GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Není asi základnější lidské potřeby než několikrát denně ulevit svému zažívacímu traktu a odskočit si na tu či onu stranu. Lidé pohybující se po českém hlavním městě, kteří zrovna nemíří na jednání nebo do restaurace, se ale často dostávají do úzkých, protože v posledních letech prostě není kam.
„Všichni to víme – najít v Praze fungující veřejné toalety je často nelehký úkol. Jde přitom o nejzákladnější vybavenost, kterou čas od času potřebuje úplně každý. Zároveň víme, že komerční provozování veřejných toalet není z ekonomického hlediska příliš atraktivní,“ říká pražský náměstek pro rozvoj a bývalý šéf městského Institutu pro plánování a rozvoj (IPR) Petr Hlaváček.
Do Mekáče nebo mezi smažky
Starostliv vždy o nedělních sedánkách ve vlaku na Čerčany poslouchám svého osmaosmdesátiletého strýce, který mi popisuje, co minulý týden dělal, kam si v hlavním městě zašel do filatelie a na dobré levné pivo a jak je to celé pokažené tím, že nemůže najít veřejný záchodek, pročež musí potřebu chtě nechtě vykonat někde v parku nebo u stavební ohrady.
Z mladších let si matně pamatuji, že veřejné záchodky byly v každém parku – jen u nás ve Vršovicích minimálně troje. Sice to tam většinou smrdělo jako v opičárně po týdenním výpadku dodávky vody, ale byly tam! Samozřejmě i s nevlídnou důchodkyní vydávající za korunu hrubý plát toaletního papíru, případně s hajzldědkem šmírujícím dámy šikovně situovanou škvírou ve stěně kabinky.
Ano, ten kdo má hroší kůži, suverénně pronikne do některého z četných restaurantů a tam se o sebe v klidu postará, tato schopnost je ale slušnému člověku cizí a tak ze zoufalství obráží provozovny rychlého občerstvení a záchodky v podchodu metra nejednou okupované závislými na pervitinu, kteří si v kabince právě vaří oběd.
Ano, kromě 64 toalet v metru je v pražském veřejném prostoru rozmístěno už asi jen dvacet volně přístupných záchodů. Což opravdu není mnoho.
Jako ve Vídni
V Evropě jsou města, kde je zaběhnutý systém, kterým se můžeme inspirovat. Třeba v rozlohou menší Paříži funguje hustá síť veřejných toalet a navíc jich bylo letos 435 modernizováno. Stovky jich najdeme i v nedaleké Vídni. Neutěšeného stavu toaletářství v českém hlavním městě si ale po desítkách let zhoršování konečně všimli tam nahoře a možná se nejen prostatikům blýská na lepší časy.
„Dostupnost veřejných toalet patří mezi drobnosti, které ale zásadně ovlivňují kvalitu života ve městě. Praha má být městem, kde se lidé mohou cítit komfortně a důstojně – a to doslova na každém kroku,“ prohlašuje primátor hl. m. Prahy Bohuslav Svoboda.
Rada hl. m. Prahy proto schválila návrh na zpracování Koncepce přístupnosti veřejných toalet. Na základě analytické části, která shromáždila zkušenosti i z jiných měst, tak Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) zpracuje koncepci, která bude mít za cíl zajistit dostupné toalety v odpovídajícím standardu na celém území hlavního města.
Aby systém fungoval, jak má, je důležité, aby měl člověk nejbližší veřejné toalety v dosahu do 300 metrů (!). Takovou dostupnost má však v současnosti jen malá část hlavního města. „Je důležité, že analýza prověřuje různé modely provozování od budování toalet přes zpřístupňování těch existujících ve veřejných budovách, ale třeba i kavárnách a obchodních centrech,“ uvádí Petr Hlaváček.
Solidární restauranty?
Toalety v obchodních centrech jsou aktuálně mezi Pražany nejpopulárnější. Oceňují u nich zejména čistotu. Problémem podle autorů dnes schváleného dokumentu ale je, že toalety jsou často placené. To může představovat překážku jak pro sociálně slabší, tak i pro stále se zvětšující skupinu lidí, kteří u sebe nemají hotovost.
„Budovat nové toalety ze strany města by bylo dlouhé a nákladné, protože poté by se o ně pravděpodobně muselo starat město samo. Proto vítám model, kdy město naváže spolupráci s restauracemi ve městě, aby poskytovaly toalety zdarma na základě domluvy a bude o tom dostatečně informovat občany. Toalety ovšem musí být rovnocenně přístupné všem obyvatelům včetně osob s handicapem,“ sděluje radní hl. m. Prahy pro majetek, transparentnost a legislativu Adam Zábranský. No, nevím nevím, pane Zábranský. Proč by to jako měly restaurace pro občany u všech všudy dělat?
„První část dokumentu, kterou vedení města minulý týden schválilo, je výzkumná. Zjišťovali jsme, co je pro Pražany u veřejných toalet důležité, a jak k této problematice přistupují ostatní města,“ říká Ondřej Boháč, ředitel IPR Praha. A dodává: „Jako nejdůležitější aspekty se ukázaly být dobrá dostupnost a zejména čistota toalet.“
Kancelář veřejného prostoru IPR teď začne pracovat na druhé části dokumentu. Ta přinese konkrétní návrh, kolik veřejných toalet by v Praze mělo být, kde přesně mají stát a jak by měly vypadat.
Historie pražských veřejných záchodků
V dubnu letošního roku uplynulo již 172 let od první písemné zmínky o moderních veřejných záchodcích v Praze. Přípis městského prezidia tehdy konstatoval, že „všechny veřejné záchodky se mají čistit každý den, zejména ty nové.“ Historie a vývoj pražské sítě veřejných toalet je ale ve skutečnosti ještě delší – daný dokument ukazuje, že záchodky se na území Prahy vyskytovaly již předtím. Vůbec prvním záznamem k tomuto tématu je zápis z 20. října 1472 o existenci toalety u Újezdské brány.
Téma veřejných toalet bylo v pražské aglomeraci dlouhodobým problémem. Na jedné straně stála široce chápaná nutnost mít k dispozici místo pro vykonání tělesné potřeby. Na straně druhé se objevovaly praktické problémy s existencí záchodků spojené – nikdo vedle nich nechtěl bydlet, protože byly většinou ve strašlivém stavu.
Roku 1888 se pro vývoj pražských záchodků udála přelomová událost – město uzavřelo smlouvu s Bohdanem Procházkou, lesním inženýrem, o zřizování a provozování veřejných záchodků. Pan Procházka si nicméně svou funkci po dlouhou dobu neužil – již o rok později ji ze zdravotních důvodů převedl na svou manželku, Marii Procházkovou. Ta pak provozovala síť veřejných záchodků v Praze až do roku 1937, tedy skoro padesát let nepřetržitě.
Podoba a funkce záchodů byla v uzavřené smlouvě poměrně přesně vymezena – jednalo se o obdélníkové stavby s oddělenými vchody pro pány a dámy, se 6 místnostmi pro klozety odlišné kvality dle ceny za jejich použití. Zaměstnání na veřejných záchodcích bylo chápáno jako možnost zaměstnat osoby, které by jinak měly se svým uplatněním problém. Zatímco v 19. století se jednalo především o chovance městského chudinského ústavu, v pozdější době šlo o starší ženy a válečné invalidy a vysloužilce.
Po druhé světové válce začal systém veřejných záchodků upadat. Na jejich provoz nezbývalo dost finančních prostředků, a především chybělo jejich personální zabezpečení. Generace meziválečných pracovnic odešla ve velké míře do důchodu a nikdo jiný toto zaměstnání nechtěl vykonávat, protože došlo k velkému propadu jakékoliv profesní prestiže. Velkou část původně provozovaných záchodků bylo nutno uzavřít a zbytek byl provozován za současné ztráty hygienických a provozních standardů minulé doby.
Po roce 1992 přešla síť veřejných záchodků do správy jednotlivých městských částí a většina jich byla zrušena a přeměněna na jiný, většinou značně odlišný provoz.
Zdroj: PVK
