Poznáte svá kasárna? V Česku jsou z nich byty, supermarkety i rozbořené ruiny

Protože jsem stejně jako miliony jiných českých mužů strávil prvního půl roku vojny na Slovensku, konkrétně v Prešově, chtěl jsem při nedávné návštěvě východního Slovenska vidět, co se s „mými” prešovskými kasárnami, za socialismu určenými k výcviku radistů, po 40 letech vlastně stalo.

Přicházím se synem k budově na hlavní prešovské třídě a matně si připomínám, že tohle je ta budova, kam jsem kdysi po strastiplné cestě noční vlakem vstupoval se srdcem v kalhotách. Na povolávacím rozkaze jsem měl napsáno (dodnes si to pamatuji): Prešov zastávka přes Kysak. Už od nádraží na nás řvali mazáci, co nás čeká, až projdeme vchodem do kasáren.

Jejich průčelí je i dnes zachovalé, fasáda natřená, v budově, soudě podle nápisu, sídlí Muzeum rusínské kultury. Za kliku bereme marně, ráno je zavřeno.

Dostáváme se ale bez problémů dovnitř bývalého kasárenského areálu, kde mě osobně čeká šok. Kolem nástupiště (takzvaného buzeráku) jsou budovy ze tří stran opravené, ovšem ta budova, kde byly naše ubikace, zůstala po 40 letech prakticky stejná. 

Jsou v ní sice vymlácená okna, před vchodem roste divoký chmel, fasáda je oprýskaná, dveře se snažil někdo dříve zřejmě zabednit. Uvnitř to ale přes veškerou spoušť a sprejerské nápisy na zdech vypadá prakticky tak jako v roce 1986.

Našel jsem po vniknutí do budovy (omlouvám se za něj) bez problémů i místnost, kde stála moje postel. Spal jsem na palandě (bidle) nahoře, pode mnou „spolubojovník“, jehož jméno si pořád pamatuji. Zoltán Morva.

I umývárna (žádné sprchy jsme neměli) zůstala, byť počmáraná a poničená, prakticky v původním stavu. Stejně jako původní prkenné podlahy v ubikacích.

Řeknu vám, je to fakt zvláštní pocit přijet po čtyřech desetiletích někam, kde čekáte všechno jiné než to, že to tam zůstalo stejné, jako když jste odtud odjížděl. Jen prostě trochu vybydlené.

Dodnes netuším, proč v Prešově, který je jinak krásně opravený a udržovaný, je právě budova, kde jsem sloužil na vojně, ponechána snad jako jediná svému osudu. Syn se směje, že tady kvůli mě asi chtějí udělat skanzen.

V Karlových Varech, kde jsem strávil další rok a půl vojny, stojí na místech „mých“ kasáren supermarket.

I když si to přitom málokdo uvědomuje, to, že se muži mé generace (i mladší) zajímají, co se stalo s jejich bývalými kasárnami, je vlastně historická událost.

Od druhé poloviny 19. století až do roku 1989 by to totiž byla zbytečná starost. Prakticky všechna kasárna, vybudovaná ze značné části už v časech, kdy jsme byli součástí rakousko-uherské monarchie, zůstala kasárnami i za první republiky a následně i po celou dobu socialismu. Když bývalý voják přišel po 40 letech na místo, kde strávil vojnu, našel tam zase kasárna s vojáky.

Příkladem mohou být i mé domovské České Budějovice. Aby zdejší vážení měšťané nemuseli, jak to bylo tehdy obvyklé, ubytovávat vojáky ve svých domech, začalo město od poloviny 19. století budovat kasárna. A ta pak pronajímala vojenské zprávě.

Ve městě tak za Rakouska-Uherska vznikly hned čtyři velké kasárenské komplexy, které ke stejným účelům prakticky beze zbytku přejala i nově vzniklá první Československá republika. A od ní zase po poválečném únorovém puči i socialistické Československo.

O staleté kasárenské kontinuitě, v historii naprosto obvyklé, svědčí zejména příklad budějovických Mariánských kasáren. Ve sklepě této budovy byl v roce 1905 vězněn básník Fráňa Šrámek, od února do května 1915 tady sloužil spisovatel Jaroslav Hašek.

Protože ale kasárna zůstala kasárnami i za socialismu, dva roky života v nich mezi lety 1957 až 1959 strávil i pozdější český prezident Václav Havel. A kdyby přijel do Budějovic 30 let po vojně, našel by tam zase kasárna s vojenskou posádkou.

Teprve po pádu totality v roce 1989 se poprvé za 150 let začala tato kdysi neotřesitelná kasárenská kontinuita bortit. Kdo z bývalých vojáků základní služby, sloužících v Budějovicích, by dnes do tohoto jihočeského města přijel, nenašel by tam ani jedna fungující kasárna.

V Mariánských kasárnách jsou obchody a apartmány, ve zbývajících kasárenských komplexech dnes sídlí například hasiči či finanční úřad. Ze zdevastovaných Žižkových kasáren u nádraží hodlá město vybudovat novou výstavní čtvrť s byty a úřady.

Vůbec poprvé v novodobé historii Budějovic město každopádně nehostí žádnou vojenskou posádku.

Důvod je jednoduchý. Armáda se v první vlně začala různým způsobem zbavovat přebytečných kasáren už po roce 1989, další vlna pak přišla s profesionalizací armády v roce 2004.

Dnes se sice vojáci vzhledem k bezpečnostní situaci ve světě do některých opuštěných kasárenských budov vracejí, to ale nic nemění na tom, že jen málokdo z bývalých vojáků základní služby najde „svá“ kasárna ve stavu, v jakém je opouštěl. Natož aby v nich ještě sloužili vojáci.

A to je po 150 letech, byť se to možná na první pohled nezdá, opravdu revoluční změna.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.