Advokát Matzner: Kdybych byl v politice, donutil bych OnlyFans i Uber nést právní odpovědnost

Před třinácti lety jste v jednom rozhovoru řekl, že kdybyste nebyl právníkem a advokátem, byl byste politikem. Nedávno jste na sněmu České advokátní komory volal po tom, aby bylo v politice více advokátů. Proč nejdete sám příkladem?

Chci jít příkladem, ale ještě nenastal čas. Respektive sebekriticky musím vyhodnotit, že dosavadní pokusy byly neúspěšné. Takže i přesto, že bych možná v nějaké části tím příkladem chtěl být, byl jsem zatím neúspěšný.

K politice jste se velmi intenzivně přiblížil v roce 2013. Tehdy jste obhajoval bývalého šéfa Vojenského zpravodajství Milana Kovandu v případu pádu zneužití zpravodajství, které vedlo k pádu vlády Petra Nečase. Případ definitivně skončil až v roce 2022 u Ústavního soudu. Co si z té kauzy odnášíte?

Rozdělil bych to na několik oblastí. První pro mě bylo velké prozření v oblasti médií. Tím, že jsem u toho byl tak blízko, od začátku až do konce, tak to, co se psalo ve většině médií v té době, vůbec neodráželo realitu. Byla vytvořena představa a názor, který a priori všechny účastníky nejen hodil do jednoho pytle, ale zcela zdiskreditoval, dehonestoval a zničil.

Existuje rčení, že jednou z velmocí na světě jsou média. Já jsem to dlouho nechápal, co to znamená, že jsou velmocí, a tahle kauza mi to ukázala. Ukázala mi moc médií i v tom, jak ti lidé byli ovlivněni v každodenním životě. Každé trestní řízení ovlivní váš soukromý život, ale být pod podrobným dohledem každý den, čelit dotazům médií na rodinný, osobní a pracovní život... Pro mě to bylo velké poučení.

Soudy v této kauze rozhodovaly opakovaně. Jak se po právní stránce díváte na ten dramatický vývoj, kdy po několika zprošťujících rozsudcích došlo ke změně soudkyně a následnému odsouzení?

My jsme třikrát dosáhli zproštění. Třikrát to bylo zrušeno a vráceno zpátky, až nakonec došlo ke změně soudce a k odsouzení. Ale v té době společnost volala po razantní změně a myslím si, že i po změně, která nemusí úplně odpovídat postupům, které do té doby byly respektovány.

Dodnes existují pochybnosti minimálně o tom, jestli do prostoru Vojenského zpravodajství měl být zásah veden tímto způsobem. Druhá věc je hodnocení toho, zda od prvního dne odpovídáte úplně za všechno, co se pod vámi ve stovkách věcí odehrává. A třetí věc je hodnocení dopadu a fungování operativy u bezpečnostních složek.

Milan Kovanda byl válečný hrdina, nositel vysokých zahraničních i amerických vyznamenání z bojových misí v Afghánistánu. Jak takový člověk nesl strmý pád a trestní stíhání?

Pro něj ten největší dopad měla kauza právě v této rovině. Kromě českých i zahraničních vyznamenání měl ve svém věku nejvyšší vyznamenání Spojených států, které mohou udělit cizímu vojákovi. Byl na bojových misích v Afghánistánu, kde na ně letěly desítky talibanských raket a základny byly terčem útoků. Byl vysoce hodnocen nejen v naší armádě – zažil jsem obrovskou podporu od lidí napříč ministerstvem obrany, aktivních i bývalých příslušníků ozbrojených sil – ale i ze zahraničí.

To, že s ním stát takhle ostentativně a veřejně zametl, nesl velmi úkorně. Postavil se k tomu čelem. Říkal: „Pokud tady došlo k něčemu, co říkáte, že bylo nezákonné, tak já se hlásím, že jsem byl tím, kdo seděl v čele, a nesu za to odpovědnost.“ Nemyslel tím trestněprávní odpovědnost ve smyslu „tak mě zavřete“, ale odpovědnost poziční. Zastal se svých lidí.

V čem spočívala vaše hlavní právní výhrada vůči jeho odsouzení?

Můj klient byl ve funkci sedm dnů. Když přebíráte stovky nebo tisíce zaměstnanců a odpovídáte za obrovské množství věcí, dostal po sedmi dnech svodku s informací, že prověřování v této oblasti nic nepřináší, a dal pokyn k zastavení té činnosti. Jeden z našich obhajovacích argumentů byl, že při nástupu do funkce nevydal žádný nový rozkaz. Rozkaz se v armádě mění nebo ruší, ten se nepotvrzuje automaticky tím, že se změní generál. Pokud generál na bitevním poli neřekne „místo doleva jdeme doprava“, postupuje se pořád stejně.

On po sedmi dnech tu odpovědnost nesl, protože byl za to odpovědný. I přesto, že ten rozkaz nikdy nevydal. Na žádnou z těchto námitek jsem od žádné úrovně soudu neslyšel vysvětlení, proč se to vztahuje na něj a jak by mohl být reálně odpovědný za veškeré realizované úkoly, se kterými se za sedm dní nemohl seznámit.

Procesně se argumentovalo, že neměli souhlas vrchního soudu ke kontrasledování. Jenže bezpečnostní orgány v řadě věcí využívají operativu – operativně získáváte poznatky, na které není povolení soudu a které jsou v samotném trestním řízení nepoužitelné, ale ty služby tak fungují. Potřebují obrovské množství informací, s nimiž pracují. Teprve když shromáždíte dostatek procesně použitelných věcí, předkládáte návrh na zahájení trestního stíhání.

Advokáti, ale i někteří soudci docházejí v poslední době k závěru, že presumpce neviny v České republice reálně neexistuje a je pouze teoretickou hodnotou. Jak si vysvětlujete, že jsme dospěli do tohoto stavu?

Je to kombinace přístupu médií i práce orgánů činných v trestním řízení. V jednací síni by měla být rovnost zbraní. Když se ale uspořádá tisková konference na téma desítek kilogramů zlata a 160 milionů korun – které byly mimochodem úplně v tichosti a bez bombastické kampaně vráceny – vytvoří to nálepku. Média mají v danou chvíli často lepší informace než obhájce.

Dopad na životy lidí je úplně dramatický. Jeden můj klient z jiné mediálně známé kauzy mi řekl, že mu doma příbuzní tvrdili: „Když už to o tobě píšou v novinách, tak jsi něco musel udělat a něco na tom bude.“ Po osmi letech to skončilo zproštěním, omluvou Ministerstva spravedlnosti a vyplacením odškodného. A ten klient mi řekl: „Přišel jsem o manželku, o byznys, nikdo se se mnou nechtěl bavit. Osm let se ke mně lidi chovali, jako bych měl super zákeřnou nakažlivou nemoc.“

Dnes jsme s nástroji, které stát má, dospěli do fáze, že když už vás obviní, tak si veřejnost řekne, že na tom něco musí být. Presumpce neviny v tomto ohledu na lidi nedopadá, je to velmi vyprázdněná fráze. Naštěstí po třiceti letech praxe musím říct, že u trestních soudů pořád ještě jsou soudci, kteří dokáží odolat mediální bublině a udělat si kvalifikovaný názor na základě toho, co viděli a slyšeli v jednací síni.

Neustále jsme svědky úniků z trestního řízení řízení do médií, aniž by za to byl ovšem někdo postižen. Proč tomu tak podle vás je?

Každý svědek a každý účastník dostává poučení o ochraně informací a o tom, že nesmí nic vyzradit, a přesto se to pořád děje. Nevěřím tomu, že stát nemá nástroje, aby nezjistil, odkud ty úniky jsou. Moje jednoduché vysvětlení zní: asi nechce.

Orgány činné v trestním řízení jsou garantem procesu v této fázi a vůli s tím něco dělat nemají. Nemají ji proto, že jim to vyhovuje. Obratně toho využívají k tomu, aby si nastavily podmínky a laťku jinak. Každý svědek má nějakou paměťovou stopu. Když si v novinách přečte příběh vykonstruovaný z úniků, řekne si: „Můžu já vůbec vypovídat jinak? Chci být ten, který se bude vymykat a stane se předmětem dalších dotazů médií?“ Nechce.

Role České advokátní komory v obraně právního státu bývá občas kritizována jako nedostatečně důrazná. Měla by být v boji proti únikům ze spisů či regulacím aktivnější?

Nehodnotím to tak, že by komora polevila, myslím si, že je to jen méně vidět. Práce a aktivit Unie obhájců i Komory probíhá obrovská řada, ale médiím se to nehodí, je to pro ně nepopulární.

Moje velké téma je osobní svoboda. Když se podíváme na pokusy státu a Evropské unie omezit svobodu a zasáhnout do ní – vždycky pod rouškou toho, že dělají blaho pro nás – je to vidět všude. Zákazy, covidová opatření, plány jako Chat Control, kde má být kontrolováno i to, co rozepíšete v aplikaci typu WhatsApp nebo Messenger, aniž jste to vůbec poslali. A z toho se má vyvozovat trestní řízení. Je to hrozné, a přesto ta regulace prošla. Kdo má zájem na tom nás takhle šmírovat a kontrolovat?

Aktuálně projednávaný zákon o ekonomické ochraně státu a rozšiřování pravomocí Finančně analytického úřadu (FAU) naráží na odpor advokátů kvůli zásahům do mlčenlivosti. Jaký dopad by tyto změny měly na praxi?

Je to snaha o kontrolu a snaha prolomit to, co se orgánům činným v trestním řízení nelíbí. Máme evropskou úmluvu o právech advokátů, která zakotvuje ochranu rozhovorů klienta a advokáta, a toto je způsob, jak ji nabourat. Dnes má přebujelá administrativa kolem AML prověrek u transakcí dosahovat tak daleko, že se to reálně nedá stoprocentně splnit. Pro kancelář našeho typu s více než čtyřiceti lidmi to znamená další obrovské omezení a zvažování, zda některé činnosti vůbec dělat.

Z advokátů chtějí udělat agenty státu. Stát říká: „Vy za mě dělejte tuto práci, bonzujte na své klienty, a když to neuděláte, tak vás potrestáme.“ Pokud to neudělám, jsem za lumpa. Je to úplně proti principu, že advokát chrání klienta. Místo toho, aby stát musel dokázat podezření a požádat o to soudce, přesouvá zátěž na nás.

Tradiční média podléhají přísné regulaci, zatímco prostor sociálních sítí, influencerů, youtuberů či platforem zůstává v šedé zóně a pro oběti kyberšikany či protiprávního jednání je obtížné domoci se svých práv. Jak tuto disproporci vnímáte?

V civilní rovině se sice můžete domáhat práva „být zapomenut“ a žádat smazání profilu či obsahu, ale vrátit to zpět z jiné adresy je tak jednoduché a laciné, že boj a náklady na advokáty jsou v úplném nepoměru. V trestní rovině orgány občas zasáhnou – znám případ youtubera, který byl odsouzen za trestný čin výtržnictví za vulgární a obhroublé příspěvky šířené veřejně. Ale praxe je velmi roztříštěná.

Kdybych byl politikem, sešlápl bych plyn v regulaci provozovatelů. Za obsah přece musí nést odpovědnost samotná platforma. Dám příklad: ve Španělsku nedávno postihli platformu poskytující krátkodobé ubytování v soukromí za to, že nabízela byty bez městského povolení. Platforma se bránila, že je jen nástroj, ale soud rozhodl jinak. U nás se u služeb typu Uber nebo přepravních aplikací stále tvrdí: „My nejsme taxislužba, my jen propojujeme lidi.“

Stejný princip vidím u platforem typu OnlyFans. Pokud zprostředkovávají a zpeněžují obsah, který naplňuje znaky kuplířství, měly by za to nést odpovědnost. Když někomu pronajmete byt a víte, že tam bude provozovat prostituci a vy z toho berete nájem, jste stíhán za kuplířství. Zastupoval jsem taxikáře, který vozil společnice, hlídal je, aby se jim nic nestalo, a byl pravomocně odsouzen za kuplířství.

Pokud velké nadnárodní platformy zprostředkovávají takové služby a berou z toho provize, nemohou se alibisticky tvářit, že se jich to netýká. Pokud stát přísně reguluje tradiční vydavatele, ale tyto giganty nechává bez odpovědnosti, vytváří tím nebezpečný asymetrický prostor.