Zemřel Vladimír Páral: Tichý konec „války s mnohozvířetem“

Jak jsem napsal již v perexu, Vladimír Páral (1932–2026) byl spisovatel, na jehož knížky se v šedesátých až osmdesátých letech minulého století stály v komunistickém Československu, nejen o tzv. „knižních čtvrtcích“, které si my starší ještě pamatujeme, dlouhé fronty, podobně jako na knihy jeho nikoli vrstevníka, ale jakéhosi literárního „podruha“ a v jistém slova smyslu jeho „kontrapunkt“ – Bohumila Hrabala (1914–1997). Čtenáři a čtenářky se pak, s jistou nadsázkou řečeno, dělili/dělily na „páralovky“ a „hrabalovky“, jakkoli většina z nich četla jak Párala, tak Hrabala.

Vzhledem k tomu, že opravdu velcí spisovatelé s nezpochybnitelnou morální integritou ve „zkurvených politických, společenských a kulturních poměrech“, řečeno s profesorem Václavem Černým, kdy české kultuře vládla normalizační zrůda – ministr Milan Klusák (1973–1988), téměř nepsali, psali „do šuplíku“ nebo pro samizdat (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma a další), případně skončili v exilu (Milan Kundera a Josef Škvorecký, abych uvedl dva nejspíš nejlepší z mnoha), upínali se čtenáři k nadaným autorům, jako byli Páral a Hrabal (podobně jako třeba k Ladislavu Fuksovi aj.). Bylo tomu tak jak pro literární kvalitu jejich děl, tak proto, že se oba dva dokázali takřka úplně vyhnout adorování či alespoň tupému posluhování zhovadilému režimu.

Pražský rodák a absolvent Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích, který se třináct let skutečně živil jako chemik, Vladimír Páral, vtrhl do literatury s vervou a stylem, které mu umožnila milosrdná „léta tání“, tj. šedesátá léta 20. století, kdy se komunistický režim až do příjezdu tanků vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 dočasně liberalizoval, včetně kulturní sféry. Páralovy první knížky (nepočítaje prvotinu Šest pekelných nocí, kterou vydal pod pseudonymem Jan Laban v roce 1964) – Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice: Laboratorní zpráva ze života hmyzu (1966) a Katapult: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje (1967) – z něj udělaly opravdovou „hvězdu“.

Dynamický, „rychlý“ a přímočarý styl psaní, živý, nikoli literární jazyk, příběhy ze života, skutečnost, že se nijak nevyhýbal tématu sexuality (ba naopak), jež byla pro komunistický režim až do šedesátých let ne snad přímo tabu, ale které / kterou drželi koryfejové v komunistické straně i ve svazu spisovatelů ostře „pod kontrolou“ – tím vším si mladý autor získal tak velké množství čtenářů a sympatizantů, že to budilo údiv i na „nejvyšších místech“.

Vrchol této fáze Páralovy tvorby přinesl jeho bez debat nejlepší román, životní dílo s názvem Milenci a vrazi: Magazín ukájení před rokem 2000 (1969), jenž stačil vyjít ještě předtím, než začala naplno úřadovat normalizační sebranka. Fascinující portrét soukromého života zaměstnanců velkého průmyslového závodu (Páral ve svém díle postavil pomyslný „pomník“ jak Ústí nad Labem, tak, zčásti a později, Liberci) v čase budování „socialismu s lidskou tváří“ je brilantní dodnes, jakkoli román už nikdo (stejně jako celého Párala) nečte.

Milenci a vrazi připomínají erupci vulkánu, vydávajícího obrovskou energii, sílu a živočišnost, jaká byla v české literatuře do té doby nevídaná. Komunistický režim román celkem přirozeně nenáviděl, takže si musel na další vydání počkat více než dvacet let, a to pro jeho, jak soudruzi argumentovali, „nelichotivý obraz socialistické společnosti, popis skrytých třídních bojů a otevřenou erotiku“.

Navzdory této skutečnosti mohl Vladimír Páral psát a publikovat i nadále, prakticky po celá sedmdesátá a osmdesátá léta, možná i proto, že spolupracoval jako tajný agent s komunistickou Státní bezpečností (spolupráce je pokládána za prokázanou, autor nikdy nežaloval žádné médium ani konkrétní lidi, kteří s těmito informacemi přišli), což vešlo ve známost po roce 1989 a vzbudilo to, zejména v literárních kruzích, ne snad senzaci, ale značný ohlas, který autorovi lidsky i profesně, celkem logicky, uškodil

V sedmdesátých letech Páral ubral na expresivnosti svých děl a psal spíše drobnější literární díla, vesměs z prostředí (nejen) severočeských průmyslových závodů, které důvěrně znal, která měli čtenáři rádi a které sehnat nebylo v oněch letech úplně snadné. Jejich interpretace se liší autor od autora: podle některých kritiků jimi fakticky pomáhal legitimizovat komunistický režim, podle jiných se režimu naopak opatrně, ale zřetelně ironicky vysmíval – já sám jsem již jako teenager a potom na vysoké škole v Praze vnímal jeho prózy právě takto a dodnes nemám na svém názoru co měnit.

Není žádné překvapení, že se řada Páralových románů, především ty nejoblíbenější, dočkala zfilmování, a to jak před rokem 1989, tak po něm. Jako příklad lze uvést Soukromou vichřici (1967, režisér Hynek Bočan), Radost až do rána (1978, režie Antonín Kachlík), Mladý muž a bílá velryba (1979, režie Jaromil Jireš), Katapult (1983, režie Jaromil Jireš), anebo Muka obraznosti, brilantní literární hříčka z roku 1980, div ne „kunderovská“ pocta románu jako žánru (1990, režie Vladimír Drha). Filmové verze se podle očekávání dočkali i Milenci a vrazi, adaptace Viktora Polesného z roku 2004 ale, přinejmenším z mého úhlu pohledu, vydařená, ani divácky mimořádně úspěšná nebyla. Byl to, přece jen, příběh z jiné doby, jež byla nultým letům 21. století vzdálená mnohem víc, než se zdálo.

Co říci na závěr? Snad jen to, že uprostřed horkého léta roku 2026 zemřel tiše, bez velkého ohlasu, spisovatel, jehož jméno a dílo zná dnes v Česku už jenom střední, a hlavně starší generace. Jeho pomyslná „válka s mnohozvířetem“, jak zní název jeho scifi románu z roku 1983 (Páral vlastně po celý život s „mnohozvířetem“ bojoval, ať už se jednalo o obsesivní posedlost psát, o touhu být jako autor milován svými čtenáři, o to vydělat hodně peněz, a nezadat si viditelně, opakuji, viditelně, s komunistickým režimem, po roce 1989 pak „zůstat ve hře“, což se mu příliš nedařilo) definitivně skončila.

Když jsem krátce po poledni zkusmo volal několika svým studentům a doktorandům, vesměs mimořádně inteligentním a na dnešní mladou generaci sečtělým lidem, z deseti z nich znali jméno Vladimír Páral dva, ale ani jeden z nich, ani jeden z nich (!), od něj nic nečetl. Jen aby bylo jasno, jak to v životě chodí.

Skoro by se mi chtělo citovat Umberta Eka, respektive stařičkého Adsona z Melku, který na konci Ekova nejslavnějšího románu Jméno růže říká: „Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus“, aneb „Někdejší růže je tu už jen jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci…“ Je to tak. Svět je nemilosrdný. Autor se – v ideálním případě – ztratí, jak si přál Milan Kundera, za svým dílem, jindy zmizí ze světa úplně. Zůstávají jenom ti „navěky nesmrtelní“, jako byli, jen pars pro toto, William Shakespeare, Alexandre Dumas starší, Ernest Hemingway a několik dalších; ani Umberto Eco nemá, myslím, na pomyslné „věčnosti“ své místo „na slunci“ jisté, a že to byl veliký autor. Vladimír Páral se tak nemusí tím, jak je literární sláva pomíjivá, nijak trápit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!