KOMENTÁŘ IVO CERMANA | Letošní Den nezávislosti měl pro Američany zvláštní význam. Je to totiž kulaté 250. výročí. USA je země, kterou napodobujeme a na níž je závislá naše bezpečnost. Přesto se o jej skutečný charakter u nás zajímá jen málokdo. O co tedy ve skutečnosti tehdy v červenci roku 1776 šlo?
Zatímco v případě francouzské revoluce její převratný význam nikdo nezpochybňoval, ta americká se u nás dosud líčí jako boj maloměšťáků za nižší daně. A obecně je stále vnímána skrz filtr komunistické ideologie.
Zapadla například starší, ovšem zásadní informace, že již při těchto raných protestech vytvořili američtí kolonisté zcela nový žánr „deklarací lidských práv“. Úplně největší inovací však bylo vytvoření státu s republikánským zřízením na obrovské teritoriální rozloze.
Podle tehdy převažujícího osvícenského názoru byla totiž republika udržitelná jen v malých městských státech – americká idea „velké republiky“ byla pro současníky zcela šílená!
Byla to revoluce?
Kromě protestů proti clům a daním vyprodukovala americká revoluce i významné projekty deklarací lidských práv. Poté, co v květnu 1776 druhý Kontinentální kongres vyzval kolonie k sepisování vlastních návrhů ústav, vydala Virginie slavnou Deklaraci práv. Jejím hlavním autorem byl George Mason. Dokument obsahoval kromě seznamu individuálních práv rovněž požadavky vůči budoucímu státu, zejména, aby dodržoval oddělení pravomocí.
Virginská deklarace garantovala právo na život, svobodu a vlastnictví. V seznamu dalších práv se vyskytla i garance svobody tisku jako záštity svobody a také náboženská svoboda. Teprve poté vytvořil Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která byla schválená 4. července 1776. Jejím hlavním autorem byl osvícenský (podle pozdějšího pohledu levicový) otrokář Thomas Jefferson a právo na soukromé vlastnictví v ní už chybí. Místo toho se ve slavné úvodní větě objevuje trojice „nezcizitelných práv“: život, svoboda a usilování o štěstí.
Po vítězství ve válce za nezávislost však Američané začali pracovat na definitivní verzi federální ústavy. Válečná prozatímní ústava, jež vytvářela jen volnou konfederaci, se neosvědčila. V definitivní Ústavě USA z roku 1787 však seznam lidských ani občanských práv nebyl.
James Madison, hlavní myšlenkový tvůrce Ústavy, měl pro vynechání dobrý důvod. Argumentoval tím, že prostor osobní svobody je nejlépe chráněn přesným vymezením pravomocí federálních orgánů. Pokud například Kongres nemá vůbec žádnou pravomoc regulovat tisk, nemusí být v Ústavě žádný zákaz zasahovat do svobody tisku. Naopak listina práv obsahující nějakou úpravu cenzury by naznačovala, že Kongres v takové oblasti pravomoc má a byla by hrozbou do budoucnosti.
Ve Spojených státech však proti takovému přístupu vznikla silná vlna odporu vedená zejména poraženými stoupenci volné konfederace – antifederalisty. Jejich hlavním mluvčím se stal George Mason z Virginie. Pod palbou veřejné kritiky Madison změnil názor, ale až poté, co neuspěl ve volbách do Senátu. Ve volbách do Sněmovny reprezentantů slíbil, že Ústavu „opraví“ a začlení do ní listinu práv.
V roce 1789 vskutku představil v dolní sněmovně velmi okázalý plán, který předpokládal doplnění teoretické preambule a přepsání klíčových pasáží. Při připomínkování v senátu, do kterého Madison neměl přístup, bylo však vše změněno. Senátoři rozhodli, že text Ústavy se měnit nebude a Madisonovy „opravy“ se místo toho připojí za text Ústavy jako tzv. dodatky (amendments). Výsledkem bylo slavných deset dodatků Ústavy USA, které však musely být nejprve ratifikovány. V platnost vstoupily až v roce 1791.
Hned v prvním dodatku máte všechny hlavní individuální svobody. Avšak právo na soukromé vlastnictví, které prý Američané silně přeceňovali, nebylo začleněno ani v těchto dodatcích. Madison ho sice ve svém návrhu měl, ale senátoři ho vyškrtli. Jen v dodatku č. 5 zůstalo omezení, že žádná osoba nemůže být zbavena života, údů ani vlastnictví bez spravedlivého procesu.
Těmto prvním deseti dodatkům se proto souhrnně říká Americká listina práv (Bill of Rights). Z hlediska rovnoprávnosti bylo však ještě důležitější, že ve čtvrté části Ústavy, jež upravuje vztah federální vlády a členských států, je stanovena obecná zásada, že všichni občané mají mít stejná „privilegia a imunity“. Tento článek se později stal základem pro zrušení otroctví.
V souvislosti s tím je však třeba přiznat, že USA selhaly v zavedení systematického zákoníku. Z Británie zdědily právní kulturu common law, která upřednostňuje soudní precedenty před zákony a zákoníky. Ačkoliv Jefferson chtěl právo systematizovat, revolucionářům se to nepovedlo.
Chtěli Američani zabránit zrušení otroctví?
Podle tzv. Projektu 1619, který odstartovali v roce 2019 novináři z New York Times, vypukla americká revoluce jen proto, aby zabránila plánovanému zrušení otroctví. Británie prý plánovala zrušení otroctví a bílí kolonisté se od impéria odtrhli jen proto, aby tomuto záměru zabránili. Hlavním důkazem jim byla tzv. Proklamace Lorda Dunmora z listopadu 1775, v níž tento guvernér Virginie prohlašoval svobodným každého Afroameričana, který za ním dorazí a vstoupí do armády bojující proti revoluci.
Logika událostí se zdá jasná: Guvernér nejlidnatější americké kolonie vyhlásí svobodu pro otroky a bílí kolonisté na to reagují vzpourou, aby mu v tom zabránili. Nezávislost byla přeci vyhlášená až 4. července 1776, ne?
Chronologie událostí byla ovšem jiná. Američané byli ve válce již od jara 1775, kdy probíhaly známé boje v okolí přístavu Boston. Bojovalo se však i ve Virginii. Guvernér Dunmore již v dubnu toho roku nechal tajně odvést všechen střelný prach z hlavního města Williamsburgu a v reakci na to vypukla již v létě vzpoura, která sice nevyústila do otevřené bitvy, ale guvernér před ní raději uprchl na moře, kde se skrýval na jedné britské válečné lodi.
V listopadu tedy už vůbec kolonii neovládal. Jeho proklamace byla zoufalou snahou zvrátit situaci, když se jeho mužům nakrátko podařilo vylodit se z moře na pevnině. Dunmorova proklamace ostatně otroctví nerušila – nabízela svobodu pouze těm mužům, kteří by dokázali dojít až k němu a vstoupili do armády. Svoboda by se tak týkala jen zlomku několika dospělých mužů. I leckterý ze severských amerických států nabízel Afroameričanům víc. Dunmore byl v prosinci poražen a definitivně ztratil možnost zvrátit vývoj situace ve svůj prospěch.
Proč by Američané bojovali za náboženskou svobodu, když už ji dávno měli?
Tato otázka je v českém dějepisectví asi nejvíce zatemněná. O amerických koloniích panuje obecná představa, že požívaly od počátku náboženské svobody, protože je přeci založili uprchlíci před náboženskou perzekucí. To však platí jen pro malé kolonie na severu, na sever od zálivu Chesapeake Bay. Connecticut, Massachusetts a Rhode Island založili puritáni, Pensylvánii založili pronásledovaní kvakeři. Nejstarší a nejlidnatější anglickou kolonií však byla Virginie, a ta vznikla z čistě ekonomických důvodů.
Tato kolonie neměla žádná opatření proti dominantnímu postavení anglikánské církve a těsně před vypuknutím americké revoluce zde vskutku došlo k náboženskému pronásledování baptistických kazatelů, zejména Elijaha Bakera a Johna Wallera, kteří byli zavíráni do žalářů kvůli svobodnému kázání.
V červnu 1775 baptisté napsali petici revolučnímu virginskému shromáždění v Richmondu, kde žádali deklaraci o náboženské svobodě. Jejich návrh podpořil delegát Patrick Henry a s jeho podporou delegáti v roce 1776 schválili Zákon o vyjmutí některých společností a disidentů. Díky němu byli kazatelé propuštěni na svobodu.
Ve Virginii byl tedy boj proti náboženskému útlaku jedním z motivů pro vzpouru proti britské nadvládě. Svobody vyznání se obyvatelé Virginie dočkali až později, když James Madison v roce 1785 poslal Domu delegátů své Memorandum a stížnost (A Memorial and Remonstrance Against Religious Assessments), v němž požadoval rovnoprávnost pro disidenty. V roce 1786 byl pak ve Virginii na návrh Thomase Jeffersona schválen Zákon o náboženské svobodě.
To bylo sice už po vítězství ve válce za nezávislost, ale stále rok před definitivní federální ústavou a čtyři roky před schválením prvních deseti dodatků k Ústavě USA.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
