Šli si zakouřit a v kuchyni stáli Rusové. Surová realita ukrajinských dronařů v šedé zóně

Záporožská oblast, počátek roku 2026. Na konci předešlého roku zde ruské síly zahájily masivní tlak směrem na Huljajpole a fronta se posunula. Vesnice, do které reportéři UNITED24 přijeli strávit celou desetidenní bojovou rotaci s dronařskou jednotkou Rafinad (spadající pod 1. útočný pluk), leží v takzvané šedé zóně. To v armádní mluvě znamená, že prostor plně nekontrolují ani Ukrajinci, ani Rusové.

Atmosféra je tísnivá. Domy jsou rozbořené, v ulicích vládne absolutní ticho přerušované jen zlověstným bzučením na obloze. Právě tady se odehrál moment, který dokonale ilustruje až absurdní chaos současného bojiště. Úlovek dvou ruských zajatců, který se na sítě dostal jako hrdinská akce. Ve skutečnosti se odehrál spíše jako groteska se skutečně mrazivým kontextem.

Vše začalo banální technickou chybou. Velký ukrajinský průzkumný dron DJI Matrice bojoval se silným protivětrem, ztratil signál a nouzově přistál v zahradě o pár ulic vedle. Operátoři se rozhodli pro něj dojít.

„Byli jsme naprosto uvolnění, ani jsme si nebrali balistické vesty. Vzali jsme si jen zbraně, kdyby se náhodou objevil nepřátelský FPV dron,“ popisuje v reportáži UNITED24 jeden z dronařů. Stroj našli nepoškozený v zahradě. Než ho ale vzali a vyrazili zpět, rozhodli se schovat pod střechu nejbližšího opuštěného domu, aby přečkali hrozbu bzučícího ruského dronu a dali si cigaretu.

„Nechtěli jsme jít dovnitř, abychom nikoho nerušili, protože v tom domě mohla být naše pěchota. Pak jsem si ale řekl, že kluky pozdravím. Vejdu do dveří a u zdi stojí chlap. Moje první myšlenka byla: Do prdele, Rus. On ale úplně v klidu o krok ustoupil, tak si říkám, že to je asi někdo od nás,“ vypráví ukrajinský voják.

Muž byl oblečený v čistě bílé zimní kamufláži, bez označení. Ukrajinský dronař se ho zeptal: „Hej, kámo, co máš pod tou bílou kombinézou?“ Muž ji nadzvedl a pod ní byla ruská uniforma.

Následoval bleskový výslech: „Kolik vás tu je?“ – „Dva.“ – „Kde je ten druhý?“ – „Je nemocný ve sklepě.“ – „Kde máte zbraně?“ – „Taky ve sklepě.“

Ukrajinští dronaři vyběhli ven za zbytkem týmu. Popadli dech, navlékli si balistiku a vrátili se pro druhého Rusa. Z otevřeného sklepa se kouřilo, na zemi ležely speciální pláště proti termovizi. Na ukrajinské zvolání nikdo nereagoval. Teprve po hrozbě vhození granátu se z temnoty ozvalo: „Dobře, dobře, vzdávám se.“

Jak se dva ruští vojáci ocitli v opuštěném domě uprostřed ukrajinských pozic? Byli to takzvaní „vlajkaři“. Velení pošle sebevražedné pěchotní komando do šedé zóny s jediným úkolem: vztyčit ruskou vlajku na rozbořené budově nebo u zničeného vozidla. Ruský průzkumný dron to následně z dálky na pět vteřin natočí jako důkaz dobytí vesnice pro sociální sítě a hlášení úspěchů směrem do Kremlu.

Drtivá většina těchto vojáků cestou zemře. „Z deseti vojáků, kteří se pokusí proplížit přes drony a miny, projdou dva. Ti pak čekají v ruinách na další dva. To není hrdinství, to je prostě hloupost. My jsme byli ve správný čas na správném místě, oni na tom špatném,“ shrnuje suše ukrajinský dronař.

Zatímco venku zuří lov lidí, uvnitř ukrajinského bunkru panuje bizarní mikrosvět. Bývalé velitelské stanoviště je dnes domovem jednotky Rafinad. V jedné jediné vytápěné místnosti se odehrává úplně všechno: spí se tu, vaří, připravují se tu výbušné nálože pro drony a v rohu se krčí adoptovaný toulavý pes Zeus. Hned ve vedlejší místnosti přitom ještě nedávno seděli spoutaní ruští zajatci.

Největším nepřítelem tu ale na přelomu roku není dělostřelectvo, nýbrž teplo. Vyjít v noci z bunkru ven na toaletu se v Záporoží rovná rozsudku smrti. Ruské drony s termovizí křižují oblohu a jakýkoliv teplý lidský bod v mrazivé noci okamžitě přitáhne raketu nebo sebevražedný dron. Vojáci proto v noci striktně používají plastové lahve a sáčky.

Zdejší krajina navíc neodpouští. Zatímco na Donbase se dá krýt v hustých lesních pásech, v Záporoží tvoří krajinu nekonečné, kilometry dlouhé otevřené lány. „Pokud vás tu dron zaměří na volném poli, nemáte šanci. Musel bych k úkrytu běžet pět set metrů, a to prostě nedám,“ ukazuje v reportáži pilot s přezdívkou Grim.

Grim přitom ví, o čem mluví. V civilu byl profesionálním fotografem. Po začátku invaze narukoval jako obyčejný pěšák k legendární jednotce Vlci Da Vinci a bojoval v těch nejkrvavějších zákopech u Bachmutu na takzvané Cestě života. Svůj fotoaparát měl u sebe i v mrazu pod dělostřeleckou palbou. Dnes místo spouště fotoaparátu mačká tlačítka na ovladači dronu.

Válka v roce 2026 už není o velkých ofenzivách s tankovými klíny. Je to matematická, mrazivá opotřebovávací válka. Jednotka Rafinad se nesoustředí na lov jednotlivých pěšáků, pálí po logistice. „Když odříznete logistiku, dělostřelectvo přestane střílet. Když zničíte dělostřelectvo, logistika ztratí smysl,“ vysvětlují reportérům UNITED24 svou chladnokrevnou strategii.

Vše ale závisí na vrtochách počasí. Během natáčení reportáže se zvedl silný protivítr o rychlosti přes 10 metrů za sekundu. Ukrajinské drony s pevným křídlem nedokázaly doletět nad cíl. Naopak Rusům vítr foukal do zad a pomáhal jim chrlit do ukrajinského týlu desítky až stovky FPV dronů denně.

Je to paradoxní obraz moderní války: v bunkru je teplo, svítí tu elektřina, přes Starlink teče stabilní Wi-Fi, kluci si pouští filmy a volají rodinám. A o pět metrů výš, ve studeném bahně, leží ohořelá těla ruských vojáků zabalená v kusech propagandistických vlajek.

Těchto jedenáct dnů v šedé zóně, které reportéři UNITED24 zaznamenali, připomíná to nejdůležitější. Ukrajinci na jihu nebojují s nějakou abstraktní geopolitickou entitou. Bojují s masou tisíců neustále proudících chudáků, které do mlýnku na maso posílá kremelský režim jen proto, aby si mohl na mapě odškrtnout další dobytou ruinu. A dělají to s neuvěřitelnou, i když nesmírně vyčerpávající houževnatostí.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a dozvíte se, jak to vypadá v zákopech i nad nimi. Díky.