30 let od masakru: Co předcházelo genocidě ve Srebrenici? O tom se většinou mlčí

Civilizovaní Evropané nejsou dodnes s to pochopit, jak mohlo dojít k tomu, že se na sklonku devadesátých let minulého století sousedé žijící desítky let pospolu v bývalé Jugoslávii prakticky ze dne na den vydali vraždit jeden druhého, vypalovat domy a celé vesnice. Papinův hrnec, jakým byla a je Bosna a Hercegovina, explodoval v roce 1992 ve vlnu krutých zvěrstev páchaných všemi válčícími stranami na civilním obyvatelstvu. 

Po právu je zdůrazňována především úloha bosenských Srbů, jejichž genocidní úsilí vyvrcholilo právě před třiceti lety masovým vražděním muslimů v okolí „bezpečné“ enklávy Srebrenica ve východní Bosně. Televizní záběry vyobrazující generála Ratka Mladiče ponižujícího velitele nizozemského kontingentu OSN vynuceným kouřením cigarety jsou dobře známé, stejně jako masakr, který následoval. Jak ale vypadala situace v Srebrenici do té doby?

Bosenská Srebrenica, jejíž jméno se odvozuje od někdejší těžby stříbra, leží nedaleko hranic se Srbskem a před válkou byla poklidným městem známým svými nedalekými lázněmi. Podle sčítání lidu z roku 1991 bydlelo ve srebrenické oblasti 37 213 obyvatel, z toho 72,9 % Bosňáků, tedy muslimského obyvatelstva, a a 25,2 % Srbů. Oblast středního Podriní (region okolo Srebrenice) s převážně bosenskou populací ale začala mít se začátkem války v Bosně pro Srby strategický význam. Bez tohoto regionu by neexistovala teritoriální celistvost v rámci nově vyhlášené Republiky srbské.

Výsledkem nepřehledného sledu událostí motivovaných snahou o prosazením se jednotlivých etnik byla mimo jiné zoufalá humanitární situace v regionu a všeobecná nervozita mezi obyvatelstvem, kterému dosud dominovali zdejší Bosňáci. V listopadu 1991 bosensko-srbský plebiscit vyjádřil podporu setrvání Bosny a Hercegoviny v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). V následujících měsících však drtivá většina Bosňáků (bosenských muslimů) a bosenských Chorvatů hlasovala pro nezávislost Bosny a Hercegoviny.

Následkem toho byly mezi dubnem 1992 a březnem 1993 muslimské oblasti Srebrenice vystaveny srbským dělostřeleckým útokům, odstřelovačským palbám a občasnému bombardování z letadel. Bosensko-srbské síly kontrolovaly přístupové cesty k městu a blokovaly přísun mezinárodní humanitární pomoci do enklávy Srebrenice. Důsledkem byl neustálý nedostatek potravin i zdravotnického materiálu. Město se postupně zaplnilo desítkami tisíc uprchlíků z okolních vesnic – počty se vyšplhaly až na 40 000–60 000 lidí, což výrazně převyšovalo kapacitu infrastruktury.

Někde v tomto období se z dějin vynořuje postava velitele zdejších bosenských jednotek Nasera Oriće. Rodák z nedaleké vesnice Potočari, kde později při srebrenickém masakru sídlila bezmocná jednotka nizozemských modrých přileb, vstoupil na sklonku 80. let, po armádním výcviku, do řad jugoslávské policie jako člen jednotky pro speciální akce. Jako takový se podílel na potlačování protiválečných protestů v Srbsku, Kosovu i Bosně a při několika příležitostech byl i jedním z osobních strážců srbského prezidenta Slobodana Miloševiče – ještě v roce 1991, tedy rok před začátkem války v Bosně.

Koncem roku 1991 byl Orić převelen na policejní stanici ve Srebrenici a v dubnu 1992 se stal policejním náčelníkem v rodném Potočari. 18. dubna 1992 padla Srebrenica do rukou bosenských Srbů. Naser Orić a hrstka lehce ozbrojených bojovníků z Potočari však přepadla a pobila několik členů srbských paramilitárních jednotek. 6. května provedli Bosňané pod vedením Nasera Oriće svůj první útok na srbskou vesnici Gniona severně od města Srebrenice, při kterém byli zmasakrováni někteří srbští civilisté. 

Přibližně ve stejnou dobu se srbské síly ze Srebrenice stáhly a Naser Orić spolu s dalšími bosensko-muslimskými bojovníky a civilisty znovu obsadili Srebrenici. Téměř žádný ze Srbů, kteří žili ve Srebrenici před válkou, ve městě nezůstal. Bosensko-srbské síly následně město obklíčily a v květnu pozabíjeli desítky bosenských civilistů v Bratunaci a Glogově. 

Odpověď druhé strany na sebe nenechala dlouho čekat. Mezi červnem 1992 a březnem 1993 Bosňáci přepadli řadu vesnic a osad obývaných bosenskými Srby nebo, z nichž byli bosenští muslimové dříve vyhnáni. Jedním z účelů těchto akcí bylo získat potraviny, zbraně, munici a vojenské vybavení. Podle bosenských Srbů tyto akce vedly k značným ztrátám na životech a majetku bosenských Srbů.

Za úsvitu 14. prosince 1992 zaútočily síly 28. divize Armády Bosny a Hercegoviny ze Srebrenice pod velením Nasera Oriće na vesnici Bjelovac nedaleko Bratunace a během několika hodin v této vesnici a ve vesnicích Sikirić a Loznička Rijeka zabily 68 Srbů. Bylo spáleno 350 srbských domů a dalších budov. Veškerý movitý majetek – hospodářská zvířata, potraviny a zemědělské stroje – byl odvezen do Srebrenice.

Zásadní útok, který měl ze srbského pohledu později relativizovat nahlížení na srebrenickou genocidu z července 1995, přišel symbolicky na pravoslavné Vánoce 7. ledna 1993. Orićovy jednotky tehdy za úsvitu vpadly do vesnice Kravica obývané Srby. V době útoku se v Kravici nacházela řada vesnických stráží a někteří srbští civilisté. 

Důkazy provedené před Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu ukazují, že v oblasti byla přítomna i srbská armáda. Srbové stříleli na útočící Bosňany z domů a dalších budov dělostřeleckou palbou; domy v oblasti byly zapáleny. Majetek byl ničen ve velkém. Zabito mělo být 49 srbských vojáků a civilistů, srbská strana uvádí ještě podstatně vyšší čísla.

Poslední útok Bosňáků na srbské sídlo se odehrál o pár dnů později, 16. ledna. Ve vesnici Skelani mělo být pobito 40-65 Srbů, podle toho, kdo události interpretuje.

Dne 10. ledna 1993 zahájil bosensko-srbský vojenský velitel Ratko Mladić rozsáhlou ofenzívu proti Srebrenici. Přestože bylo město 17. dubna OSN prohlášeno za bezpečnou zónu, boje mezi srbskými silami a Orićovými jednotkami pokračovaly a Srbové dobyli zpět velkou část území ztraceného v roce 1992. Orić byl spolu se zbytkem velitelského štábu 8. operační skupiny evakuován vrtulníkem v květnu 1995, dva měsíce před pádem enklávy a začátkem hromadného vraždění Bosňáků bosenskými Srby.

ICTY později označil bosňácké nájezdy na srbské vesnice za excesy či válkou podmíněné zločiny, ne však za etnickou čistku nebo genocidu, která by mohla ospravedlnit následné řádění bosensko-srbských jednotek. 

Sám Naser Orić byl v roce 2003 zatčen na své diskotéce v bosenské Tuzle, předán  ICTY a obviněn z fyzického násilí na vězněných Srbech a z útoků na srbské vesnice. Vrchní žalobkyně OSN Carla del Ponteová žádala pro Oriće 18 let odnětí svobody. Soud proběhl v roce 2006 a Naser Orić byl odsouzen na pouhé 2 roky vězení, což vzhledem k tomu, že strávil tři roky ve vazbě, znamenalo okamžité propuštění. V roce 2008 byl rozsudek nakonec zcela zrušen a Orić očištěn s tím, že se obvinění proti němu neprokázala.

Navštívíte-li dnes Republiku Srbská Krajina (dočasný separatistický státní útvar), ve které leží i Srebrenica, setkáte se kromě dobrých lidí také s množstvím vládních billboardů posilujících vypjatý bosensko-srbský nacionalismus. Ani 30 let po válce a srebrenických událostech Bosna a Hercegovina rozhodně není klidným územím. Národnostní vášně i křivdy jsou v soukromém i veřejném prostoru stále živé. Pokud byste se někdy chtěli do této nádherné země vydat, rozhodně neztrácejte čas.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.