Je euroatlantismus mrtvý? Nezabíjejí ho Trump ani Putin, ale slabost Evropy

Fakticky jsme na tom pořád velmi dobře, ale mentálně už dlouho míříme k vlastnímu hrobu. 

Ukrajina. Grónsko. Terorismus. Migrace. Celní války. Energie. Chabý růst. Překážky v obchodu. Regulace všeho včetně myšlení… Všude, kam se podíváme, vidíme nedostatek sebevědomí, slabost a neschopnost Evropy řešit své vlastní problémy – ať se týkají obrany, byznysu, svobodného rozumu. Natož aby měla nějaké slovo v globálních záležitostech.

Můžeme to změnit. Ale to chce napřed problémy pojmenovat, analyzovat a konečně začít řešit. My pořád neumíme či váháme udělat byť první z oněch kroků. Nepřipouštíme si, jak moc ubližujeme sami sobě, a proto hledáme chyby v druhých, popřípadě se do nich zkoušíme „vciťovat“ – v marné touze najít klíč, jak s nimi vyjednávat.

S vládci Ruska, Ameriky, Číny nebo kýmkoli dalším lze vyjít snadno: musíte mít v ruce přinejmenším stejně velký klacek jako oni. 

Neptejme se, o co jde Putinovi a proč spustil agresi proti Ukrajině. Ani jak myslí Trump a proč chce Grónsko. Ani jaké jsou dlouhodobé plány Si Ťin-pchinga a jaká cla napálit na jeho zboží. Definujme vlastní zájmy a mějme sílu a vůli k jejich prosazení.

Vojenské moci se Evropané vzdali hned po druhé světové válce, kdy se de facto spolehli na americký protektorát. A o hospodářskou „páku“ postupně přicházíme od té doby, kdy jsme místo dělání byznysu začali zachraňovat klima a zničili volný vnitřní trh zelenými regulacemi. K tomu přidejme neschopnost čelit nepřátelské migraci a ideologicky motivovanou cenzuru – a neštěstí je na světě.

My totiž hlavně neumíme vyjít sami se sebou. Náš problém je primárně vnitřní, nikoli vnější. Jak se říká: „Měj se rád, a budou tě mít rádi i ostatní.“

To, co vnímáme jako oslabování euroatlantické vazby či nástup autoritativních režimů, nebo obecně takzvaný multipolární svět, je ve skutečnosti pouhým odrazem našeho vlastního chřadnutí, našeho vlastního umenšování se, naší vlastní neschopnosti dál prosazovat své hodnoty jako primární zdroj mezinárodního práva.

Soustřeďme se nyní na vztahy uvnitř Západu – na spolupráci mezi Evropou a Amerikou. Ty se nezačaly zhoršovat až s nástupem Donalda Trumpa, ale spíše už za éry Angely Merkelové, která jako jasný lídr „starého kontinentu“ tvrdohlavě ignorovala – tehdy ještě velmi slušně a diplomaticky vyslovovaná přání prezidentů USA, počínaje George W. Bushem –, abychom jako Evropané převzali spravedlivý díl starostí o obranu.

Zatímco Němci stavěli dálnice a kupovali ruský plyn, Američané investovali do armády i na úkor životní úrovně vlastních občanů. Vojenské rozpočty většiny zemí evropského křídla NATO byly směšně nízké a reálná bojeschopnost ještě nižší. Což od nás bylo nejen nemravné, ale i hloupé – USA již tehdy vstupovaly do své izolacionistické fáze a odvracely zrak od starého kontinentu.

Prezidenti před Donaldem Trumpem nehodlali zničit euroatlantickou vazbu. Pouze žádali, abychom „z USA sejmuli neúměrně velkou zátěž společné obrany“ a umožnily Americe zaměřit se více na Asii, na nového globálního nepřítele Čínu, na Indopacifik. 

Současný „pán Bílého domu“ se spíše než v lídrech Západu shlédl v orientálních despotech. A dle toho se chová. Nevidí v nás už partnery, často dokonce spíše soupeře. Ale to není jádro problému. Jednou celé MAGA hnutí nebude. Jenže tím naše potíže nezmizí – dokud neodstraníme pravou příčinu spočívající v našem úpadku. 

Jedy vypuštěné do krevního oběhu Evropy za panování Angely Merkelové dále působí a rozežírají vše, co jsme vybudovali nejen za padesát let do té doby úspěšné integrace, ale doslova popírají dvě tisíciletí existence největší civilizace všech dob.

Náš přístup po věky a generace spočíval na třech hodnotách, v něž jsme skálopevně věřili a které nám přinesly úspěch: na křesťanské morálce, vládě práva a kritickém rozumu. Jenže v aktuálním evropském vývoji nevidíme už ani jednu z nich...

Klimatismus a progresivismus nás připravují o prosperitu a nahrazují individualistický kapitalismus socialistickým kolektivismem. Masová migrace z afrických a asijských zemí s „muslimskou kinderstube“ hrozí proměnit naši kulturu tolerance a respektu a připravuje nás i o pocit bezpečí. Politická korektnost zabíjí logické myšlení, konvertuje university z center vzdělanosti na hnízda ideologie a v profesní kariéře upřednostňuje sofismus rétorické manipulace nad odbornými dovednostmi.

Zvykli jsme si na svět blahobytu, míru, volnosti a svobody. Až tak moc, že jsme zaměnili důsledky za příčiny, dosažený stav za předpoklady, užívání plodů za úsilí nutné k jejich dosažení. A podlehli jsme dojmu, že už věčně zůstaneme žít v Ráji – bez ohledu to jak, jak se chováme a jak jednáme. Jenže to není pravda. 

Je na čase se probrat, obnovit naše hodnoty a tím i naši sílu. Protože jinak...

Trump JE brutální. Ale jiní prezidenti/prezidentky by jednali/y podobně, byť možná více v rukavičkách. K čemu je Spojeným státům euroatlantická vazba, když je tento vztah jednostranný. Vždyť ony nesou převážný díl odpovědnosti a nákladů – a Evropa se jen veze? Bez nás samozřejmě rovněž citelně oslabí, ale teprve až jim budeme mít co dát, uvědomí si svou ztrátu. Dnes sotva.

Opouštění, ignorování, popírání a až zesměšňování pilířů naší civilizace, tedy křesťanské humanity, římského práva a antické moudrosti podkopává nohy i demokracii a kapitalismu, které na nich stojí. Obnovení velikosti Evropy se neobejde bez návratu k nim. 

My jsme nikdy neměli moc zdrojů – ani lidských, ani přírodních. A planetě jsme dominovali jen díky tomu, kým jsme byli.

Když vše uděláme správně, zbohatneme, vyzbrojíme se po zuby a získáme znovu sebevědomí. Je nás v celé kontinentální Evropě – s ostrovní Velkou Británií dohromady – přes půl miliardy. 

O polovinu více než Američanů a třikrát víc než Rusů! Druhé sfoukneme jak svíčku, první předčíme v celkovém HDP a vyrovnáme v bojeschopnosti. Euroatlantická vazba opět posílí, protože v zápase s Čínou se staneme užitečnými a nepostradatelnými. Jakkoli teď působíme jen jako zátěž, pytle s pískem, jež se odhazují z balonu, aby doletěl dál.

Zpřetrhání euroatlantických svazků a multipolarita nejsou naším osudem. Ale důsledkem našich chyb, špatných rozhodnutí, lenosti a nedostatku vůle. 

Ale stačí znovu vybudovat „starou dobrou“ Evropu, a spojený Západ začne opět udávat tón. Sice už nepůjde o sólový zpěv, ale rozhodně získáme zdaleka nejsilnější hlas, jemuž se Čína ani Indie nevyrovnají. Ani nikdo další. Tohle bude samozřejmě platit pouze v případě, že se vrátíme na trajektorii, po níž jsme mířili první půl století evropské integrace.

Co když to nedokážeme? Nebo ani nebudeme chtít dokázat? Pak nám nějaká euroatlantická vazba, multipolarita, bipolarita, unipolarita budou úplně jedno. Ztratíme subjektivitu a staneme se objektem boje o sféry vlivu mezi silnějšími mocnostmi.

Musím se smát, když slyším, že Trump ruší „světový pořádek“ a nahrazuje mezinárodní právo právem silnějšího. Tak tomu přece bylo vždy. Jen jsme my byli těmi, kteří vnucovali svoji vůli ostatním. 

Takže buď to dokážeme zase, nebo se z nás stanou otroci kultur, jež s námi nesdílejí víru v humanitu a právo, spravedlnost a rozum.

Rovněž je třeba odmítnout hlasy, které tvrdí, že se máme vzdát prosazování našich hodnot v geopolitice. Proč? Jsou správné a dobré pro všechny a nám pomáhají přežít, pokud se světové společenství chová podle nich. K tomu ale musíme být dost mocní – slova a morální rozhořčení nezmohou nic. 

A opusťme naivní představu, že je během pár dekád zavedeme všude. Civilizace se nevyvíjejí tak rychle, jako třeba zbraně... Je tedy euroatlantismus mrtvý? Ne, dokud nevyschne oceán a starý kontinent neskončí jako zaostalá periferie, nebo nás nevytlačí nějaká nová, mravně horší a dravější kultura. 

Jistá je jedna věc: Američanů už se nikdy nebudeme doprošovat. Buď spolu budeme jednat jako rovní s rovnými, nebo o nás ztratí zájem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.