KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Téměř tři čtvrtě minuta, kterou strávil ruský vojenský vrtulník Mi-8 v polském vzdušném prostoru, jasně ukázala, že Moskva testuje odolnost a připravenost tzv. východního křídla NATO zcela vážně a naprosto promyšleně s cílem zjistit, jak daleko může zajít a co všechno spojenci z NATO tak říkajíc snesou. Být Moskvou, tedy Vladimirem Putinem, byl bych nicméně při provokování Polska opatrný. Nikdo – ponecháme-li stranou bývalé státy Sovětského svazu – nemá s Ruskem tak dlouholeté, a tak bolestné zkušenosti jako právě Poláci a nikdo není, tak odhodlaný a v řadě ohledů i připravený Rusku čelit, v krajním případě i silou.
Test odolnosti v přímém přenosu
V logice věci Vladimira Putina chápu. Všechny agrese, jichž se Rusko od počátku jeho faktické vlády na sklonku minulého století včetně záboru ukrajinského Krymu v roce 2014 dopustilo, skončily pro Rusko úspěšně, v posledním zmíněném případě především kvůli zbabělému appeasementu Obamovy administrativy.
Teprve ruský útok na Ukrajinu z 24. února 2022 narazil nejprve na ukrajinský statečný odpor (z „třídenní speciální operace“ je válka trvající už pátý rok) a poté i na odpor většiny evropských zemí a – svým způsobem – i USA, jakkoli Bidenova a hlavně Trumpova vláda mohly pomoci Ukrajině mnohem více.
Zároveň ale západní spojenci přistupovali a stále přistupují vůči Rusku s velkou opatrností a velmi si dávají pozor, aby je Moskva nemohl obvinit z „eskalace“ konfliktu. U Vladimira Putina to nevyhnutelně musí vyvolávat otázku, nakolik jsou „staré“ členské státy NATO odhodlané jít do případného vojenského konfliktu s Ruskem kvůli východním členským státům aliance, zejména kvůli pobaltským republikám (Estonsku, Litvě a Lotyšsku), jež byly ještě před pětatřiceti lety součástí SSSR. S nástupem druhé administrativy Donalda Trumpa je tato otázka na místě více než kdykoli dříve.
Polsko je jiný případ. Nejen proto, že nikdy nebylo přímou součástí Sovětského svazu, nýbrž „jen“ součástí sovětského „vnějšího impéria“ či tzv. „východního bloku“, podobně jako třeba Československo, ale hlavně proto, že se jedná o velkou zemi (Polsko má bezmála čtyřicet milionů obyvatel), která se na případný vojenský střet s Ruskem na rozdíl od nás intenzivně připravuje. A která by „v tom“ pravděpodobně nezůstala sama (zde jsou moje pochybnosti mnohem menší než v případě pobaltských států), protože má s Ruskem, jak jsem už řekl, obrovské historické zkušenosti. Navíc mentalitě a způsobu uvažování země východního medvěda rozumí jako snad nikdo jiný v Evropě.
Polská zkušenost „k nezaplacení“
Češi mají s Ruskem přirozeně rovněž zkušenosti. První je, troufnu si říci, nejednoznačná, mám na mysli osvobození či „osvobození“ z roku 1945 a podíl na únorovém převratu z roku 1948 a nastolení komunistické vlády. Druhá je největším traumatem moderních československých dějin – 21. srpen 1968. Jakkoli se jedná o bolavá místa v naší národní paměti, polská zkušenost je mnohem delší a drastičtější.
Ponecháme-li stranou starší dějiny, začněme trojím dělením Polska, přesněji řečeno Polsko-litevské unie z poslední třetiny 18. století (1772, 1793 a 1795), na němž se kromě Pruska a Rakouska podílelo právě Rusko (přes 60 % z celkového území). K jeho ziskům patřily postupně země na severovýchodě – polské Livonsko (dnešní jihovýchodní Lotyšsko) a oblasti dnešního východního Běloruska (1772), masivní pás území zahrnující většinu dnešního Běloruska a centrální Ukrajinu (1793) a zbylá východní území po linii řeky Bug, celou Litvu, západní Bělorusko, zbytek Volyně a Kuronské vévodství (dnešní západní Lotyšsko; 1795).
Po skončení napoleonských válek v roce 1815 se situace změnila – vzniklo tzv. Kongresové Polsko (podle Vídeňského kongresu), oficiálně Polské království (na většině území bývalého Varšavského knížectví), ovšem v personální unii s Ruskem, takže mu de facto vládl ruský car a podle toho to také vypadalo. Zatímco v prvním letech v tzv. „Kongresovce“ platila liberální ústava, kterou jí udělil car Alexandr I., po dvou protiruských povstáních, ke kterým se Poláci odhodlali (1830–1831 a 1863–1864), byla zrušena a Polsko bylo vystaveno brutální rusifikaci, proti níž byly poměry, v nichž žili Češi v Rakousku a po roce 1867 v Rakousku-Uhersku bez přehánění idylické.
Tím ale ruské útoky na polskou státnost zdaleka neskončily; v zásadě byly charakteristické po celé 20. století. Po vzniku samostatné Polské republiky v roce 1918 čelili Poláci útoku sovětského Ruska (tzv. polsko-sovětská válka; 1919–1921) během níž Poláci zastavili útok Rudé armády do Evropy během bitvy před Varšavou (tzv. „zázrak na Visle“). Nejlepším popisem této války je útlá knížka s názvem Deník 1920 ruského spisovatele Isaaka Babela, komunisty, vojáka a literáta. Babelova slova „to, jak my přinášíme svobodu, je strašlivé“, jsou ve všech ohledech naprosto příznačná.
Tím ale ruský tlak na Polsko teprve začínal. V létě 1939 přišel nechvalně proslulý pakt Molotov-Ribbentrop, který rozhodl o budoucím osudu Polska. Dne 17. září téhož roku, jak jsme si připomínali před pár dny, vpadla do Polska, téměř již poraženého Německem, sovětská vojska, obsadila jeho východní část a zpečetila jeho osud. Na jaře 1940 následoval tzv. katyňský masakr, jemuž padlo za oběť přibližně dvaadvacet tisíc polských vlastenců. V létě 1944 zastavil Stalin sovětskou armádu před Varšavou a nechal Němce záměrně krvavě potlačit Varšavské povstání. Po druhé světová válce si pak Sověti Polsko podrobili znovu, ustavili zde pro-moskevský režim a vládli Polsku (přímo i nepřímo) až do osmdesátých let minulého století.
Tohle všechno mají každý Polák a každá Polka pevně zapsáno ve své paměti, ať už mají historické vzdělání či nikoli, tohle je naprosto nedílnou součástí jejich národní, rodinné a osobní „DNA“. A právě z toho plyne odhodlání téměř všech Poláků – bez ohledu na to, zda je u moci Občanská platforma Donalda Tuska či opoziční Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského – ve vztahu k Rusku. Odtud jejich jasný pro-západní postoj, odtud jejich snaha nechat na svém území vybudovat americkou vojenskou základnu, odtud jejich odhodlání dát Rusům „co nejvíc přes držku“ (bez ohledu na množství vlastních obětí), pokud by se snad pokusili o útok.
Aktuální průnik ruského vrtulníku nad polské území nelze vnímat jinak než jako ruskou sondáž sui generis (svého druhu, pozn. red.), nakolik jsou Poláci opravdu odhodláni neustoupit ani o krok a nenechat se zastrašit. Jakkoli tentokrát ještě ruský vrtulník sestřelen nebyl, jsem bytostně přesvědčený o tom, že příště už na použití síly z polské strany dojde. Pokud by se tak stalo, bylo by to jen dobře. Nic jiného totiž na Rusko neplatí.
Bylo by to dobře nejen pokud jde o Polsko, ale i pokud jde o nás (poněkud mě děsí představa, že bychom měli s Ruskem společnou hranici zrovna my) a vlastně o celou Evropu a o celé NATO. Zda se tento scénář naplní, ale teprve uvidíme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
