Srbsko na bodu mrazu i varu: Změní hněv studentů zemi, kterou pevně svírá „věčný prezident“ Vučić?

Rozbuškou společenského vzedmutí proti „režimu“ srbského prezidenta Aleksandara Vučiće se stala tragédie ve druhém největším městě Srbska, Novem Sadu. Na vlakovém nádraží se tu 1. listopadu 2024 zřítil čerstvě dostavěný přístřešek a zabil šestnáct lidí.

Část srbské společnosti nabyla dojmu, že stavbu ošidili kvůli korupci. Policie následně zatkla jedenáct lidí a vyslýchala i ministra Gorana Vesiće, do jehož gesce projekt spadal. Všechny ale propustila pro nedostatek důkazů. Ministr Vesić rezignoval.

Jenomže protesty, které následně propukly, trvají dodnes. A nejde jen o „pár studentů“. Ti jsou sice hybnou silou, zapojují však se i další společenské vrstvy. Každopádně nespokojenost se současnou politickou situací prostupuje celou společností a paralyzuje zemi. Vláda prezidenta Aleksandara Vučiće je ale vůči tomuto tlaku zatím pozoruhodně imunní.

Ostatně není to pro něj nic nového – přestál masivní protesty už hned po svém prvním zvolení v roce 2017.

Průzkum srbského CRTA (Centrum pro výzkum, transparentnost a odpovědnost) ze září 2025 hodnotí srbskou společnost jako výrazně polarizovanou: „Množství občanů s umírněným nebo nerozhodným postojem k protestům proti vládě se zmenšuje – 58 procent je podporuje, 39 procent ne.“ 

Dále z průzkumu plyne, že „polarizace je patrná v tom, co lidé považují za největší problémy Srbska: pro 26 procent je to systémová korupce, pro 20 procent jsou to studenti a blokády.“

Ovšem i část těch, kteří stojí za současným prezidentem, podporuje předčasné volby, po nichž demonstranti volají. Vidí v nich cestu z krize.

Ale abychom pochopili, jak se Srbsko dostalo do dnešního stavu a jaké má další možnosti, musíme se podívat na současnou společensko-politickou situaci z většího nadhledu.

Srbsko je parlamentní demokracie, prezident má podle ústavy víceméně ceremoniální a reprezentativní roli. Jak vypadá praxe? Po rozpadu Jugoslávie se v Srbsku nevytvořila demokracie západního střihu s vyvinutým systémem „brzd a protivah“, nezávislou justicí a mnoha dalšími „hlídacími psy“. Za poslední dekády se této podobě výrazně nepřiblížila. Zůstává tak nějak napůl mezi plnohodnotnou demokracií a zemí, kde vládnoucí elita považuje stát za svůj majetek.

Pro Srbsko stav trochu příznačný. Na jeho území totiž docházelo po staletí ke střetu různých civilizačních vlivů. Historickou zkušenost má proto dlouhodobě spojenou s balancováním mezi různými mocnostmi a kulturami – od Osmanské říše přes Habsburskou monarchii až po studenou válku, kdy Jugoslávie nebyla pevnou součástí východního bloku, ale zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných. 

To se odráží i v současné politice, kdy Srbsko udržuje pragmatické vztahy jak s Evropskou unií, tak s Ruskem a Čínou, se kterou v roce 2023 podepsalo dohodu o volném obchodu. Nicméně navzdory tomu je ekonomicky stále silněji propojeno s EU. 

„Rozpolcenost“ srbské společnosti názorně ilustruje fakt, že případný vstup do EU podporuje či naopak odmítá zhruba stejné procento lidí. V porovnání s ostatními zeměmi západního Balkánu jde o ojedinělý postoj.

Agentura Ipsos ve svém průzkumu pro Security Radar 2025 uvádí: „Většina respondentů podporuje spolupráci s různými světovými hráči: 67 % spolupráci s Čínou, 64 % s Ruskem – což je nejvyšší hodnota v průzkumu (14 zemí) a 60 % s Evropskou unií. Naproti tomu spolupráci se Spojenými státy podporuje jen 42 % respondentů, přičemž mezi mladými ve věku 18–29 let podpora klesá dokonce na 30 %.“

„Panslavistické“ proruské smýšlení tedy zastává velká skupina srbské společnosti. Nic překvapivého, má v ní totiž hlubokou historickou tradici.

Ze stejného výzkumu vyplývá, že vstup do NATO odmítá 78 % Srbů, jeho rozšiřování vnímá 75 % z nich jako hrozbu. Odpor pramení i z toho, že NATO na jaře 1999 Srbsko bombardovalo – s cílem zabránit tím dalšímu násilí páchaném Srby na Albáncích v Kosovu, které ovšem stále většina Srbů považuje za „své ukradené” území.

Výše uvedená fakta vysvětlují, proč se na současných protivládních demonstracích neobjevují vlajky Evropské unie, a to ani mezi studenty v Bělehradě. Možná jde v některých případech o pragmatismus demonstrantů a jen si chtějí na své straně udržet široké spektrum lidí. V porovnání s jinými zeměmi, které si prošly podobnými situacemi, jde ale opět o jev ojedinělý.

Aleksandar Vučić a jeho Srbská pokroková strana (SNS) v roce 2012 vyhrála volby a stala se nejsilnější politickým hráčem. Vládu složila se Socialistickou stranou Srbska. Vučić, původně premiér a později prezident, dokázal koncentrovat rozhodovací pravomoci do svých rukou. 

Vytvořil systém, v němž prezident vystupuje v roli hlavního představitele státu, zatímco parlament i vláda působí spíše jako vykonavatelé jeho politické vůle. Instituce, které mají vládu kontrolovat, postupně ztrácejí nezávislost. Jakkoli ta nikdy nebyla kdovíjaká. Velkou část srbských médií ovlivňuje stát či vládní struktury. Kritická nezávislá média sice existují, ale mají omezený dosah a často čelí ekonomickým i politickým tlakům.

Nicméně současné protesty představují pro vládu problém. Jedná se o nejširší občanskou mobilizaci za poslední roky, spojující studenty i značnou část především střední třídy. Na straně druhé se vládní garnituře zatím daří udržovat kontrolu nad institucemi i médii a čekat, zda protestní energie postupně nevyprchá.

Nebudou-li vyhlášeny předčasné volby, které demonstranti požadují, k volebním urnám se v Srbsku půjde až v prosinci 2027. Uvidíme, jestli se z protestního hnutí dokáže zformovat politická síla, která by mohla Vučiće a jeho SNS porazit. 

Leitmotivem demonstrací je odpor vůči korupci. Ale co dál? Boj proti korupci nestačí k vymanění se z politického a společenského zmatku, ve kterém se Srbsko už několik desetiletí nachází. Lze jen doufat, že se komplikované srbské společnosti podaří najít východisko z patové situace.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.