KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Prezident Emmanuel Macron jmenoval dnes novým francouzským premiérem Francoise Bayroua, politického veterána a předsedu centristické formace MoDem (Mouvement démocrate). Připadne mu nesnadný úkol vyvést Francii z politické krize, kterou sám prezident vyvolal květnovým rozpuštěním parlamentu a kterou prohloubilo vyslovení nedůvěry vládě Michela Barniera minulý týden.
Ačkoli Macron nedodržel úterní slib, že jmenuje předsedu nové vlády do 48 hodin, a protahoval napjaté očekávání až do pátečního odpoledne, překvapení se nekonalo. Z klobouku vytáhl politika, jehož jméno bylo v této souvislosti nejčastěji zmiňováno a přetřásáno. Podle všeho usoudil, že má za současné velmi těkavé situace nejvíce šancí sestavit kabinet, který by mohl nějaký ten pátek vydržet.
Třiasedmdesátiletý Bayrou (shodou okolností stejně starý jako končící Barnier) se tak stal už šestým předsedou vlády za Macronova „panování“ od roku 2017 a dvacátým osmým od začátku páté republiky v roce 1958. Konečně se mu splnil sen usednout na jednom z trůnů francouzské politiky. Sám neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách v letech 2002, 2007 a 2012; ani jednou se nedostal do druhého kola. V letech 1993-97 byl ministrem školství.
K Macronovi se přimknul od začátku jeho sólové politické dráhy. Byl jedním ze strůjců nečekaného zvolení mladého prezidenta v roce 2017. Jeho malá centristická strana se výborně hodila jako jedna z opor kandidáta, který vyšel z levicové vlády Francoise Hollanda, ale vedl spíše pravicovou kampaň. Vysloužil si za to významný post ministra spravedlnosti, který však musel opustit už po 34 dnech kvůli starému skandálu kolem podvodného vyplácení asistentů MoDemu v Evropském parlamentu. Podobnému obvinění čelí dnes šéfka Národního sdružení Marine Le Penová. On sám v této kauze odsouzen nebyl, i když odvolací řízení ještě trvá.
Po celých uplynulých sedm let zůstal Bayrou, který je také starostou pyrenejského města Pau, Macronovým stoupencem a obhájcem. Byl mu natolik blízko, že ho neváhal kritizovat, aniž tím poškodil jejich spojenectví. Vyčítal mu přehnaně pravicové odbočky jeho politiky nebo, častěji, příliš sebestředný způsob vládnutí. I proto je možná dnes pro další politické síly v zemi relativně přijatelný.
Macron mu dal nakonec přednost před několika dalšími jmény, která od minulého týdne byla předmětem politické tiché pošty v pařížských salonech a rotovala v hlavách francouzských komentátorů. Byl mezi nimi bývalý socialistický premiér Bernard Cazeneuve či Macronovi spíše pravicoví spolupracovníci Sébastien Lecornu či Catherine Vautrinová. Prezident musel dávat pozor, aby postava, se kterou přijde, nevyvolala okamžitě většinovou nevraživost v parlamentu.
Důležitým mezníkem v řešení krize vyvolané pádem Barnierovy vlády se stala bezprecedentní úterní prezidentova schůzka s vedoucími představiteli všech francouzských politických stran s výjimkou extrémů, tedy bez krajně pravicového Národního sdružení Marine Le Penové a ultralevé Nepoddajné Francie Jeana-Luka Mélenchona. Právě v řadách těchto stran, tedy od republikánů přes centristy až po socialisty, případně komunisty, bude Bayrou hledat ministry do svého kabinetu. Očekává se, že to bude „sevřená“, asi dvacetičlenná vláda.
Sám Bayrou předložil podle médií na úterní schůzi představu jakési „demokratické spolupráce“, která by byla založena na třech závazcích: Premiér by se zavázal, že nepoužije k prosazení zákonů článek 49.3 ústavy, který umožňuje obejít parlament. Parlamentní strany by na oplátku slíbily, že nebudou navrhovat vyslovení nedůvěry vládě. A prezident by se vyvaroval dalšího rozpuštění parlamentu.
Barnierovi trvalo dva týdny, než vládu poskládal. Bayrou bude nepochybně potřebovat aspoň stejný čas. Je tedy jasné, že do konce roku nestihne předložit Národnímu shromáždění návrh státního rozpočtu na rok 2025. Právě prosazování jeho součásti, rozpočtu sociálního zabezpečení, posloužilo jako záminka k vyslovení nedůvěry jeho předchůdci.
Nyní tedy Národní shromáždění projednává „zvláštní zákon“, který má umožnit fungování státu na začátku roku 2025 i bez řádného rozpočtu. Jakmile bude nová vláda ustavena a ujme se úřadu, předloží poslancům už ten „pravý“ rozpočet. Bude se v něm muset popasovat s letošním rekordním deficitem, který dosahuje šesti procent HDP, což je nejvíc z celé eurozóny.
Barnier se o to pokusil, ale neuspěl. Když komentoval svou prohru, poukázal na to, že jak deficit, tak obrovský státní dluh nikam neodešly. „Je to realita, které bude muset čelit jakákoli vláda,“ upozornil.
Francouzskou šarádu bedlivě sledují finanční trhy a také ostatní vlády eurozóny. Finanční krize její druhé největší ekonomiky by pro společnou měnu měla nedozírné důsledky. Dobře shrnul převládající evropské přání bývalý italský premiér Enrico Letta: „Doufám, že Francie rychle najde dobrého premiéra a vládní většinu, aby se vymanila z nestability, která doléhá na ni a na celou Evropskou unii.“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
