KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Hovořili jste spolu? Nehovořili… Týdny dětinského trucování a elementární neschopnosti vést debatu o zajištění esenciální bezpečnosti pro české občany vyústily ve schizoidní roztržku vlády a opozice ve Sněmovně. V té době rezonovala sociálními sítěmi otázka změny režimu. Ten je však nejlepší, jaký jsme kdy měli a jaký si vůbec umíme představit. Ale samotná politika je pokažená, zralá na totální restart.
Zatímco ti, kteří prosazují potřebu systémové revoluce, užívají ultimátní termíny jako „totalita“, „nesvoboda“ nebo „cenzura“, politici nám názorně předvádějí, kde je opravdový problém: ve fatálním deficitu schopnosti a vůbec ochoty vést demokratickou debatu.
Řeč není o tom, že „schází vůle ke kompromisům a nalézání konsensu“. Ta se vytratila dávno, už deset let jsme zvyklí, že se naši zástupci řídí „logikou války“. Nově ale spolu nemluví už vůbec.
Primární výhodou, kterou nám – na rozdíl od všech ostatních – skýtá režim, v němž žijeme, je možnost dosahovat změny pokojnou cestou. A to skrze veřejnou debatu, v níž je každý názor slyšen, načež je demokraticky (tedy většinově) přijato rozhodnutí.
To se děje na dvou úrovních: Napřed voliči vyslechnou, co nabízí ten který politik a podle míry svého souhlasu jim přidělí své hlasy. Na základě tohoto mandátu jsou pak přijímána řešení ve vládě a parlamentu.
Docela by mě zajímalo, co by na tom kdo chtěl principiálně měnit. Protože skutečně všechnu moc ve státě mají v rukách zastupitelé, kteří ji získali na základě vůle lidu přímo vyjádřené ve volbách. Alespoň když mluvíme o Česku (nechme stranou Evropskou unii, tam opravdu lze mluvit o nutnosti změny režimu v této kvazi federaci, což je ovšem na jiný komentář).
Jistě můžeme a máme demokracii vylepšovat, ale sotva vymyslíme něco systémově lepšího.
Proč se ptát, co si myslí ten druhý? Raději budeme ze své bubliny střílet jedovaté šípy.
Samozřejmě mluvíme o liberální demokracii, která se nemůže zvrtnout v diktaturu většiny či snad rovnou v autoritativní stát. Proč? Protože jsou zaručeny opravdu svobodné volby, moc zvolených vládců omezuje ústava, občanské svobody jsou nezrušitelné a nad jejich dodržováním bdí nezávislé soudy.
A když parlament přijme zákon, který bere lidem jejich práva, ústavní soud ho zruší. Nemluvme u nás o „nové totalitě“. Tu jsme zažili za komunistů a dnes ji mají v Rusku.
Když něco z výše zmíněných podmínek přestane platit, jde o vážný problém. Pak je ovšem naopak třeba režim liberální demokracie obnovit, ne ho změnit.
U nás k této nápravě došlo poté, co ústavní soud svévolně zrušil volby. Přijaté zpřesnění ústavy už by nemělo konstituční stolici dovolit postavit se proti mínění lidu projevenému hlasy více než tří pětin poslanců a senátorů. Škoda však již byla napáchána. Vidíme, co působí tato „soudcokracie“ v Rumunsku.
Toto definiční vyjasnění bylo nutné, abych mohl laskavému čtenáři předestřít, do jaké šlamastyky se dostala česká politika. Politika, ne režim!
Demokracie předpokládá, že všechny podstatné záležitosti se řeší po diskusi. Jenomže ta jaksi neprobíhá. Strany si vyměňují invektivy skrze média a sociální sítě, ale když mají spolu probrat tak zásadní věc, jíž je zajištění přežití českého národa a jeho ochrana před bezpečnostními hrozbami, nemají k tomu vůli.
Proč se ptát, co si myslí ten druhý? Raději o něm řekneme nepěkného, přičemž si vymyslíme každý svou alternativní realitu a z této uzavřené bubliny budeme střílet jedovaté šípy.
Názornou ukázkou této „strategie“ jsou hned dva nejhorší premiéři. Každý si může vybrat, zda chce žít ve fiktivním světě „Antifiala“ či „Antibabiš“. Evidentně si v tom jak vláda tak opozice vystačí samy. Tahle autarkie je potenciálně dost nebezpečná.
Otevřené dopisy, vzájemné urážky a stížnosti – případová studie selhání politiky.
Čert ale vem negativní kampaně. Na můj vkus sice tvoří příliš velkou část předvolební propagandy, šlo by to však ještě nějak vydýchat, kdyby vše bylo doplněno alespoň kouskem normální demokratické diskuse.
Ale to, jakým způsobem nejsou schopni premiér Petr Fiala a lídr ANO Andrej Babiš si o tom promluvit, jak reagovat na drasticky zhoršenou bezpečnostní situaci v našem regionu, je přímo případovou studií selhání politiky.
Vůbec nejde o to, aby se na všem shodli. Na přesném procentu výdajů na armádu, konkrétních nákupech vojenské techniky, počtu vojáků. Ale je třeba, aby vláda a nejsilnější opoziční strana našly společnou řeč, co se týká posilování vůle k obraně, identifikace hrozeb (tou hlavní je bezpochyby Rusko) a zapojení do podpory Ukrajiny v jejím úsilí dosáhnout spravedlivého a udržitelného míru.
Co se děje místo toho? Vzduchem létají otevřené dopisy, vzájemné urážky a stížnosti. Nevyšla ani premiérem svolaná schůzka předsedů stran k otázkám bezpečnosti republiky, ani mimořádná schůze k armádní koncepci, o niž požádalo hnutí ANO.
Ta dopadla blamáží, která neslouží ke cti ani jedné ze nesvářených stran. Zato v mnoha lidech může posílit volání po „změně režimu“. Přitom by stačilo, kdyby naši politici měli základní kinderstube.
Z marketingových důvodů Babiš odmítl přijít na sezení s Fialou (který ho také mohl pojmout diplomatičtěji a méně kampaňově) a navrhl si program vlastní mimořádné schůze. Bohužel mimo téma, které je nyní aktuálně nutné vyřešit.
Koncepce armády je daná. Musíme si ale říci, jak se postavíme ke ztrátě bezpečnostních záruk pro Evropu ze strany USA a ruské rozpínavosti (a zda vůbec, protože SPD předem hlásí, že Putin pro ni nepředstavuje problém).
Žijeme v nejlepším z možných světů, ale vyrábíme si z něj vlastní verzi pekla.
Vláda, ve snaze vést debatu více směrem k zajištění obranyschopnosti než k pouhému probírání armádních nákupů, rozhodla na poslední chvíli o tom, že jednání bude neveřejné. Aby na něm mohla předestřít tajné materiály, jež by opozici pomohly přesvědčit o reálnosti nebezpečí a také, co si budeme povídat, aby jí neumožnila vést místo debaty o obraně vlasti dlouhé hodiny před kamerami svou volební kampaň.
No jo, ale ANO a SPD se urazily. Protože právě o tu propagandu jim šlo a bez ní pro ně jednání ztratilo kouzlo. Jejich poslanci se naštvali tak moc, že nepřišli ani na druhou část schůze (tzv. podrobnou rozpravu), která byla veřejná a kde mohli již za přítomnosti médií přednést své projevy a načíst připravená usnesení. Místo toho raději uspořádali společnou tiskovou konferenci, kde tvrdili, že je koalice chce umlčet a že se bojí vlastních voličů.
Takže místo abychom měli jak důvěrné jednání o bezpečnosti, tak otevřené o výstavbě armády (jak jsem od počátku navrhoval já), neproběhlo nic. Osobně z toho viním Fialu i Babiše.
Zarytí fandové jednoho či druhého budou jásat, jak to „ten jejich“ soupeři natřel. V méně politicky angažovaných jedincích zůstane pachuť malosti a nekompetence – spolu s roztrpčením nad tím, že jejich sebestřední, malicherní a nezodpovědní zástupci nedělají svou práci.
Tohle pověst české demokracie u občanů jistě nevylepší. Zvláště když lze čekat, že šlo o pouhý předkrm k brutální, negativní až nenávistné kampani.
Žijeme v nejlepším z možných světů. Naše svoboda, prosperita a (zatím) i bezpečí jsou na úrovni historicky nebývalé a daleko vyšší, než z jaké se těší drtivá většina obyvatel planety. My si z toho však jsme schopni vyrobit vlastní verzi pekla. A chování politiků jen dále prohlubuje frustraci a deprese.
„Demokracie je diskuse“. Tento výrok T. G. Masaryka by si měli ve Sněmovně vytesat do kamene – a hlavně do svých myslí. Je to náhodou skvělý režim. Jen ke svému provozu holt potřebuje ty demokraty, (což jsou rovněž slova našeho prvního prezidenta). Ale máme je?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
