Drony místo montoven. Technologická transformace obrany může přepsat českou ekonomiku

Koncem června proběhla v pražském paláci ČTK zvenku nenápadná odborná diskuse věnovaná právě technologické transformaci obrany. Atraktivní byli už hosté: ministr obrany Jaromír Zůna a generál US Army ve výslužbě John Nicholson.

Ve dvou panelech je následovali profesoři Michael Valášek a Martin Saska z ČVUT, generál Petr Šnajdárek ze Sekce komunikačních a informačních systémů MO, ředitelé firem Retia Jan Mikulecký a Štěpán Alexa z UpVision, předseda Aliance pro bezpilotní letecký průmysl Jakub Karas nebo Matěj Nešpor, analytik strategického výzkumu a vývoje skupiny CSG. A tak zaznělo leccos velmi zajímavého.

Nejnovější zkušenosti z konfliktů v Ukrajině, Palestině a v Íránu ukazují několik společných znaků. Prvním, do omrzení opakovaným, ale stejně tak platným, je adaptabilita. Kdo chce uspět nebo aspoň přežít, musí se pořád učit a přizpůsobovat.

Druhým je urbanizace: ve volné krajině se bojuje dobře, ale k ničemu to není. Kdo drží a udrží města, složitý, nepřehledný zastavěný a industriální prostor, ten vítězí.

Jako třetí stojí ekonomický rozměr. Absolutní hodnota bohatství a objemu zdrojů kupodivu zatím nerozhoduje. I chudší strany jsou v těchto konfliktech schopny uštědřit bohatšímu protivníkovi těžké údery a co víc, dokážou dlouhodobě udržet svoji vlastní ekonomiku války.

Toto je další obehraná písnička, kterou je třeba brát vážně – snad ve všech asymetrických konfliktech se silné, velké a technologicky vyspělé armády dostávají do patu tehdy, když se „uvítězí k smrti" v jednotlivých střetech. Cíl se jim spíš vzdaluje, zatímco jejich roztroušený, bídně vybavený a umouněný místní nepřítel je pořád na svém nehodlá se rozložit.

Přemýšlejme, na jaké straně jednou budeme stát my, a jestli bychom se od všech možných povstalců, milicí, partyzánů a domobran neměli učit víc, než jen primární úspornost, efektivitu a taktickou chytrost.

V 80. a 90. letech 20. století byla módním termínem Revolution in Military Affairs (RMA), česky asi jen „revoluce ve vojenství". Teď procházíme docela zřetelnou další vlnou, kterou definuje nástup umělé inteligence a autonomie zbraňových systémů.

Technologie sama o sobě zůstává jako v minulosti neutrální, poskytuje výhody oběma stranám. V zásadní faktor ji mění vždy až vybroušená a silná strategie, na kterou se napojí kreativita. Z ní se rodí operační koncepce neboli „způsoby použití ozbrojených sil".

Jedním z dodnes nejpřesvědčivějších příkladů je německý blitzkrieg na počátku 2. světové války, kdy Wehrmacht dokázal kombinací a správným použitím všech dostupných nástrojů překonat i papírově silnější protivníky. Totéž pak zopakovala US Army ve válkách na středním Východě v letech 1991 a 2003.

Výjimečný úspěch těchto strategií dokládá i historická anomálie, když útočník utrpěl výrazně nižší ztráty než obránce.

Česko však pro svou armádu zatím ani po čtyřech letech války v blízkém sousedství takovou operační koncepci nevytvořilo. Zároveň ale nelze tvrdit, že se na ní – a na jejích prvcích – nepracuje. Rodí se koncepce použití autonomních systémů.

Armáda ČR se mnohem silněji než kdy dřív zapojila do budování celkové obranyschopnosti státu. Příkladem je vznikající Národní informační platforma civilně-vojenské spolupráce (NIPS), která dosud úzce pojímanou civilně-vojenskou spolupráci posouvá na úroveň integrovaného systému zvládání krizových situací vojenského i nevojenského charakteru, a zejména jejich kombinací, což dosavadní systémy krizového řízení a plánování obrany státu prostě moc neuměly.

V kontextu hodně intenzivních evropských snah o načerpání co nejvíce zkušeností z války na Ukrajině pak může překvapivě znít teze ministra obrany Jaromíra Zůny, že po historické epizodě „afghanizace" české armády (spojené s jejím masivním nasazením ve specifické mírové a expediční operaci v období 2002–2021) se musíme vyvarovat „ukrajinizace" – tedy dalšího extrému, který může výstavbu Armády ČR opět zavést na scestí a zbrzdit její systematický rozvoj.

Přesto ale ukrajinská zkušenost oprávněně má a přináší řadu konkrétních a pozitivních implikací i pro nás. Je to zejména úplně nový model inovací a jejich zavádění do vojskové praxe.

Velké a drahé zbraňové platformy samozřejmě nadále pořizujeme na desítky let, a tomu odpovídá složitost výběru a samotného nákupu, ať už jde o nadzvukové bojové letouny F-35, bojová vozidla pěchoty CV90 nebo nové tanky Leopard 2A8.

Vedle toho však řadu nových schopností budeme pořizovat „za pochodu", v nehotovém stadiu a hlavně s výhledem na jejich kontinuální vývoj a adaptaci na stále se měnící podmínky. Inovační cyklus u těchto prostředků – typicky bezpilotních letadel, vyčkávací munice a pozemních robotů – nikdy neskončí, vývoj bude probíhat paralelně s výrobou, nákupy a používáním u jednotek.

To náš dnešní akviziční model naprosto nepředpokládá. Vůbec mu neodpovídá systém zadávání veřejných zakázek, zákony ani praxe vyzbrojování. Musíme prostě vytvořit nový model neustálé spolupráce mezi armádou, akademickým prostředím a obranným průmyslem, aby vývoj, výroba a pořizování mohly probíhat v krátkých, prolínajících se cyklech.

Bude to náročné pro českou armádu. Ta už ale testovací polygony, vývojové programy a těsnou a neustálou kooperaci s firmami – velkými, zavedenými i startupy – rozjela a aktuálně opravdu na nic nečeká.

Mnohem větší problém to bude pro Ministerstvo obrany, přece jen jde o nakládání s veřejnými prostředky a nutnost hospodárnosti a efektivity.

Velkou roli tak budou hrát i firmy obranného průmyslu. Ty jsou připraveny: některé více, některé méně. Jasnou výhodu, ale i odpovědnost mají velcí hráči, jako je Czechoslovak Group. Ta ve svém portfoliu poskytuje přístřeší nejen velkým výrobcům klasického pozemního hardware, jako jsou dělostřelecké systémy, nákladní automobily Tatra a specializovaná bojová vozidla, ale stále větší prostor dává i pokročilým a sofistikovaným technologiím.

Sem patří radary jako hlavní nástroj detekce pro protivzdušnou obranu, a to i proti dronům. Dále jsou to samotné bezpilotní a robotické prostředky, a v neposlední řadě i software, který veškeré „železo" na zemi i ve vzduchu dnes řídí a pohání.

Pokud Česko bere vážně nejen celkové posilování své obranyschopnosti, ale také posun k pokročilým technologiím, bude to mít dopad i na národní hospodářství. Obranný průmysl totiž na rozdíl od jiných výrobních odvětví, jež dominovala v uplynulých třech dekádách, koncentruje v domácí ekonomice i ty fáze produkce, které vytvářejí nejvyšší přidanou hodnotu: výzkum a vývoj, design, marketing a obchod, servis, údržbu a modernizace.

Nejde tedy jen o čekání na okamžik, kdy bude mít Česko a jeho armáda nakoupené drony, kdy získá schopnost vést robotické údery a vybuduje vrstvený systém ochrany svého území a kritické infrastruktury. Otevírá se mnohem větší příležitost, než ukládat materiál do mobilizačních skladů.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.