Vláda národní pomsty? Trucovitý, nenávistný styl poškodí hlavně Andreje Babiše

Hádky mezi politiky či mezi kabinetem a prezidentem jsou v demokracii běžné. Ale tohle jsme tu ještě skutečně neměli. Předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi už vláda dvakrát upřela let speciálem, na který má samozřejmě právo. Poprvé při návratu z oficiální cesty na paralympiádu, nyní u návštěvy Tchaj-wanu, kam míří s podnikatelskou delegací. Hlavu státu a vrchního velitele ozbrojených sil Petra Pavla pak kabinet nechce pustit na summit NATO.

Vše zapadá do pubertálního, přidrzlého, trucovitého, pomstychtivého stylu nových vládců. Zavádějí hanebný zvyk, že partnerům nesdělují nepříjemné věci při osobním jednání, ale až další den přes média. Babiš měl s Pavlem schůzku, během níž mu neřekl, že padá dohoda o zastupování republiky v Alianci. Ministr kultury Oto Klempíř slíbil šéfům ČT a ČRo spolupráci na přípravě nového zákona, načež se vytasil s hotovou, a pro ně negativní verzí.

Vláda je kritizována za vysoce nadprůměrný počet čistek ve veřejné správě a státních firmách, jejich rychlost a evidentní účelovost. To by ale nakonec mohla nějak ustát, koneckonců na to má právo a je pod rozlišovací schopnost občanů rozčilovat se nad tím, kdo kde zase vyletěl a proč. Obvykle to zajímá jen úzký okruh odborníků, jimž tento nekompetentní a krvelačný přístup komplikuje práci. Nicméně podobné aférky obvykle rychle utichají.

Cenzura dvou nejvyšších ústavních činitelů je něco jiného. Válka na samém vrcholu systému neunikne nikomu. Včetně zahraničních agentur a politiků. Jsme kvůli ní pro smích. Zaráží přitom, že nemá žádný obsah a důvod. Když se přou polský premiér a prezident, jde o vážně ideové rozpory a skutečnou bitvu, v níž hlava státu vybavená mocným vetem je rovnocenným soupeřem. Pavel a Vystrčil kabinet neohrožují – a ani k tomu nemají kompetence.

Jde o jednostranný boj, v němž protokolární jednička a dvojka trojce a čtyřce údery nevracejí. Natož těm nulám, které se za nimi krčí vzadu. Co se týká šéfa Senátu, ten nemá možnost tohle hrubé zacházení ANO, SPD a Motoristům oplatit – tím spíš vyniká jejich buranské a ničím nevyprovokované revanšistické jednání. Hrad, to je jiná. Petr Pavel například může zarazit návrhy na velvyslance, nebo výměnu náčelníka generálního štábu.

Vláda nemůže souboj s prezidentem vyhrát. Jeho nikdy nesesadí a když si ho znepřátelí, může jí komplikovat život. Kdyby Petr Pavel jednal jako Miloš Zeman, odmítl by jmenovat Andreje Babiše premiérem do doby, než si vyřeší soudy a střet zájmů. Nyní zjišťuje, že jeho vstřícnost přestala být oplácena. Co kdyby přijal hozenou rukavici a začala regulérní válka ústavních institucí?

Pokusy prezentovat prezidenta jako hlavu opozice, „zamazat“ ho a srazit z hradních výšin do podhradí, kde se nacházejí Sněmovna a Senát, aby se dostal na dosah vládních sudlic a řemdichů, jsou trapné a odsouzené k nezdaru. Nemají oporu v ústavě a neodpovídají ani tradici masarykovské republiky. Kdyby však přesto „panská jízda“ vyjela směr Malá Strana, mohli by naši novodobí husité dopadnout jako jejich předchůdci u Lipan.

Vtip je v tom, že prezident za nic neodpovídá, zato kabinetu může komplikovat vládnutí. Proto se nikdy Miloš Zeman, který si opravdu nebral servítky, nedočkal odplaty ze strany vlád. Dalším – a daleko horším – důsledkem pro koalici by byla ztráta renomé a respektu. Ne že by po třech měsících provázených neustálými skandály byla její pověst nějak valná. Přinejmenším jedna její strana však má co ztratit. A to Babišovo ANO.

Sázky vítězného hnutí jsou násobně větší než u SPD a Motoristů, ono nese odpovědnost za vládu, za to, že bude úspěšná a vyhne se nesmyslnému vyvolávání hádek, sporů, destabilizování a dalšímu rozdělování společnosti. Češi nejsou extremisté, naši občané jsou vesměs umírnění, přejí si klid, pohodu, prosperitu. Rčení „běda tomu skrze něhož pohoršení přichází“ dobře vystihuje dlouhodobé nastavení naší demokracie.

Poměrný systém, jímž se volí do Poslanecké sněmovny, není jen volbou ústavodárce, vyplývá z národní povahy, z hluboce zažrané premisy, že nikdo nesmí zvítězit deset k nule. Psychopatická vize, že „vláda může vše“, je nejen v rozporu s dělbou moci a zásadami právního státu zakotvenými v ústavním systému liberální demokracie, ale i se stereotypy společenského nevědomí, oním tak často vzývaným „zdravým rozumem“.

Nechme stranou Okamuru s Macinkou, ti dělají, co si zřejmě myslí, že musí – a hlavně na co mají a co dokážou. Můžeme si myslet, že jsou radikálové, extremisté, nebo třeba revolucionáři. V každém případě cílí na malé menšiny příznivců, na semknuté tábory, jimž může imponovat, jak všem ukáží prostředníček. U Babiše je to jiné. Když máte ambici strany, jež stabilně získá přes třicet procent hlasů, musíte patřit k mainstreamu, byť byste třeba nechtěli.

Otázka zní: kolik procent voličů hnutí ANO chce primárně „zadupat do země“ současnou opozici a kolik touží po hladkém plnění volebních slibů a po tom, aby mohli být na své rozhodnutí hrdí? Jistěže chtějí obojí… Kdyby však museli volit jen jedno z toho, troufnu si říci, že většina si vybere to druhé. A přesně o to se hraje. Zatím se Babišovi daří pinkat to na obě strany. Jednou ukazuje tvář stepního nájezdníka, jednou evropského státníka.

Jak dlouho může vydržet tahle schizofrenie? Ono věčně nejde používat SPD a Motoristy jako beranidla, jež hnutí ANO pomáhají bořit hradby právního státu a ústavní republiky a zároveň se alibisticky tvářit, že za způsobené škody nenesu žádnou vinu. Babiš opakuje, že vláda je pevná a nerozborná. Dobře, pak je ale on tím, kdo může za to všechno. Protože je premiér a zjevně schvaluje, co se páchá ve jménu jeho a kabinetu.

Je jedno, zda srozumění předsedy ANO s excesy je mlčenlivé či aktivní. Dle ústavy jde veškerá odpovědnost za ním. Válka s Hradem a Valdštejnským palácem ve svém důsledku posílí prestiž prezidenta a předsedy Senátu, nijak zvláště nepoškodí menší koaliční partnery, avšak odnese to Strakova akademie. V Česku nikdy nevyhrává ten, kdo si začíná, kdo působí rozvrat, neklid, nepřátelskou atmosféru. Což koneckonců padne na Babišovu hlavu.

Na Okamurovi a Macinkovi si nikdo nic nevezme. Když kvůli svým extempore spadne jedna, druhá nebo obě partaje pod pět procent, nikdo si toho vlastně nevšimne. Babiš si může vybrat. Buď půjde s nimi, nebo proti nim. Třetí možnost není. Obojí má pro něj přínosy i ztráty. Sotva však bude moci vybrat si pro sebe z každého jen to dobré a vyhnout se tomu špatnému.

Buď se Babiš obrátí na východ a půjde cestou nyní tvrdě poraženého Orbána. Nebo zachová prozápadní směřování zahraniční a bezpečnostní politiky, ale především systém liberální demokracie. K němuž patří dělba moci, respekt k obecné svobodě a nezávislosti institucí i jistá „štábní kultura“.

Je jen na premiérovi, zda se vydá cestou „vlády národní pomsty“ a bude pokračovat v trucovitém, nenávistném stylu. Musí však počítat s důsledky.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.