Další důsledek Babišova populismu. Vláda si nemá povolovat dluhy

Babišova vláda se pokusila propasírovat Sněmovnou legalizaci většího zadlužování státu zákonnou cestou nafouknutí rozsahu výjimek pro výdaje, které by se nepočítaly do povolených pravidel pro deficity státního rozpočtu.

Opozici se napoprvé nejenže podařilo tento pokus zablokovat, ale současně kolem zákona rozvířila vyhrocené vášně.

Je zřejmě jen otázkou času, kdy většinová sněmovní koalice definitivně prosadí onu novelu, která dále rozvolňuje rozpočtová pravidla formou „únikových doložek“. Respektive formou výjimek ze zákona pro další typy státních výdajů, zejména z oblasti dopravních staveb, nad rámec těch vojenských a energetických. Hlasů má na to dostatek.

Méně přehledné je vnímání oněch deficitových výjimek. Mnozí oponenti interpretují vládní hrátky s rozpočtem tak, že bude možné vyvádět deficity, respektive další výdaje, kamsi do „tajné“ zóny, v níž nebudou vidět a v níž zmizí povinnost dluhy splácet.

Zaznívají názory, že cílem ministryně Schillerové je dosáhnout toho, aby státní rozpočet „vyšel“. Ledaskdo má dojem, že si vláda novými rozpočtovými triky vytváří větší „dluhový polštář“. Na všem je jistě kus pravdy. Ale na věc lze nahlížet i nekompromisněji.

Chystaná opatření, jež mají umožňovat mnohem vyšší rozpočtovou sekeru, nezakamuflují dluhy ani každoroční deficity. Nedokáží je odčítat kamsi do vytracena. Vyšší deficity, jdoucí nad rámec dnes platných omezujících pravidel, prostě zůstanou vyššími deficity. Jen se stanou formálně legálními, tedy vyhovujícími liteře zákona.

Bylo by „skvělé“, kdyby co největší část státních výdajů šlo „kouzelně“ vyvést do šedé zóny, v níž by nikdo nepožadoval splácení. Nic takového se však nestane. Ani v demokracii není oběd zadarmo. Jinými slovy, ani po schválení nových výdajových výjimek rozpočet „nevyjde“. Zvýšené deficity se neztratí.

Naopak, státní rozpočet bude ještě více – možná dokonce rekordně – deficitní... A všichni, kdo vidět chtějí, to také uvidí. Nevznikne žádný polštář, který by sloužil k utlumení dopadů či ke změkčení reality. Ta bude naopak tvrdší: dluhové výjimky nedokáží redukovat tíhu nových dluhů, jež vzniknou a které budou muset poplatníci uhradit.

Stane se „jen“ to, že vláda bude – v jistém smyslu – z obliga a bude se moci hájit tím, že i když nasekala ještě vyšší dluhy, neporušila tím žádná pravidla.

Připomeňme, že dluhová služba ČR, tedy roční výdaje na splácení státního dluhu, má jen letos dosáhnout 115 mld. Kč. Pro srovnání, to jsou více než dvě třetiny všech „tvrdých“ výdajů na obranu ČR v roce 2026 (samotná kapitola Ministerstva obrany ČR má pro letošek naplánovány výdaje 154,8 mld. Kč).

Je evidentní, že deficity jsou těžký problém, jenž se pod vlastní tíhou dále hroutí do černé díry, z níž už brzy nebude úniku. Logicky, čím volnější budou rozpočtová omezující pravidla, tím budou mít politici větší chuť fungovat s deficity. A tím nesnadnější a nemožnější bude návrat ke zdravým financím státu.

Podle odhadů by pomocí nových rozpočtových výjimek mohla vláda ročně zlegalizovat dalších zhruba 100 miliard korun dodatečného dluhu nad rámec současných pravidel. Čímž by se deficit státního rozpočtu z letošních (naplánovaných) 310 miliard korun – zatím jen teoreticky, nový rozpočet se teprve připravuje – mohl vyšroubovat na úroveň mínus 400 miliard korun ročně, nebo i více, takže bychom se mohli dočkat rozpočtového déjà vu. 

Negativní rekord v Česku drží ministryně financí Alena Schillerová z covidového roku 2021, v němž do státního rozpočtu zasekla sekeru 419,7 miliard Kč. A z ní se Česko dodnes nevzpamatovalo.

Nepřekvapuje proto, když předseda ODS Martin Kupka při projednávání zmiňované novely postrašil „rozpočtovým armagedonem“, tedy synonymem definitivní a hrůzné zkázy, čímž implikoval dojem, že hnutí ANO a jeho politici jsou strůjci apokalypsy, a tedy jsou zlo.

Zde je však nutno férově podotknout, že Pandořinu skříňku „únikových doložek“ a legalizací deficitových výjimek otevřela minulá, čili Fialova vláda. Ta zlegalizovala výjimku z pravidel rozpočtové odpovědnosti pro obranné výdaje nad 2 % HDP a pro vládní výdaje na stavbu nových jaderných bloků. Nakonec ovšem od voličů nedostala mandát a čas k tomu, aby možnosti „úniku před rozpočtovou realitou“ sama využila v praxi.

Tak či onak, Fialova vláda ukázala „cestu ze začarovaného kruhu“ napjatého deficitního rozpočtu, čehož se, světe nediv se, chytila Babišova nová vláda a využívá ji ve svůj aktuální politický prospěch. Je to od ní nezodpovědné a v důsledku nebezpečné. Ale jistě tak nečiní proto, že by měla niternou touhu zničit Česko. Koná tak, protože sleduje legitimní demokratický cíl – udržet se u moci díky možnosti přerozdělovat více veřejných prostředků.

Demokratický systém má ze své podstaty v sobě zabudovánu tendenci napomáhat k uspokojování vůle většiny voličů, a to bohužel i za cenu čím dál hlubšího zadlužování státu a žití ze „dne na den“ ve světě, v němž nejvzdálenějším horizontem jsou nejbližší volby.

Hnutí ANO jako hegemon nové vlády jen využívá demokratické nástroje a mechanismy k potenciálnímu uspokojování svých voličů. A hodlá plnit svůj výdajově nabitý program, k němuž dostalo mandát ve volbách. Na plnění programu potřebuje více peněz, než kolik je ve státní kase, což jej „nutí“ vypůjčit si skrze rozpočtové schodky více, než dovolují platná pravidla.

Však se také argumentem o plnění volebního programu zaštiťuje na každém kroku, jakkoliv takové zdůvodnění může vyznívat až bizarně alibisticky, ve stylu „My politici za to nemůžeme. Může za to náš volební program…“

Pochopitelně, že toto – navenek férové – plnění volebních slibů nemění nic na faktu, že vytvářet nesplatitelné dluhy je špatné. Je to populistické, ale je to demokratické. Nakonec se to vymstí i voličům ANO, neboť stát skrze deficity a dluhy ve skutečnosti chudne, i když příští a přespříští rok ještě vláda dokáže zařídit přerozdělovací „hody“.

Jenže významná část občanů-voličů si prostě přeje dostávat od státu čím dál více, nebo aspoň reálně zhruba stejně. A to nejenom peněz, ale i všemožných dalších „služeb státu“. A voličům Babišova hnutí deficity ani státní dluh nevadí, respektive toto téma je trápí mnohem méně, než jiné problémy.

Ministryně Schillerová se zaštiťuje tím, že ani případné plné využití nově rozvolněných (přesněji: zatím teprve rozvolňovaných) pravidel, nepovede k porušení unijního Maastrichtského kritéria – to stanovuje, že roční schodek veřejných financí nesmí překročit 3 % hrubého domácího produktu.

Jinými slovy, ministryně tvrdí, že i po zlegalizovaném nabobtnávání deficitů bude Česko nadále plnit jednu z podmínek EU pro přijetí eura. To je ovšem jen slabá útěcha, která nemůže být v pravém slova smyslu chápána jako ospravedlnění růstu zadlužování.

Je to jen další důkaz toho, že Evropská unie uplatňuje principy, jež zvyšování národního zadlužování fakticky nejenže umožňují, ale nepřímo i podporují. Ostatně, ministryně Schillerová se již nechala slyšet, že bude osobně jednat s evropským komisařem pro ekonomiku Valdisem Dombrovskisem o změně plánu, který pro udržitelnost veřejných financí připravilo Česko ještě za Fialovy vlády. Podle Schillerové je tento původní plán „past a lež“. Z čehož lze v nadsázce vyvodit jediný logický závěr: pravda je pouze a jen ve vysokých dluzích...