Ústavní soud připomněl vládě, že stát není její majetek. Jaké to bude mít důsledky?

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ústavní soud… Většina občanů si moc nevšímá jeho existence. Pokud nevydá nějaký zaznamenáníhodný výrok. Jako třeba ten, jímž zavedl třetí pohlaví. Až tak velkou mocí disponuje patnáct arbitrů sídlících v Brně. I Andrej Babiš nyní rychle zjistil pravdivost rčení, že „žádný strom neroste do nebe“. Jaké to bude mít důsledky?

Vládní činitelé jsou evidentně zaskočeni. Ze všech hloupých, směšných a nebezpečných várkou vyberme zástupce poslední skupiny: Ústavní soud prý „jde proti zájmům Česka“ (Andrej Babiš), „stal se vazalem pana prezidenta“ (Tomio Okamura), „pokusil se o ústavní puč“ (Petr Macinka), „nemá existovat“ (Filip Turek), postavil se „proti principům parlamentního systému“ (Alena Schillerová). Rozeberme si je a zamysleme se nad nimi.

Babiš: Rozhodnutí není v našem zájmu

Tvrzení, že konstituční stolice jde proti zájmům Česka, evidentně vychází z premiérovy neznalosti či vůbec neochoty pochopit a respektovat význam a poslání institucí nezávislých na vládě. Stejně to mimochodem má i s Českou národní bankou. Tak jako jejím poslání je chránit zdraví české měny a nikoli pomáhat naplňovat něčí neuvážené volební sliby, tak Ústavní soud má chránit právo, nikoli kabinet.

Co si představuje vláda pod „národními zájmy“, je pro justici úplně irelevantní. Principy právního státu stojí hodně vysoko nad jakoukoli aktuální politikou. Je vůbec absurdní míchat dohromady momentální vítězství ve volbách s věčnou platností pravidel, která vládnou všem. Tedy i premiérovi. Tohle je vůbec nejzákladnější axiom ústavnosti: zákony stojí nad lidmi, nikoli lidé nad zákony a základní náležitosti konstituce nelze změnit jakkoli velkou většinou.

Pane premiére, prohrál jste… Poučíte se, nebo chcete do dějin vstoupit jako předseda vlády zloby, lumpáren a trapnosti?

Okamura: Soudci jsou otroci prezidenta

Že by muži a ženy v talárech otročili prezidentovi? Tak na tuhle mrzutou stížnost sedne rčení: „Podle sebe soudím tebe“. Právě tato koalice se snaží, aby jí sloužili úplně všichni, od státních úředníků po média – a když ne, zaútočí na ně a snaží se je zlikvidovat.

Ostatně nehodící se výroky justice tato parta zpochybňuje neustále a s nimi i samu nezávislost soudců. Včetně těch ústavních. Prezident je ale nemůže jmenovat bez souhlasu Senátu, což je silná pojistka.

Předsedovi Sněmovny jeho obžaloba nesedí ani věcně. Protože Jan Wintr, jmenovaný Petrem Pavlem, se vyslovil proti vydání předběžného opatření, zatímco zpravodaj návrhu Pavel Šámal získal dekret od Miloše Zemana. V každém případě je nejen ubohé, ale hlavně strašně hazardní sugerovat občanům, že soudy jednají stejně, jako členové této koalice: tedy servilně a poslušně k „vrchnosti“, nikoliv dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Macinka: Tohle je ústavní puč

A pak tu máme… ach! Ústavní puč. Říká kdo? Člověk, který vyvolal celou tuhle zbytečnou a nebezpečnou válkou institucí? Přitom dosud jediný skutečný státní převrat má na svědomí exprezident Miloš Zeman, jehož ministr zahraničí navštěvuje a nelogicky s ním probírá vládní priority, které by měl dle ústavy (čl. 64) diskutovat se současnou hlavou státu. Jenže on trucuje, a tak i v tomto bodě odmítá plnit své povinnosti…

Macinku standardní výrok Ústavního soudu přivádí k zuřivosti a nesmyslným výkřikům, ale sympatizuje s tím, kdo opravdu přepsal výsledek parlamentních voleb a proti vůli většiny jmenoval svou (Rusnokovu) vládu. Tu držel v úřadě přesto, že nezískala důvěru a nechal by jim tam do konce volebního období, kdyby si ho poslanci radši sami nezkrátili. Je to tím, že oba mají na hlavě stejné máslo? Zeman nerespektoval ústavní pravomoci Sněmovny a on zase prezidenta.

Turek: Zrušte konstituční stolici

Pryč s ním! Rázný návrh vládního zmocněnce, který nejspíše nabyl (velice mylného) dojmu, že zničit Ústavní soud je stejně snadné jako vyházet úředníky ministerstva životního prostředí, kteří se mu znelíbí. Došlo mu, že se tím staví na roveň bolševikům, kteří samozřejmě tuto prvorepublikovou instituci škrtli? Dnes nic takového možné není. Jak jsem již uvedl, podstatné náležitosti demokratického právního státu odstranit nelze.

Obávám se ale, že motoristický neministr opravdu neví, že vláda nevlastní veškerou moc ve státě. A je mimo jeho představivost, že když něco rozhodne, nemusí to být definitivní, pokud jedná v rozporu s platným právem. Za covidu soudy běžně rušily její nařízení. Tohle je po jeho nejmenování pro něj druhá tvrdá lekce, že ve skutečné demokracii kabinet nemá právo dělat si co chce. Prezident i Ústavní soud totiž mají vlastní pravomoci na něm nezávislé.

Bývalí ústavní soudci jdou do boje za ženy odsouzené za vraždu vůdce sekty

Schillerová: útok na parlamentní demokracii

Nakonec tu máme údajné nerespektování parlamentní demokracie. Tohle je mantra současných koaličních politiků pokaždé, když někdo nedělá, co oni chtějí. Jde o destruktivní omyl. A pokud znají pravdu, ale říkají to schválně, pak směřují k autoritářství. Moc svěřená voliči poslancům a těmi pak členům kabinetu, je striktně omezená. Oni zemi nevlastní, pouze spravují. Rozhodně nemohou jednat v rozporu s ústavou. A když ano, soudci je musejí usměrnit.

Ano, jednou konstituční stolice brutálně zasáhla parlamentní demokracii, a to stejným způsobem, jako později Zeman. Když zrušila rozhodnutí o rozpuštění Sněmovny, řádně schválené ústavní většinou v obou komorách. Zde ale šlo pouze o vyjasnění kompetencí v rámci exekutivy. Ne o zrušení ústavního zákona, jako tehdy. A jak by mohlo jít o „nakročení k prezidentskému systému“, když se neruší, ale naopak potvrzují dosavadní zvyklosti?

Členové vlády nevědí, co žáci na základce?

Všechny zmíněné a mnoho dalších reakcí svědčí o jediném: koalice se nesmířila s prohrou. Kterou si přitom zavinila sama. Varoval jsem, že nedělá dobře, když vše žene k Ústavnímu soudu a několik měsíců jsem premiérovi radil, aby se projevil jako státník a dohodl se s prezidentem na společné účasti. Měl vlastní hlavu a v důsledku utrpěl hned dvojité ponížení. Jednak se hlava státu summitu NATO účastní, jednak ona povede delegaci.

Už v dubnu jsem psal, že pokud se prezident rozhodne jet do Ankary (a zdůraznil jsem, že to je jen na něm, protože kabinet mu nemá co zakazovat), bude dle protokolu hlavou delegace on. Nikdo mým slovům nevěnoval pozornost, ale nyní se naplňují. Stejně jako můj výklad ústavy, že reprezentace země je sdílená pravomoc, kdy se hlava státu a kabinet musejí shodnout a premiér s ministry nemohou Petra Pavla prostě obejít.

Tohle by měl pochopit každý žák obecné školy, pokud má trochu solidního učitele občanské výchovy. Ústava opravdu není psána složitě. Jinou věcí je, že konstituční stolice nyní potřebuje několik měsíců, aby precizovala a vymezila v právních termínech kompetence prezidenta a vlády. Jak víme z matematiky, definice těch nejjednodušších pojmů je nejtěžší. Proto se spoléhá na to, že každý ví, co je například bod. Mělo tomu tak být i v tomto případě.

Největší chyba kariéry? Babiš se chytil do Macinkovy pasti a riskuje drtivou prohru

Potřebujeme „blbuvzdorný“ výklad ústavy

Tohle je nakonec ten největší problém. Potupení kabinetu, jehož předseda a ministr zahraniční budou muset uznat superioritu hlavy státu, neublíží nikomu, jenom egům Andreje Babiše a Petra Macinky. A že to zřejmě tvrdě poznamená koalici, nám může být jedno.

Ale že budeme mít závažný rigidní výklad Ústavního soudu čl. 63 konstituce, o němž jsme si dosud mysleli, že mu všichni rozumějí, to může do budoucna příliš svazovat.

Toto je cena za mstivé ignorantské puberťáky ve vládě a slabého premiéra. Snad se soudcům povede najít takový výklad, který bude doslova „blbuvzdorný“ a zároveň nepůjde o puntičkářský jízdní řád.

Budiž to vše poučením pro příští vládce, aby se raději vyhnuli projednávání své pře v Brně. Protože jakmile zasedne konstituční stolice, nemohou si být jisti ničím.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

sinfin.digital