GLOSA LADISLAVA NAGYE |Projev Marca Rubia na Mnichovské bezpečnostní konferenci ocenili přítomní potleskem. Ten si Rubio vysloužil za to hlavní, co řekl. Totiž že podle něj Evropa a Amerika patří k sobě. Bylo by ale chyba, kdyby aplaus za tuhle úlevu přehlušil znepokojení, které se do transatlantických vztahů vplížilo.
Marco Rubio v projevu nabídl kontrapunkt k loňskému projevu J. D. Vance. Vance ostře kritizoval, Rubio především ujišťoval, byť i on měl co kritizovat, především nedostatečnou kontrolu hranic a fanatický důraz na klimatické cíle, které nakonec ohrožují i samu bezpečnost západního světa.
V mnohém má nepochybně pravdu, stejně jako se v něčem nemýlil loni J. D. Vance. Přesto se při poslechu jeho slov nešlo ubránit jistým pochybnostem. Ty začínají u přiznání vlastních chyb. Rubio se vzletně zmínil o tom, jak Evropané a Američané společně krváceli na bojištích celého světa, nicméně měla-li toto být omluva za Trumpovo urážení spojeneckých vojáků, byla to omluva celkem slabá. Stejně tak pokud mluví kriticky o globálním obchodu a říká, že „chyby jsme dělali společně“, možná by bývalo stálo za to zdůraznit, že nejvíce z tohoto globálního obchodu profitovali a dosud profitují Američané.
Jakou civilizaci vlastně bráníme
Ujištění, že „Amerika navždy zůstane dítětem“ Evropy, působí přesně opačně, než bylo zamýšleno. Je třeba ho totiž číst v kontextu prvních formulací americké identity, kdy nový svět měl nahradit ten starý, zkažený. Stejně tak — v Rubiově podání — dynamické mládí Ameriky nahradí chřadnoucí Evropu. A co může Evropa dělat? Dát mládí své požehnání a společně s Američany „bránit naši velkou civilizaci“.
Jenže civilizace se vždy brání lépe než konkrétní politický program a směřování. A Marco Rubio bohužel neřekl, jak konkrétně ta jeho velká civilizace vypadá. Je to civilizace postavená na liberální demokracii a lidských právech, anebo nějaká úplně jiná, jakou se snaží teď vybudovat v Americe Donald Trump? Je součástí této společné velké civilizace to, že si její členové budou vyhrožovat násilnou anexí území a vést mezi sebou ostré obchodní války?
Bezpečnostní realita za diplomatickými slovy
A vnucuje se další otázka: jak dlouho bude toto ujišťování o sounáležitosti trvat? Nevytratí se hned, jakmile se začne debatovat o regulaci sociálních sítí v EU? A pokud Evropa a Amerika brání jednu společnou velkou civilizaci, proč se tak liší přístup evropských vlád a americké administrativy k Rusku?
Po tom všem, co se událo v uplynulých týdnech, však Rubiova slova působila jako balzám. A nelze se divit potlesku, jímž byl odměněn. Mnohem důležitější než jeho ostře sledovaný projev však byla evropská cesta Elbridge Colbyho, jednoho z nejvyšších představitelů Pentagonu, který v Bruselu ujistil ostatní partnery z NATO, že Amerika bude dál rozšiřovat svůj jaderný deštník a oznámil další novinky, například převzetí velení nad námořními operacemi. Doufejme, že toto odhodlání Američany neopustí, až se dozví, že ministři některých zemí, jako je právě Česko, se sice plně identifikují s Rubiovými slovy, nicméně nejsou ochotni na zbrojení dát ani slíbené minimum.
Slova amerického ministra zahraničí tak Evropa musí brát především jako dočasné ujištění, možná snahu alespoň částečně napravit přešlapy Donalda Trumpa. Nicméně zároveň se musí zamyslet i nad kritickými výtkami a posilovat ve všech oblastech — stává se často, že stárnoucí rodiče sebevědomým dětem vytřou zrak, když jim jasně ukážou, že být za zenitem je relativní pojem.
