Francie má menší dluh než Itálie. Proč jí přesto hrozí větší problémy?

ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Itálie má vyšší veřejný dluh než Francie, přesto může být právě ona vůči dluhové krizi reálně zranitelnější. Proč? Rozhoduje nejen výše zadlužení, ale také důvěra investorů, měna, v níž si stát půjčuje, a schopnost politiků rychle reagovat. Ve druhém dílu analýzy se podíváme na zbývajících pět zemí skupiny G7 a ukážeme, proč se jejich vyhlídky tak výrazně liší.

V prvním dílu analýzy jsme na příkladech Japonska a Spojených států ilustrovali, proč ani astronomický státní dluh nemusí automaticky znamenat bankrot. Představili jsme také tři důležité faktory: kdo státu půjčuje, v jaké měně jsou jeho dluhy denominovány a jak rychle dokáže vláda reagovat na ztrátu důvěry věřitelů. 

Nechme nyní stejným sítem projít Německo, Kanadu, Velkou Británii, Itálii a Francii. A ukáže se, že samotná výše dluhu může být velmi zavádějící.

Německý paradox: Nemá vlastní měnu, přesto mu investoři věří

Podle pravidel č. jedna a dvě (komu dlužíme a v jaké měně) by Německo mělo být značně nervózní. Polovina jeho dluhu je držena v zahraničí a tento dluh je denominován v eurech, které samo nekontroluje. 

Přesto Německo sítem prochází – a přes značné problémy s energetikou následkem katastrofálního odchodu od jádra, fiskální důsledky migrace a deindustrializace skrz čínský šok – jistě z našeho seznamu nezkrachuje jako první. Důvod je jediné číslo: vládní dluh Německa představuje asi 65 % HDP. Každá jiná země v tomto přehledu je nad 100 %.

Fukušima zabila tisíce lidí... rukou Angely Merkelové v Německu. Kdo stál v pozadí a tleskal jí?

Pravidla začínají platit, až když věřitelé začnou pochybovat o schopnosti dluh splácet. Německo nedává tolik důvodů k pochybnostem a u ratingových agentur drží nejvyšší možnou úroveň. V prvních dnech října 2026, kdy peníze masivně opouštěly francouzské dluhopisy, směřovaly přímo do těch německých. 

Německo je interní bezpečný přístav eurozóny – a jádrem tohoto statusu není něco, co Německo udělalo, ale něco, čeho se historicky zdrželo. A to je zadlužování na zcela nezodpovědnou úroveň a zcela nezodpovědným tempem kvůli neinvestičním nákladům.

Německo ale tuto výhodu aktivně spotřebovává. V březnu loňského roku zrušil odcházející Bundestag během jediného týdne svůj ústavní dluhový limit, protože po volbách by se k tomu nenašlo dostatek hlasů, a uvolnilo se tak prostor pro fiskální expanzi v oblasti obrany a infrastruktury (a také zelených dotací). V roce 2026 bude schodek německého rozpočtu pravděpodobně větší než ten italský.

Německo tak aktivně demontuje svoji pozici premianta mezi velkými ekonomikami, přičemž jestli se mu jeho sázka na na vojenský keynesianismus, vyplatí i ekonomicky, je stále ve hvězdách. Ale současný německý prostor pro zadlužování je oproti konkurenci tak velký, že to věřitelům nevadí. Nakonec (jak jsem na těchto stránkách už argumentoval v minulosti) bez německého zadlužování se Evropa, která se už nemůže spolehnout na Spojené státy, nestane obranyschopnou a neudrží podporu Ukrajiny.

Euro spojilo nespojitelné a musí být rozbito: Anatomie podvodu a evropská (ne)bezpečnost

Kanada: dvě oficiální čísla pro jeden dluh

Kanada je v poněkud zvláštní situaci: existují dvě oficiální hodnoty jejího vládního dluhu, obě od MMF a obě jsou správné. Hrubý vládní dluh činí 111 % HDP – započítáme-li dluhy všech úrovní vlády. Po odečtení finančních aktiv, která tyto vlády vlastní (včetně velkých portfolií veřejných penzijních fondů), klesá čistý dluh na 10 % HDP. Nejnižší úroveň všech sedmi zemí G7.

Federální vláda si navíc půjčuje ve vlastních kanadských dolarech – čímž je z obliga i naším druhým pravidlem. Pokud jsme ochotni přijmout tuto metriku, což nemusí být nutně správně, kanadské účty jsou tak v tomto ohledu nejvybalancovanější ze všech sedmi zemí v našem žebříčku i přes neudržitelné socialistické zřízení a masovou imigraci z zemí třetího světa. 

Otázkou je co Kanada udělá politicky v nejbližších letech; zkušenost v sedle jí k tomu chybět nebude. (To samo o sobě nic neznamená – například takový Anthony Eden byl papírově takřka perfektním britským premiérem, a jeho působení v Downing street 10 skončilo katastrofou.)

Kanadský premiér Mark Carney totiž dříve řídil Bank of England a už v roce 2016 varoval, že Británie se spoléhá na laskavost cizinců – míniv zahraniční investory, na kterých dlouhodobě závisí financování britské státní kasy. O šest let později tito cizinci přestali být laskaví.

Pravidlo třetí: Schopnost rychlé politické reakce – Velká Británie

Británie platí ze všech sedmi na desetiletých dluhopisech nejvyšší úrokovou sazbu: 5,4 %. A přesto podobně jako Kanada naším testem zatím také prochází. Aby bylo jasno proč, je třeba připomenout říjen 2022 – protože byl živým laboratorním experimentem třetího pravidla: pružnost reakcí představitelů státu na rostoucí nedůvěru investorů.

23. září 2022: nová britská vláda oznamuje daňové škrty ve výši 45 miliard liber ročně bez jakéhokoli plánu na zajištění financování rozpočtu, ve kterém neudělala ekvivalentní škrty. Tzn. že den předtím ve čtvrtek platí Británie na desetiletých dluhopisech úrok 3,6 %, v úterý následujícího týdne je to už 4,5 %. Rozdíl jednoho procenta u státních dluhopisů v takovém čase je raketový růst a v agregovaných číslech jde o obrovské peníze.

Britský návrat před Thatcherovou. Startuje éra znárodňování a regulovaných cen

Celkový veřejný dluh Velké Británie tehdy činil zhruba 2,4 bilionu liber. Pokud by se celý tento dluh postupně refinancoval za úrokovou sazbu vyšší o 0,9 procentního bodu, roční náklady na jeho obsluhu by vzrostly téměř o 22 miliard liber (něco přes 650 miliard korun). 

Takové zdražení by se ovšem neprojevilo okamžitě, ale postupně, jak by stát splácel staré dluhopisy a nahrazoval je novými. Pokud by vláda nechtěla tento nárůst financovat dalším zadlužováním, musela by hledat úspory ve veřejných výdajích, například ve zdravotnictví či školství, nebo zvýšit daně.

Když padají dluhopisy, mohou se otřást i penzijní fondy

Libra se tehdy krátce propadla na historické dno a dotkla se poměru 1,03 liber vůči dolaru – historicky nejnižší hodnoty vůbec. Jenže tím situace nekončila. Britské penzijní fondy drží dluhopisy jako zajištění svých závazků. Když výnos dluhopisu rychle vzroste, jeho cena klesá. Fondy jsou nuceny dluhopisy prodávat, aby získaly hotovost. 

To pak dále stlačuje ceny, což spouští další prodeje. Klasická dluhová spirála. Pátý den Bank of England spěchá na pomoc a deklaruje ochotu koupit dluhopisy až za 65 miliard liber, i když by teoreticky stačilo necelých 20. Trh se uklidnil.

Výnos desetiletých britských státních dluhopisů prudce vzrostl po oznámení daňových škrtů vládou Liz Trussové 23. září 2022. Zásah centrální banky o pět dní později pomohl situaci uklidnit. Zdroj: Bank of England.

Do činnosti se zároveň dostalo třetí pravidlo: desátý den krize je nejkontroverznější daňový škrt zrušen. Jednadvacátý den je hozen přes palubu ministr financí, o tři dny později jeho nástupce odvolal většinu ze slíbených škrtů. A den dvacátý sedmý – premiérka Liz Truss podává demisi. Nová vláda dá závazek držet rozpočet vyrovnanější. 

Mimochodem: britský bulvární tisk nastavil po článku v časopise The Economist webkameru na hlávku ledového salátu, aby celý svět živě sledoval, co vydrží déle – jestli salát, nebo premiérka. Zvítězil salát.

Británie se do měsíce otočila na pětníku. To je ono třetí pravidlo: věřitelé vám můžou přestat důvěřovat v řádu dnů ––otázka je, zda stát dokáže stejně rychle změnit kurz a získat důvěru zpět. Británie to (prozatím) dokázala. Vlastní centrální banka koupila vládě čas, politický systém odstranil zodpovědné osoby a škrtnul plány na nejvíce „urážlivé“ politiky. Británie tak jako první pravděpodobně také nezkrachuje, byť jedna země má potenciál ji stáhnout s sebou pod hladinu.

V roce 2026 britské úrokové sazby opět postupně rostou – letos během sedmi měsíců místo tří obchodních dnů, v reakci na drahé energie, válku v Íránu a vítězství socialistů ve volbách – a zatím bez dramatické události, která by je zastavila. Navíc britské banky mají ze všech zemí G7 největší expozici vůči Francii; což znamená, že při francouzské krizi by dostaly nejtěžší úder ze všech…

Francie x Česko: Když se stát nerozkládá na ulici, ale destrukce přichází z vládních paláců

Itálie versus Francie aneb kde to bouchne jako první

V eliminaci nám tak zůstávají dvě země: Itálie a Francie. Syrová čísla by na první dobrou ukázala na Itálii: dluh 138 % HDP oproti 118 % Francie, úroveň dluhu u ratingových agentur o tři stupně nižší, historické epizody těsného úniku před bankrotem, chronicky nízký ekonomický růst, masivní stárnutí a úprk mladých obyvatel. A přesto Itálie prochází všemi třemi pravidly lépe než Francie, která selhává ve všech.

Pravidlo první: Itálie dluží cizincům „jen“ asi třetinu svého dluhu. Francie více než polovinu. Italské domácnosti navíc přímo drží přibližně osminu státních dluhopisů. Ve Francii drží domácnosti a firmy dohromady asi 1 %.

Itálie má stále výrazně vyšší veřejný dluh než Francie. Podle prognózy Mezinárodního měnového fondu se však rozdíl mezi oběma zeměmi bude zmenšovat. Zatímco italské zadlužení má po roce 2026 mírně klesat, francouzské bude dál růst. Zdroj: MMF, World Economic Outlook, říjen 2026.

A teď se vrátíme k japonským investorům jako k varovnému výstřelu: japonská expozice vůči Francii činí cca 150 miliard dolarů ve státních i korporátních dluhopisech. V roce 2024 Japonsko prodalo o 24 miliard dolarů více francouzských státních dluhopisů, než jich nakoupilo. Itálie prvním pravidlem prochází; Francie ne.

Pravidlo druhé: obě země dluží v eurech a ani jedna nemůže eura vytvořit nebo měnit inflační cílování ECB, ačkoliv Francouzi o to už roky žadoní. Obě země zde propadají. Pro země v eurozóně neexistuje vlastní tiskárna na peníze, nebo chcete-li kontrola nad kvantitativním uvolňováním a výší úrokových sazeb. Itálie si už vyzkoušela, co to znamená v praxi.

Macronovo žadonění u ECB: Zaplaťte naše dluhy inflací!

Tajný dopis z ECB: Když věřitelé začnou diktovat vládě

5. srpna 2011 přišel z ECB italskému premiérovi do Říma zmítaného dluhovou krizí tajný dopis. Jeho obsah? Pokud si chce Itálie zachovat možnost finanční pomoci od Evropské centrální banky, musí do roku 2013 vyrovnat rozpočet, zpružnit důchodový systém, a pokud bude třeba snížit platy ve veřejném sektoru. 

Centrální banka začala několik dní nato kupovat italské dluhopisy. Itálie začala jednat, ale příliš pomalu a věřitelé vyhnali do listopadu úrokové sazby na 7,5 %. Premiér odstoupil a – nahradila ho úřednická vláda ekonomů pod vzdáleným dohledem Maria Draghiho z ECB. 

Tři týdny na to byl důchodový systém reformován dekretem a Itálie zaplatila úroky beze zbytku. Nový rozpočet byl sestaven tak, aby vyhovoval požadavkům dopisu od ECB. Takto ve skutečnosti začíná bankrot bohaté země, která nemá suverénní měnu: věřitelé začnou za vládu sestavovat rozpočet.

Pravidlo třetí: Itálie má od října 2022 stále tu stejnou vládu – její vládnutí je už teď nejdelší od založení republiky. Před započtením úroků vláda vybrala více než utratila v 26 z posledních 31 let. Začátkem letošního října, kdy italské náklady na financování dluhu skokově vzrostly, ministr financí rázem snížil plánované obranné výdaje z 22 miliard eur na 14. Itálie se během jednoho týdne otočila po směru větru foukajícího od věřitelů. S odřenýma ušima, ale stále prochází naším sítem.

Itálie dokázala snížit daně i dluhy. Proč se to nedaří nám? 

Francie: nemilosrdný kolizní kurz

Francie je jediná ze sedmi zemí G7, která neprojde ve všech třech pravidlech. Pravidlo první: více než polovina dluhu v rukou cizinců, japonští investoři se už stahují. Pravidlo druhé: dluží v eurech bez možnosti je tisknout. A pravidlo třetí je pro Francii nejtragičtější.

Francie měla naposledy celkový rozpočtový přebytek včetně úroků v roce 1974. To je 51 let nepřetržitých schodků. Od roku 2001 nemá ani primární přebytek – ani bez úroků nevybere více, než utratí. I Itálie toho dosáhla ve 26 z posledních 31 let, Francie ale jen ve čtyřech. V září 2026 Francie připravila schodek 5,4 % HDP a na rok 2027 si plánuje půjčit rekordních 340 miliard eur – 1,3 miliardy každý pracovní den.

Politická kapacita Francie reagovat je rovněž minimální. Od začátku roku 2024 se vystřídalo pět premiérů, dva byli odvoláni hlasováním parlamentu. Strany vládní koalice drží 162 ze 577 křesel. Poslední rozpočet byl třikrát prosazen bez hlasování pomocí krizového ústavního nástroje. 9. října 2026, kdy trhy už prodávaly francouzské dluhopisy, rozpočtový výbor parlamentu schválil vlastní verzi opravy schodku – aby jeho členové vzápětí hlasovali proti němu v poměru 3 pro, 31 proti.

Francie v pasti Tocquevillova paradoxu: Koláče nestačí a důchody požírají budoucnost

Jakékoliv fiskální pokusy zabránit sebevraždě vedou k masivním protestům v ulicích. Pravděpodobná vítězka blížících se prezidentských voleb Marine Le Penová dala najevo, že se situací nehodlá nic moc dělat, zato její protikandidát za extrémní levici hodlá v případě vítězství ještě absurdním způsobem zatopit pod kotlem zadlužování.

Francouzské dluhopisy zdražují. Účet teprve přijde

Trhy si to zaznamenaly. V prvních dnech října 2026 se francouzský výnos desetiletého dluhopisu přiblížil k 5 %. Francie platí na svém stávajícím dluhu průměrně úrok 1,9 % – na nových desetiletých dluhopisech už ale platí 4,9 %. Jak staré dluhopisy postupně dochází splatnosti a Francie je refinancuje za více než dvojnásobnou cenu, úroková zátěž kumulativně poroste, i kdyby se nové sazby už dál nezvedaly.

Momentální cena pojištění francouzského dluhu před bankrotem implikuje zhruba 20% pravděpodobnost defaultu do pěti let. To není jistota krachu. Ale je to dostatečná pravděpodobnost na to, aby investoři, kteří si to mohou dovolit, francouzské dluhopisy přestali kupovat.

Francie je na dálnici do pekla státního bankrotu mezi bohatými vyspělými zeměmi první v řadě – ale hned za ní se začíná tvořit zácpa. Záchranné fondy eurozóny za celou svou historii poskytly pěti zemím půjčky v celkovém objemu 295 miliard eur. Francie přitom plánuje jen v roce 2027 vydat státní dluhopisy za 340 miliard eur, tedy ještě o 45 miliard více. Pro srovnání: hlavní záchranný fond eurozóny, Evropský stabilizační mechanismus (ESM), má celkovou úvěrovou kapacitu 500 miliard eur.

Zdroj: European Stability Mechanism (ESM/EFSF); Agence France Trésor (AFT), návrh financování francouzského státního dluhu na rok 2027.

Francouzský celkový dluh je sedmkrát vyšší. A Francie má sama přispívat do zdrojů tohoto fondu pětinou – což záchrannou infrastrukturu eurozóny dělá pro Francii neprůchodnou. Jedinou dostatečně velkou institucí je ECB. Ta má od roku 2022 nástroj pro nákup dluhopisů země pod tlakem, což je podle mnoha komentátorů v rozporu se zakládajícími smlouvam unie. Tento nástroj ještě nikdy nepoužila, ale pokud by na to došlo, nejednalo by se o bianco šek, ale o pomoc podmíněnou reformou veřejných financí.

Co se stane, kdyby Francie podmínky odmítla? Stačí se podívat na Řecko. V červnu 2015 dalo řecká vláda seznam požadavků věřitelů do referenda, kteří je „nečekaně“ odmítli. Dva dny nato banky zavřely. Další dva dny nato stálii důchodci ve frontách před speciálně otevřenými pobočkami, aby si vybrali 120 eur na týden. Řecko nakonec podepsalo. 

O deset let později vykazuje primární přebytek přes 5 % HDP, úrokové sazby klesly o devět procentních bodů za jediný rok – a Řecko si dnes půjčuje levněji než Francie. Ale vysvětlete to někdo Francouzům, kteří budou masově hlasovat pro kandidáta, který jim při krachujícím sociálním systému slibuje odchod důchodu v šedesáti, platby studentům za předstírání studia na vysoké škole a pracovní týden o 30 hodinách…

Sedm nejvyspělejších ekonomik světa tak nabízí sedm různých příběhů zadlužení. A jedno společné poučení: státní dluh se nestává nebezpečným až ve chvíli, kdy dosáhne určitého procenta HDP. Nebezpečným se stává tehdy, když investoři přestanou věřit, že ho stát dokáže zvládnout – a vláda je nedokáže přesvědčit o opaku.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.

sinfin.digital