Evropa se své sociální demokracie postupně vzdala – unavená, rozpolcená a bez jasného směru. Ve Spojených státech se mezitím rodí její nová, sebevědomější a místy radikálnější verze. Vzestup hnutí DSA ukazuje, že staré ideje neumírají. Jen se vracejí tam, kde by je ještě před pár lety čekal výsměch.
Evropa má zvláštní schopnost: dokáže opustit vlastní politické vynálezy právě ve chvíli, kdy je začínají objevovat jinde. Sociální demokracie – kdysi sebevědomý pilíř poválečného uspořádání – se v posledních dvou dekádách scvrkla na stín své bývalé velikosti.
V Německu přežívá z tradice, ve Skandinávii ze setrvačnosti a v Česku už ani to ne. A zatímco evropské sociálnědemokratické strany řeší, zda mají být více zelené, více liberální nebo více nostalgické, na druhé straně Atlantiku se odehrává politický paradox: vzestup demokratických socialistů. Ano, v Americe. V zemi, kde se slovo „socialismus“ tradičně používá jako nadávka, která má ukončit jakoukoli debatu. A přesto se tam rodí hnutí, které se k němu hlásí s odzbrojující samozřejmostí.
Amerika, která neměla levici – a najednou ji má
Abychom pochopili, proč je to tak pozoruhodné, musíme se vrátit o krok zpět. Americký stranický systém byl dlouho považován za nepřeložitelný do evropských kategorií. Demokraté nebyli „levice“ a republikáni nebyli „pravice“ v evropském smyslu.
Obě strany byly široké koalice regionálních, kulturních a ekonomických zájmů, které se překrývaly a měnily. A hlavně: v americké historii prakticky neexistovala socialistická levice. To je samo o sobě fascinující, protože právě Spojené státy považoval Karl Marx za jednu ze zemí, které jsou – díky vyspělému kapitalismu – nejzralejší pro socialismus.
Jenže americký dělník byl individualista, ne revolucionář, odbory byly pragmatické, ne ideologické, a stát byl vnímán jako nutné zlo, ne jako nástroj emancipační politiky. Možná ale platí, že dějiny mají zpoždění.
Democratic Socialists of America (DSA) byli dlouhá léta politickou kuriozitou. V roce 2015 měli pouhých 6 200 členů – číslo, které by v evropském kontextu odpovídalo okresní organizaci ČSSD těsně před zánikem. Pak přišel rok 2016 a s ním Bernie Sanders, muž, který se rozhodl, že je čas přestat se tvářit, že americká politika je výhradně soubojem dvou středových stran.
Jeho kampaň – ať už si o ní myslíme cokoli – otevřela prostor pro jazyk, který byl v USA dlouho tabu: nerovnost, sociální spravedlnost, veřejné zdravotnictví, odbory, regulace korporací. A Sanders nebyl sám. Na scéně se objevila Alexandria Ocasio-Cortezová, která porazila stranického matadora a stala se ikonou nové levicové generace.
A také Zohran Mamdani, newyorský zákonodárce, který kombinuje radikální sociální politiku s aktivismem v otázkách bydlení a imigrace. To už není marginální hnutí. To je politická síla, která má své zástupce v Kongresu, v městských radách, na univerzitách i v odborech. V roce 2020 měla DSA 95 000 členů, v roce 2023 sice klesla na 78 000, ale to je pořád více než desetinásobek stavu před Sandersovou érou. A jejich mládežnická organizace YDSA má přes 100 poboček po celé zemi.
Evropa, která ztratila svou třídu – a našla svůj problém
Americký „demokratický socialismus“ není totéž, co evropský socialismus nebo sociální demokracie. Je to směsice skandinávského modelu sociálního státu, amerického progresivismu a levicového aktivismu, který se nebojí radikálnější rétoriky.
DSA se neprofiluje jako revoluční hnutí. Nevolá po znárodnění všeho, co má kola. Jejich program je spíše evoluční: posílit veřejné služby, omezit moc korporací, zvýšit roli státu v oblastech, kde trh selhává. Zní to povědomě? Ano. Je to v zásadě to, co evropské sociální demokracie dělaly v 60. a 70. letech. Jenže zatímco v Evropě se tato agenda stala rutinou a později přítěží, v USA působí jako čerstvý vítr. A možná i jako ventil frustrace generace, která má pocit, že americký sen se stal luxusním zbožím.
Evropské sociálnědemokratické strany se mezitím ocitly v pasti. Ztratily své tradiční voliče – dělníky, zaměstnance, odboráře – kteří buď zmizeli, nebo přešli k populistům. A zároveň nedokázaly přesvědčit nové městské vrstvy, že jsou relevantní. A pak přišla migrační krize roku 2015. Ta nevyvolala úpadek sociální demokracie, ale fungovala jako akcelerátor. Tradiční dělnická základna vnímala migraci jako ohrožení sociálního státu, bezpečnosti a kulturní identity.
Městská liberální levice naopak prosazovala otevřenost, multikulturalismus a humanitární přístup. Sociální demokracie se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny – a nedokázala uspokojit ani jeden tábor. Migrace se stala symbolickým tématem, které odhalilo hlubší krizi identity. A voliči to trestali.
Ve Francii se Socialistická strana prakticky rozpadla a pohltila ji obří koalice Zelených, krajně levicové Nepoddajné Francie a komunistů. V Německu SPD přežívá jen díky tomu, že CDU je v ještě hlubší krizi. Ve Švédsku sociální demokraté ztratili monopol na definici „solidarity“, protože jim ho převzali populisté.
A v Česku se ČSSD (pardon SocDem) propadla do politické bezvýznamnosti, protože nedokázala říct nic, co by nebylo zároveň v rozporu s částí jejích vlastních voličů. Dánští sociální demokraté, kteří jako jediní vsadili na tvrdou migrační politiku, jsou spíše výjimkou potvrzující pravidlo: kdo se včas adaptoval, přežil. Kdo váhal, skončil.
DSA a Izrael: když se solidarita změní v ideologii
A teď přichází moment, který evropská levice sleduje s rozpaky: radikalizace části americké levice v otázkách zahraniční politiky, zejména Izraele. Anti‑Defamation League (ADL) upozorňuje, že DSA – původně proizraelská organizace – se v posledních letech posunula k otevřenému antisionismu. A nejde o nuance. Jde o výroky, které by v Evropě znamenaly politickou sebevraždu.
DSA’s International Committee například 7. října, zatímco teroristé z Hamásu stále zabíjeli civilisty v Izraeli, napsal: „Long live the resistance!“ a vyzval členy, aby se účastnili demonstrací na podporu Palestiny.
ADL upozorňuje, že šlo o podporu „odporu“, který zahrnoval i organizace označené USA za teroristické a podporované Íránem. V dubnu 2024 výbor vydal prohlášení podporující „právo Íránu na sebeobranu“ po izraelském útoku na íránský objekt v Damašku. A v červenci 2024 zveřejnil prohlášení odsuzující zabití Ismáíla Haníji, jednoho z vůdců Hamásu, v Teheránu – prohlášení, které muselo být následně smazáno.
Výbor také psal v podpůrném tónu o Húsiích, Íránem podporované ozbrojené skupině působící v Jemenu. ADL tato stanoviska označuje za extrémní a nebezpečná, protože normalizují narativy autoritářských režimů a teroristických organizací.
Když ideje mění adresu
Ale vraťme se k Marxovi. Spojené státy sice považoval za jedny z nejzralejší pro socialistickou transformaci, ale americká historie šla jinudy. Možná ale platí, že dějiny mají zpoždění. Že některé ideje potřebují čas, aby zapustily kořeny. A že americký „demokratický socialismus“ je vlastně opožděným návratem k otázkám, které Evropa řešila před půl stoletím.
Nerovnost, dostupnost bydlení, zdravotnictví, odbory – to všechno jsou témata, která se v USA vracejí s novou intenzitou. A DSA je jejich nejviditelnějším nositelem. Ať už se nám jejich recepty líbí, nebo ne, nelze popřít, že dokázali něco, co evropská sociální demokracie už dávno neumí: mluvit o sociálních problémech jazykem, který je srozumitelný, emotivní a politicky účinný.
Je to zvláštní svět. Evropa, která sociální demokracii vynalezla, ji dnes opouští. Amerika, která se socialismu desítky let bála, ho začíná normalizovat. DSA není masové hnutí. Ale je to symbol.
Symbol toho, že politické ideje neumírají – jen mění adresu. A možná je to pro Evropu i varování: když opustíš vlastní tradici, někdo jiný ji převezme. A udělá z ní něco úplně jiného.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
