Když Evropou prchali nejen lidé, ale i tisíce koní

„Operace Cowboy“, při níž američtí vojáci po dohodě s Němci zachránili z Hostouně v západních Čechách stádo vzácných lipicánů, patří k nejznámějším příběhům konce války. Zdaleka ale nebyla jediná. V posledních měsících druhé světové války se Evropou přesouvaly tisíce koní a celé chovy vzácných plemen. Jako by si někteří uprostřed rozpadajícího se světa začali uvědomovat, že válka jednou skončí a bude třeba zachránit alespoň něco. Anebo možná právě ve snaze ochránit zvířata hledali poslední zbytky lidskosti v době všeobecného běsnění.

Koně byli po staletí cennou válečnou kořistí. Armády je využívaly k jízdě, tažení techniky i zásobování a v krajním případě končili také jako potrava pro vojáky. Pokud ale válku přežili, získávali často úplně jinou hodnotu — pomáhali novým majitelům obnovovat a zušlechťovat chovy.

Právě díky chaotickým přesunům posledních měsíců války se nakonec výrazně proměnil i československý dostihový chov. Bez nich by se patrně nikdy nenarodil Masis, vítěz Československého derby z roku 1955, kterého Jockey Club později vyhlásil českým koněm století. Po úspěšné kariéře se stal jedním z pilířů domácího chovu.

Dramatický příběh jeho rodičů popisuje dostihový historik Martin Cáp v knize Dostihy o modrou stuhu. „Na sklonku roku 1944 se kvůli obavám z postupující fronty daly do pohybu stovky plnokrevníků,“ píše. Velká část těchto koní se tehdy nacházela v Maďarsku, kde nacisté pod názvem SS Gestüt Csongrád provozovali dostihovou stáj sestavenou převážně z koní zabavených původním židovským majitelům.

S blížící se frontou začali nacisté cenné koně přesouvat stále dál na západ. Transport více než čtyř desítek plnokrevníků, mezi nimiž byl i Masisův otec City, organizoval Hartmann Pauly.

Jak píše Martin Cáp, „mezi evakuovanými koňmi se nacházeli plemeníci City a Árkász, osmnáct chovných klisen různého věku, ročci i půlroční hříbata“. Spolu s patnácti tažnými koňmi a dvěma klusáky šlo přibližně o šedesátičlenné stádo.

Na konci roku 1944 dorazili koně do Napajedel. Tamní hřebčín je ale z veterinárních důvodů odmítl vpustit přímo do areálu a zvířata byla ustájena v letních stájích na Pěnném. Jenže válka se rychle blížila i sem. Přestože se samotným Napajedlům boje nakonec vyhnuly, stádo pokračovalo dál na západ.

Obavy z fronty tehdy panovaly i v samotném napajedelském hřebčíně. Z bezpečnostních důvodů byl proto do Kladrub nad Labem evakuován také mimořádně cenný plemeník Gradivo.

Na konci války se stádo ocitlo u statkáře Josefa Štvána v obci Drhovle nedaleko Písku, kde koně následně zabavila československá armáda.

Ministerstvo národní obrany už 12. července 1945 vyslalo do Drhovle dva odborníky — doktora Večeřu a majora Kaila — aby posoudili stav zvířat i podmínky, ve kterých se nacházela.

Jak uvádí Martin Cáp, oba experti zjistili, že jde o mimořádně cenné plnokrevníky. Zároveň ale upozornili, že nevyhovující pastviny a provizorní letní stáje mohou vážně poškodit jejich další chovné využití. Československá armáda proto se souhlasem Američanů i Sovětů začala organizovat další přesun koní do vhodnějších podmínek.

Čtyři koně zůstali statkáři Josefu Štvánovi jako kompenzace za náklady spojené s ustájením stáda. Většina ostatních plnokrevníků však putovala do vojenské hříbárny v Mimoň.

Ani tam ale situace nebyla jednoduchá. Hříbárna trpěla nedostatkem personálu, a tak s koňmi cestovali i jejich maďarští ošetřovatelé — oficiálně vedení jako váleční zajatci.

Dvouleté klisny následně dostaly nová česká jména a zamířily do tréninku v Velká Chuchle. O něco později je následovali i mladí ročci.

Sedmiletý hřebec City se přes zemský hřebčinec v Písku nakonec dostal do Napajedel, kde se později zařadil mezi nejvýznamnější plemeníky československého chovu.

Společně s ním dorazila do Napajedel i tehdy roční klisna Mamuška, narozená v maďarském hřebčíně Diópuszta. Po dostihové kariéře se vrátila do chovu a ukázala se jako mimořádně kvalitní chovná klisna.

Daleko známější je samozřejmě příběh lipicánů zachráněných z hřebčína v Hostouni u Domažlic. A právem. Na rozdíl od jiných válečných transportů ale tito koně v Československu nezůstali. Vzácné stádo lipicánů, evakuované do Hostouně z vídeňské Španělské dvorní jezdecké školy, bylo na samém konci války převedeno přes frontovou linii do americké okupační zóny — a to ještě během pokračujících bojů.

Hostouň tehdy patřila mezi nejvýznamnější evropské hřebčíny. O kvalitě tamního chovu svědčí i to, že tři zdejší koně reprezentovali v roce 1936 na olympijských hrách v Berlíně.

V únoru a březnu 1945 začali nacisté do Hostouně soustřeďovat další cenné chovy. Kromě bílých lipicánů z Vídně sem dorazili také kozáčtí koně přivedení Rusy bojujícími v německých službách, kůň nacistického ministra Joachima von Ribbentropa i další vzácná zvířata. Celkem se zde na konci války nacházelo více než šest stovek koní, z toho přibližně 250 lipicánů.

Odvážná operace, při níž zahynuli dva američtí vojáci, se podařila i díky shodě okolností. V blízkosti Hostouně totiž na konci dubna 1945 operovala americká 2. kavalerie vedená plukovníkem Charles H. Reedem. Jeho jednotka měla původně za úkol osvobodit zajatecký tábor v Bělé nad Radbuzou, informace o stovkách vzácných koní v Hostouni ho ale očividně zaujala natolik, že začal prosazovat jejich záchranu.

Svolení k akci mu rychle udělil generál George S. Patton, známý milovník koní a výborný jezdec. Patton ostatně už v roce 1912 reprezentoval Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholm, kde skončil pátý v moderním pětiboji.

Také na německé straně stála výrazná osobnost koňského světa. Plukovník Alois Podhajsky, ředitel vídeňské Španělské dvorní jezdecké školy, získal v roce 1936 olympijský bronz a právě jeho osud později inspiroval film Zázračná záchrana bílých hřebců (Miracle of the White Stallions), kde ho ztvárnil Robert Taylor.

Film — a částečně i historie samotná — ale poněkud zapomněly na další důležitou postavu celé operace: velitele hostouňského hřebčína plukovníka Huberta Rudofského, rodáka z nedalekého Horšovského Týna. Na rozdíl od mnoha kolegů odmítl nabídku odejít do Spojených států. Ve své vlasti pak nejprve čelil nenávisti části německých krajanů a po válce i perzekuci československých úřadů, které ho připravily o majetek i svobodu. Se svými milovanými lipicány se znovu setkal až po emigraci.

Operace „Cowboy“ měla dva hlavní cíle. Prvním bylo obsadit hostouňský hřebčín a zajistit stovky cenných koní. Druhým pak dostat je co nejrychleji do Německa. Generál George S. Patton totiž Sovětům nedůvěřoval a správně předpokládal, že poválečné Československo se brzy ocitne pod jejich dominantním vlivem.

Situaci navíc komplikoval příchod ozbrojeného oddílu složeného z příslušníků různých německých jednotek, který dorazil do okolí Hostouně právě v době vyjednávání mezi vedením hřebčína a Američany.

Americké jednotky sice 28. dubna 1945 dokázaly při rychlé akci Hostouň obsadit, samotná evakuace koní ale ještě nebyla možná. Oddíly 2. kavalerie zůstaly odříznuté od hlavních sil a musely se bránit útokům menších skupin německých vojáků. K většímu soustředěnému protiútoku však nakonec nedošlo.

Teprve po podpisu německé bezpodmínečné kapitulace se mohlo stádo vydat směrem do Bavorsko. Březí klisny a hříbata převážela auta, ostatní koně putovali tradičně „po kopytě“ v doprovodu obrněných transportérů americké armády.

Jediný zádrhel nastal na hranici, kdy kolonu zablokovali příslušníci československých Revolučních gard. Ustoupili a koně nechali projet teprve pod výhrůžkou palby z těžkých zbraní. Celé stádo (ztratili se cestou jen tři koně) dorazilo do městečka Furth im Wald. Část koní pokračovala přes Janov do Spojených států, část se vrátila do svého původního sídla ve slovinské Lipici a část se vrátila do vídeňské Španělské školy. Československá vláda získala dva plnokrevné koně a několik koní tažných.

Operace „Cowboy“ vstoupila do historie právě proto, že byla naprosto výjimečná. Většina koní totiž během války sdílela osud milionů bezejmenných vojáků — hynuli v bojích, vyčerpáním, při ústupech i během nekonečných transportů.

Rozsah ztrát byl obrovský. Podle odhadů klesl počet koní v Sovětský svaz z přibližně 21 milionů v roce 1940 na necelých osm milionů už o tři roky později. Německo přišlo během války údajně o více než 1,5 milionu vlastních koní.

Jedním z nejtragičtějších příběhů byl pokus o evakuaci trakénských koní z Východního Pruska. Němečtí sedláci a chovatelé se je snažili zachránit před postupující Rudou armádou a před konfiskací Sověty, kteří zabavenými koňmi doplňovali vlastní katastrofální ztráty.

Na rozdíl od slavné záchrany lipicánů z Hostouně ale evakuace trakénů skončila katastrofou. Ještě v roce 1944 bylo ve Východním Prusku registrováno více než padesát tisíc koní tohoto plemene. Do americké a britské okupační zóny se jich však podařilo dostat méně než tisíc.

Jinde se naopak koně stali přímým terčem války. Ustupující německé jednotky během Pražského povstání zapálily stáje ve Velké Chuchli, kde se bojovalo ještě den po oficiálním konci války.

S dostihovým prostředím je spojen i jeden z bizarnějších detailů okupace. Prezidentem protektorátního Jockey Club byl totiž Carl von Pückler, velitel jednotek Waffen-SS. Právě on projel kolem chuchelského závodiště naposledy při ústupu do Čimelic, kde podepsal kapitulaci a ještě téhož dne spáchal sebevraždu.

Chuchli obsadily 7. května jednotky SS generála Emila Kleina a vyhlásily zde stanné právo. Jeho obětí se stal i slavný trenér Karel Šmejda, který se pokoušel dostat do stájí a postarat se o koně. U železničního přejezdu ho zasáhla dávka z kulometu.

Když Němci dostali rozkaz k ústupu, vyhodili na přejezdu do povětří muniční vagón a podle svědků jeden z vojáků následně polil dřevěné stáje benzinem a zapálil je.

Mimořádnou odvahu tehdy projevil patnáctiletý učeň Vlastimil Vaňátko, pozdější úspěšný žokej. Uprostřed střelby rozbíjel visací zámky a vyváděl koně z hořících stájí. Několik zvířat se ale zachránit nepodařilo, mezi nimi byl i slavný Cyklon, vítěz pětadvaceti dostihů.

Válku nepřežil ani dosud jediný český olympijský vítězný kůň, Eliot, s nímž František Ventura vyhrál parkurové závody na olympiádě v roce 1928. Po vyřazení z armády dožíval u pardubického hoteliéra Arnošta Košťála. Po jeho popravě za pomoc parašutistům však byl kůň zabaven okupanty a nakonec poražen na maso.