KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Německá politická scéna zažívá jedno z nejbouřlivějších období nejen posledních let, ale i za celou svou éru po znovusjednocení, ba dokonce po skončení druhé světové války. Nynější návrh CDU na omezení ilegální migrace vyvolal nevídanou bouři – především proto, že ho podpořili i poslanci AfD, s nimiž „slušná společnost“ nemluví. Zatímco pro jedny je nutným prvním krokem k ochraně občanů, druzí v něm vidí symbolické prolomení „protipožární zdi“ mezi demokraty a radikály. Proti extrémistům se však nebojuje útěkem před nepříjemnými tématy, ale jejich zvednutím ze země a poctivým hledáním řešení.
Středeční hlasování Spolkového sněmu o přijetí Merzova pětibodového plánu k omezení ilegální migrace vyvolalo především u německé politické a mediální levice bezprecedentní vlnu rozhořčení. Protože pro návrh hlasovali i poslanci Alternativy pro Německo, byl 29. leden 2025 označen za nejtemnější den poválečné německé historie.
A to navzdory skutečnosti, že jak šéf CDU Friedrich Merz, tak předseda FDP Christian Lindner (jehož frakce návrh rovněž podpořila) ve svých projevech explicitně vyloučili spolupráci s AfD a kritizovali její politiku.
Šéf parlamentní frakce SPD Rolf Mützenich považuje Merzův návrh za „neseriózní a nepravdivý“. Volby prý ukážou, zda šlo jen o nezodpovědný omyl, nebo zda bude „sešup“ pokračovat. Podle ministra zdravotnictví Karla Lauterbacha je Merz morálním zkrachovancem, který se pro osobní prospěch nechá podporovat nacisty.
Za již smazaný tweet z 27. ledna se Lauterbach sice omluvil, šéf CDU však jeho omluvu před celým Spolkovým sněmem veřejně odmítl. Nebyl totiž první Lauterbachovou podpásovkou typu „reductio ad Hitlerum“ na jeho adresu.
Dosluhující kancléř Scholz se v diskusním pořadu Sandry Maischbergerové nechal slyšet, že Merzovi již nemůže důvěřovat. Z průzkumů je přitom jasné, že Olaf tahá za kratší konec a po volbách sebe i svoji stranu opentlí a vyrazí do centrály CDU s očekáváním účasti na koaliční vládě. A až do otevření volebních místností povede předvolební boj jako statečný bojovník proti fašismu.
Svou troškou do mlýna přispěla i Scholzova předchůdkyně Angela Merkelová. Jak se dalo očekávat, svého stranického kolegu ostře zkritizovala. Ústavní právník profesor Rupert Scholz, ministr obrany v Kohlově vládě a člen CDU, to komentoval slovy: „Dilema, v němž se dnes CDU nachází a které se Friedrich Merz snaží napravit, vytvořila paní Merkelová před deseti lety během uprchlické krize – svým jednáním v rozporu s německým a evropským právem. Proto by se radši měla držet zpátky...“
Rozhodnutí bývalé kancléřky z léta 2015 lze lidsky pochopit. Přísnou kritiku naopak zaslouží její další nečinnost v otázce ilegální migrace. Dohoda s Erdoganem nebyla řešením, jen odložením nepříjemného problému na později.
Nyní, když jsou s tímto problémem konfrontováni jiní, uděluje hraběcí rady a požaduje „spolupráci všech demokratických stran napříč politickým spektrem zbavenou taktizování, zato čestnou, umírněnou a na základě platného evropského práva, aby se útoky jako v Magdeburgu nebo Aschaffenburgu již neopakovaly“.
Jádro pudla ovšem spočívá v tom, že taková spolupráce se ukázala být nemožná. Zelení i SPD totiž nejsou ochotni přistoupit na restriktivní opatření. Důkazem je nejen jejich vnitrostátní, ale i zahraniční politika, například během vyjednávání o novém migračním paktu Evropské unie.
Rozhořčení nad tím, že si křesťansko-demokratický kandidát na kancléře dovolil předložit návrh, s nímž souhlasí i AfD (aniž by ji o to Merz žádal), se vzpírá zdravému rozumu. Z průzkumů nálad mezi obyvatelstvem je již několik let patrné, že ilegální migraci vnímá většina jako obrovský – a po stavu německé ekonomiky vůbec největší – problém.
Fenomény s ní spojené probudily z idealismu i mnoho těch, kdo v roce 2015 nadšeně pomáhali a věřili, že když otevřou svá srdce nově příchozím, nemůže se nic zlého stát. Přes dlouholeté úporné úsilí politické elity „prodat“ nekontrolovaný příliv lidí do Německa jako win-win situaci, je veřejnost rozčarovaná a unavená.
Stát, který rád kontroluje i sféry občanského života, jež byly ještě donedávna považovány za ryze soukromé záležitosti, opakovaně selhává při zajištění bezpečí, řádu a pořádku – tedy těch komodit, na něž má monopol.
Odcházející kancléř Scholz se často prezentuje jako „kancléř normálních lidí“ a s projevy adresované „normálním lidem“ se uchází o přízeň voličů i v probíhající volební kampani. I když „normální lidi“ nijak blíže nedefinuje, je z kontextu zřejmé, že mluví o běžných občanech, o lidech, kteří chodí do práce nebo jsou v důchodu, o jejich dětech a vnoučatech. Tedy o těch, kdo se podle sociologických průzkumů cítí ilegální migrací ohroženi.
Scholz a jeho stranická kolegyně, ministryně vnitra Faeserová, od podzimu 2023 slibují „vyhošťování ve velkém stylu“ a kontroly hranic. Ve světle reflektorů si pohrávají i s právními absurditami typu odebrání občanství členům kriminálních velkorodin (pod heslem: máš nevhodné příjmení, pošleme tě pryč). Na místech vražd spáchaných migranty se dojímají nad smutným osudem obětí a jejich pozůstalých.
Jsou tři týdny před volbami a „normální lidé“ jsou jen vítaným stavebním kamenem rétorických cvičení, nikoli prioritou číslo jedna.
Zdravý selský rozum by tedy předpokládal, že multipartajní konsensus v otázce ilegální migrace je v jejich zájmu. A tentýž zdravý rozum si také snadno spočítá, že s podporou 207 poslanců SPD by byl Merzův návrh přijat většinou 493 ze 733 hlasů, aniž by poslanci AfD museli ráno vstát z postele.
Jinými slovy, že k tomu, aby středové strany – včetně té pro „normální lidi“ – vypálily radikálům rybník, není třeba žádných velkých gest a prohlášení. Stačí racionální, umírněná, pragmatická politika, v jejímž centru opravdu budou „normální lidé“: jako třeba policista Rouven z Mannheimu, dvouletý Yannis z Aschaffenburgu, Ann-Marie a Danny z Brokstedtu nebo babička Rita z Magdeburku. Jenomže tři týdny před volbami jsou „normální lidé“ jen vítaným stavebním kamenem rétorických cvičení, nikoli prioritou číslo jedna.
Pauza k nadechnutí
Merzův pětibodový plán počítá s trvalými kontrolami na všech německých hranicích, důsledným odmítáním osob pokoušejících se dostat do země ilegálně, požaduje zákaz vstupu do země bez platných dokumentů, okamžité zatčení osob povinných vycestovat a zpřísnění práva pobytu pro pachatele trestných činů a potenciálně nebezpečné osoby. Návrh není zákonem, pouze vyjádřením vůle nebo postoje parlamentu k této otázce – apelem na vládu.
Dnes, 31. ledna, bude Spolkový sněm hlasovat o návrhu zákona k omezení migrace (Zustrombegrenzungsgesetz), který rovněž předkládá frakce CDU/CSU. Ten obsahuje tři zásadní části:
1) Vrací se k cíli „omezení migrace“, který semaforová koalice ze zákona o pobytu odstranila, aby signalizoval „moderní a humánní imigrační politiku“ (tiskovina BT 20/7394).
2) Ruší slučování rodin pro osoby požívající doplňkové (subsidiární) ochrany. Předkladatelé argumentují tím, že doplňková ochrana je pouze dočasné povahy, proto neopravňuje ke slučování rodin.
3) Propůjčuje spolkové policii možnost výkonu „opatření ukončujících pobyt“ na 5700 nádražích v Německu, na kterých má příslušnost. Spolkoví policisté by tak měli dostat možnost podávat návrh k zadržení nebo vzetí do vazby za účelem zajištění vyhoštění osob bez oprávnění k pobytu. Dosud se musí spolková policie obracet na policejní složky příslušné spolkové země.
I kdyby byl návrh přijat, musí projít schválením Spolkové rady a musí jej podepsat prezident – nelze tedy v žádném případě počítat s tím, že vstoupí v platnost ještě před volbami.
Správné rozhodnutí neztratí na správnosti jen proto, že pro ně hlasují nesprávní lidé.
předseda CDU, poslanec Spolkového sněmu
Někteří komentátoři, kteří jinak uznávají nutnost „nějakých“ opatření, která by migraci alespoň zbrzdila, proto hovoří o nešťastném načasování Merzova návrhu. Prý se s ním klidně dalo chvíli počkat. Z pohledu občanů otrávených opakováním řetězce „tragédie → velkohubá politická prohlášení → rychlý návrat k rutině“ bylo naopak včera pozdě.
Nikdo rozumný nečeká okamžité zastavení přílivu migrantů či záruky stoprocentní bezpečnosti. (Zčásti falešné) pohoršení teatrálních rozměrů nemůže zakrýt fakt, že Merz donutil jednotlivé frakce ve Spolkovém sněmu přiznat barvu – nejpozději od této středy je totiž zřejmé, pro koho je bezpečnost občanů důležitější než symbolika a politická gesta, a naopak.
Pokud budou návrhy implementovány, poskytnou zemi již dlouho potřebnou pauzu k nadechnutí. Od památného roku 2015 se totiž příliv migrantů nezastavil, což kromě otázek bezpečnosti působí celou řadu dalších problémů, s nimiž se země nedokáže v dohledné době vyrovnat.
Chybí jí totiž potřebné kapacity: výstavba nových bytů vázne, učitelé a zdravotnický personál nerostou na stromech, integrace cizinců se bez patřičného jazykového a odborného vzdělání neobejde a přijetí liberálních hodnot lidmi z autokratických prostředí, kde vládne tvrdá ruka státu, ženy musí poslouchat muže a homosexuálové se třesou o holý život, není otázkou absolvování několikatýdenního kurzu.
„Demokracie je v ohrožení, když se k moci dostanou radikálové. Proto uděláme vše proto, abychom tomu zabránili. … Ale demokracie se octne v ohrožení i tehdy, když společenská a politická menšina – a vy, SPD a Zelení, jste stále menší společenskou a politickou menšinou – využívá radikály jako nástroje k trvalému ignorování názoru a vůle většiny,“ řekl křesťansko-demokratický kandidát na kancléře za pokřiku a urážek sociálních demokratů. Z poslaneckých lavic frakcí CDU/CSU a FDP se naopak ozýval potlesk a čas od času tlesklo i pár neukázněných poslanců Alternative, zpražených následně přísným pohledem nejstaršího člena frakce, třiaosmdesátiletého Alexandra Gaulanda.
Zdá se, že Friedrich Merz a v neposlední řadě i šéf FDP Christian Lindner konečně začínají chápat, co pro jejich strany znamená protipožární zeď. Kultura paměti (Erinnerungskultur) sice politické hráče zavazuje k tomu, aby důsledně odmítali reminescence na Říši a banalizaci zločinů, kterých se za dvanáct let nacismu Němci dopustili. Znamená však i pěstování takové politické kultury, která denně posiluje demokracii nikoli speciálními, ze státního rozpočtu financovanými programy šířícími levicovou ideologii, ale respektováním suverénu a formulováním politiky, která reflektuje jeho realitu.
Protipožární zeď není hradbou mezi demokraty a totalitáři, je nástrojem, s nímž si levice zajistila trvalou účast ve vládách. Nevyhnutelným důsledkem je amébní politika tendující k woke agendě, která ve finále poškozuje všechny strany tzv. politického středu – sociální demokraty, křesťanské demokraty i liberální FDP. Ta za účast na Semaforu pravděpodobně zaplatí pádem do zapomnění: podle průzkumů se do nového Spolkového sněmu vůbec nedostane.
Protipožární zeď zároveň chrání AfD před ostrými větry politické reality a tíhou politické zodpovědnosti. Alternativa díky tomu bují a roste, aniž by byla nucena korigovat své postoje nebo se zbavit svých extrémistických členů.
Příklad Dánska a jeho sociálně-demokratické premiérky Mette Frederiksenové je důkazem, že proti extrémistům se nebojuje útěkem před nepříjemnými tématy, ale jejich zvednutím ze země a poctivým hledáním řešení, která jsou v souladu s platnou Ústavou a přijatelná pro většinu společnosti.
Bez ohledu na to, zda pro ně nakonec zvednou ruku i lidé, kteří se nám nelíbí. Ostatně, jak by asi byla dopadla 2. světová válka, kdyby Churchill trval na tom, že se Stalinem se nemluví?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
