherné babí léto dalo kráse horské krajiny vyniknout obzvlášť.
Zhruba ve třetině cesty scenérii obzvláštnil působivý vodopád. V horkém letním počasí by se pod ním asi dalo i koupat, nicméně počasí sice slunného, leč přece jen zářijového dopoledne tomu úplně nepřálo. Krátce poté následuje „nádraží“, tedy nádraží přestavěné na malebné bistro v Chiusaforte, slovinsky Kluži. Část někdejší stanice slouží jako bistro, část jako menší muzeum připomínající někdejší historii. Je to malebné, půvabné a kouzelné. Člověku jen bleskne hlavou, kolik takových malých stanic nenávratně zmizelo u nás.
Pak už následuje sjezd do nádherného opevněného městečka Venzone, zařazené do výběru „nejkrásnějších italských vesnic“. Mohutné hradby ze třináctého století jsou dodnes působivé, městečko s katedrálou, v níž je pohřben polský vévoda Boleslav z dynastie Piastovců, působí neobyčejně útulně a malebně.
Ve Venzone by cesta klidně mohla skončit. Ne snad proto, že by těch padesát kilometrů bylo maximum. I sváteční cyklista zvládne v tomhle profilu sto kilometrů naprosto v pohodě. Jen prostě po Venzone cyklostezka už není to, co před ním.
Zatímco předtím si razila cestu krajinou, teď se klikatí mezi dvorky a záhumenky v rovinaté, nezajímavé předměstské kaši Udine. Sledovat ji je natolik únavné, že člověk nakonec volí nejjednodušší řešení: najet na státní silnici, pořádně se opřít do pedálů a do Udine těch nějakých čtyřicet padesát kilometrů ušlapat mezi obchodními centry.
Pak už jen přespat v Udine, druhý den ještě navštívit Palmanovu, důležité město Benátské republiky s jeho úchvatným renesančním opevněním, zajet se poklonit Rilkovu odkazu v Duinu a památce českých vojáků, kteří — jak znovu zdůrazňuje Pavel Vondráček a znovu tuto emfázi doprovází spíláním „zrádcům“ — padli v zákopech v lítých bitvách o Kraj, a pak už domů. Na tři dny a dvě noci v Itálii výživný výlet.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
