KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Ministři vnitra členských zemí Evropské unie se dnes (v pondělí 8. prosince) dohodli na znění čtyř nařízení, jimiž významně zpřísnili evropský „migrační pakt“. Zavedení těchto nových a bezprecedentně tvrdých opatření do praxe by mělo odradit potenciální migranty z většiny zemí světa; Evropa by se měla ze „země zaslíbené“ změnit v nehostinnou destinaci, kam se jim nebude chtít vydávat, pokud prokazatelně neprchají před přímým násilím či pronásledováním.
Takzvané návratové nařízení zavádí nové povinnosti pro osoby, které nemají právo pobývat v EU, usnadňuje a urychluje jejich vyhošťování. Pokud takoví lidé nebudou spolupracovat s úřady, budou se skrývat a tak podobně, lze jim nejen odepřít některé benefity, ale postihnout je i trestněprávně, včetně vazby a vězení.
Zelenou dostává také kontroverzní požadavek, aby evropské vlády mohly vytvářet záchytná střediska ve třetích zemích, kam budou odváženy osoby, kterým bylo upřeno právo na azyl a nebylo možné je vyhostit přímo do země jejich původu.
Tyto „návratové země“ budou zamítnuté azylanty přijímat na základě dohod se zeměmi EU, ve kterých budou také stanoveny podmínky pobytu v těchto „zařízeních“, která by a priori neměla mít povahu vězení. Odtud budou tito migranti buď vraceni „domů“, nebo se zmíněná země stane jejich „konečnou destinací“.
Sjednocení politiky návratových „hubů“
O tzv. return hubs ve třetích zemích se EU dohaduje už dlouho. Dosavadní pokusy jednotlivých vlád – například britský nápad zřídit takové středisko ve Rwandě nebo podobná italská dohoda s Albánií – narazily obvykle na zamítavá stanoviska soudů.
Až bude platit evropské nařízení, mělo by to jít snáz. V posledních dnech se objevily zprávy, že Rakousko a Nizozemsko vyjednávají s Ugandou, také Rwanda je údajně opět ve hře.
Nová úprava umožní významně zpřísnit nakládání s migranty, kteří představují bezpečnostní riziko. Nejenže jim nově lze uložit až doživotní zákaz návrat do EU, ale také je zavřít do vězení na „dobu delší než běžnou“, píše se v tiskovém prohlášení Rady EU.
Všechna vyhošťovací rozhodnutí budou uznávána všemi státy „sedmadvacítky“, což znamená, že pokud do jedné země přijde migrant, který už byl vyhoštěn z jiné země EU, bude toto rozhodnutí automaticky uplatněno a provedeno, aniž by se rozbíhalo nové řízení.
Počty běženců do EU loni výrazně poklesly. Obrana proti nim je snazší, problém migrace to ale neřeší
Všechny dnes schválené předpisy podléhají ještě projednání Evropským parlamentem (EP). Právě kolem návratového nařízení, které je považováno zejména levicovými frakcemi za přehnaně tvrdé, se zřejmě strhne mela.
Mohla by vyústit v jeho schválení poslanci za Evropskou lidovou stranu a frakcemi napravo od ní, včetně Patriotů pro Evropu. Tato „alternativní většina“ se v EP prosazuje stále častěji, což vyvolává nevoli středových liberálů a levicových socialistů i Zelených a vyhrocuje napětí.
Česko nebude muset v roce 2026 platit do fondu solidarity
Poprvé od schválení migračního paktu v roce 2024 se dnes členské státy EU dohodly na zřízení „fondu solidarity“, a to pro rok 2026. Jde o klíčový instrument, kolem kterého je celý „pakt“ vystavěn – určuje, kolik migrantů bude v daném roce třeba „rozdělit“ mezi země EU a kolik peněz bude zapotřebí vybrat od vlád, které tuto povinnost odmítnou.
Pro období od 12. června 2026, kdy „pakt“ vstoupí v platnost, do konce roku to má být kolem 21 tisíc migrantů, alternativně pak 420 milionů eur nebo případně jiné plnění, například nasazení policejních sil na vnějších hranicích EU.
Ministři se shodli na tom, že země, které v minulých letech přijaly významný počet migrantů, nemusí napřesrok žádné přijímat, ani poskytovat finanční či jiné plnění. Budou to Česká republika, Rakousko, Bulharsko, Chorvatsko, Estonsko a Polsko.
Jde vesměs o země, kde se od roku 2022 usadil vysoký počet běženců z Ukrajiny prchajících před Ruskem rozpoutanou válkou.
O „fondu solidarity“ a této výjimce z povinnosti do něj přispívat se bude jednat každý rok. Dnes není možné odhadnout, jak se bude situace na Ukrajině vyvíjet a zda Česko uspěje i pro rok 2027. Nařízení stanoví, že vedle úplného osvobození od této povinnosti lze uplatnit i částečnou „slevu“.
Ministři se dohodli, že „země čelící neúměrnému migračnímu tlaku“, odkud budou migranti přerozdělováni nebo kam budou směřovat vybrané peníze, budou napřesrok Kypr, Itálie, Řecko a Španělsko.
Stará vs. nová česká vláda
S evropským migračním a azylovým paktem souhlasila dosluhující česká vláda, protože jde o daleko přísnější úpravu, než jaká platí dosud. Nastupující vládní koalice však „pakt“ šmahem odmítá.
„Zavedeme politiku nulové tolerance vůči nelegální migraci. Odmítneme migrační pakt EU a přijmeme nový zákon o migraci a azylu,“ píše se v programovém prohlášení nastupující koalice. Budoucí premiér Andrej Babiš se nechal slyšet, že toto „odmítnutí“ bude první věcí, kterou jeho vláda udělá.
Pro Česko by takový postup měl neblahé důsledky. Například dnes schválené předpisy počítají s intenzivní spoluprací vlád členských zemí, se sdílením dat a informací; zpřísňování migrační a azylové politiky bude efektivní, pokud se bude dít kolektivně.
Nelze se jen tak odstřihnout od společné legislativy, jinak hrozí procedura pro porušení práva a vysoké pokuty.
Bylo by bláhové se domnívat, že pokud by Česko zůstalo stranou, dokázalo by účinněji zamezovat příchodu migrantů, který byl dosud, s výjimkou Ukrajinců, tak jako tak mizivý.
Pokud je odpor přicházející vlády dán neochotou se finančně podílet na „fondu solidarity“, bude to zeměmi, které se potýkají s nejvyššími počty migrantů, vnímáno jako nevlídné chování, na které Česko nutně doplatí, až bude samo shánět spojence pro prosazení nějakého svého zájmu v EU.
Nehledě na to, že v Unii se nelze jen tak odstřihnout od části společné legislativy – pokud ji Česko nebude uplatňovat, hrozí mu ze strany Evropské komise procedura pro porušení práva, která může skončit až vysokými pokutami uvalenými Evropským soudním dvorem.
Dánsko jako předseda EU dosáhlo díky důkladné přípravě také souhlasu s revizí nařízení o bezpečných třetích zemích, jehož cílem je významně „ochladit touhu“ migrantů z chudých oblastí světa vydávat se na nebezpečné putování do Evropy za lepším životem.
Jakmile taková osoba přijde do EU prokazatelně přes další zemi, kterou EU považuje za „bezpečnou“, bude její žádost o azyl automaticky zamítnuta s odůvodněním, že měla o azyl požádat právě ve státě, přes který přišla – a kam se bude muset vrátit. Je na každé vládě, aby určila, které třetí země považuje za „bezpečné“, a domluvila se s nimi, že budou přijímat žádosti migrantů o udělení azylu.
Bezpečné třetí země a hráz proti ekonomickým migrantům
Vůbec poprvé se EU dohodla na seznamu takzvaných bezpečných zemí původu. Budou to: Bangladéš, Kolumbie, Egypt, Indie, Kosovo, Maroko a Tunisko. Plus všechny kandidátské země, které usilují o vstup do EU, pokud v nich neprobíhá ozbrojený konflikt (Ukrajina).
Jakmile na vrata EU zaťuká občan některé z těchto zemí, nebudou se s ním úřady v podstatě vůbec bavit a okamžitě ho vyexpedují zpět do vlasti. Vlády členských zemí mají i zde možnost tento seznam individuálně doplnit a považovat za „bezpečné“ i další státy světa.
Evropský „migrační pakt“, skládající se z 10 předpisů, se tak stává skutečnou hrází proti ilegální migraci do EU. To, co začínalo coby jakási kodifikace a projasnění stávajících pravidel, se pod tlakem okolností mění v legislativní bariéru, jejíž účinné naplňování by skutečně mělo – aspoň postupem času – odradit většinu tzv. ekonomických migrantů.
Tento posun, před pár lety ještě nemyslitelný, si vynutily krajně pravicové a národovecké politické strany ve většině zemí Unie, které se úspěšně opřely o odpor významné části obyvatelstva vůči přistěhovalcům, zejména z muslimských zemí.
Ty na boji proti migraci postavily své volební programy; mainstreamovým stranám zejména pravého, ale leckde i levého středu (Dánsko) nezbylo než v bitvě o voliče posunout svou politiku stejným směrem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
