KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Kdyby vám před deseti lety někdo řekl, že slavný Volkswagen bude hledat pomoc u českého zbrojaře, aby zaplnil své poloprázdné továrny výrobou armádních tatrovek, nejspíš byste ho poslali k psychiatrovi. Jenže časy se změnily. Tradiční závod Volkswagenu v Hannoveru přišel za poslední dekádu téměř o polovinu produkce a německý automobilový gigant hledá cestu z krize. Na scénu tak přichází Michal Strnad a jeho Czechoslovak Group. Role se obracejí: zatímco kdysi Němci učili Čechy vyrábět auta, dnes by český zbrojař mohl zachraňovat německé továrny.
Cesty dějin jsou nevyzpytatelné. Před pětatřiceti lety přišel velký německý koncern do Mladé Boleslavi, aby národní postkomunistický podnik naučil západnímu stylu a vybudoval z něj fungující automobilku. Dnes se role obracejí v groteskní spirále: úpícímu gigantu z Wolfsburgu, který na jedné straně vyhazuje lidi, ale na druhé podkuřuje světovým diktátorům, reálně hrozí, že jeho provozy skončí jako vybydlené průmyslové skanzeny nebo je koupí Číňané. A tak zkouší oslovit dravou českou zbrojní skupinu CSG, aby v Hannoveru začala bouchat vojenské nákladní vozy. Zprávu s odkazem na důvěryhodné zdroje přinesl německý deník Tagesspiegel.
Závod v Hannoveru, kde se po desetiletí rodily legendární Transportery všech generací, se zdá být nad propastí. Během deseti let ztratil téměř polovinu své produkce a pro nadcházející 30. léta nemá zajištěný žádný konkurenceschopný výrobní program. Vyrobit auto v Dolním Sasku je kvůli astronomickým cenám energií, přebujelé byrokracii a odborářskému diktátu IG Metall tak drahé, že se tamní haly vyprazdňují rychleji než nádrže vytočeného vzduchem chlazeného osmiválce Tatra.
A tak z nouze vzešel nápad, který by ještě nedávno zněl jako špatný vtip: Co v Hannoveru místo civilních dodávek montovat armádní náklaďáky pro zákazníky v Asii, které kopřivnická Tatra nestíhá chrlit?
Český kapitalista proti německému sovětu
Czechoslovak Group po svém lednovém vstupu na amsterdamskou burzu zažívá bezprecedentní boom, veze se na vlně globálního přezbrojování a nové výrobní kapacity nutně potřebuje. Jenže jednání, která v Hannoveru probíhají od poloviny září, nejdou podle všech zpráv úplně hladce.
U jednoho stolu se tu totiž potkaly dva naprosto odlišné vesmíry. Na jedné straně sedí Michal Strnad – jediný většinový vládce holdingu, který je zvyklý rozhodovat ze dne na den s podnikatelskou přímočarostí a sledovat čistou návratnost kapitálu. Na straně druhé sedí německý korporátní aparát v čele s Oliverem Blumem, svázaný dohledem zemské vlády Dolního Saska a odborářských bossů.
Pro odboráře je to vyloženě kulturní šok: najednou by podmínky neměli diktovat oni, ale nějaký chlapík z Prahy.
Strnad ale není žádný prosťáček a už vůbec v tomto projektu nemyslí na charitu. Velmi dobře ví, že otevřít výrobu v Hannoveru jen proto, aby tam draze montoval tatrovky pro export do Asie, by byla ekonomická sebevražda. Náklady na hodinu práce jsou v Německu oproti Česku násobně vyšší. Proč by tedy český zbrojař dobrovolně sanoval německé sociální benefity?
Odpověď je prostá: Pokud máme zachránit vaše dělníky v Hannoveru, otevřete nám dveře k miliardovým zakázkám německé armády – Bundeswehru. Vedle armádních náklaďáků Tatra by CSG chtěla Němcům dodat i kolová obrněná vozidla, která má ve svém portfoliu a která se dosud vyrábějí výhradně v Kopřivnici a Příboře. Tady ovšem začíná ta pravá politická šachová partie.
Křeč soudruhů z SPD
V epicentru celého thrilleru s detektivními prvky se ocitají dva klíčoví politici německé sociální demokracie (SPD): spolkový ministr obrany Boris Pistorius a dolnosaský premiér (a vlivný člen dozorčí rady VW) Olaf Lies. Oba pocházejí z Dolního Saska a oba se třesou hrůzou z toho, co se stane, až voliči uvidí definitivní zavírání bran automobilek.
V nedalekém Osnabrücku má výroba Volkswagenů skončit v létě 2027 a záchranná lana v podobě izraelského zbrojaře Rafael či výrobce dronů Quantum Systems zatím visí na hodně tenkém vlasu. Pokud by padl i Hannover, pro dolnosaskou SPD by to byl politický debakl století. Nepředstavitelný, ale naprosto logický. Německo bohužel sklízí, co samo zaselo. Říkám bohužel, protože podle známého pravidla naší kolegyně Lenky Zlámalové se to nejpozději do tří let promítne i u nás.
Představa, že by Pistorius přihrál českému podniku armádní zakázku výměnou za to, že zachrání pracovní místa v jeho domovském regionu, je lákavá. Jenže naráží na domácí německý zbrojní kartel. Giganti jako Rheinmetall, KNDS nebo Daimler Trucks si německý armádní rozpočet střeží jako oko v hlavě a do jejich revíru už navíc nakročila finská Patria se svými transportéry. Pustit ke stolu ještě dravé Čechy? Nikdy neříkej nikdy – jde zase jen o peníze. V Berlíně se každopádně bude lobbovat o sto šest.
Zda tato jednání skončí dohodou, nebo vyšumí do ztracena, je v tuto chvíli téměř vedlejší. Už samotný fakt, že se tyto rozhovory vůbec vedou, je nemilosrdným vysvědčením pro celou německou průmyslovou politiku posledních desetiletí.
Země, která se rozhodla spasit svět drahými zelenými vizemi, deatomizovala a oduhelnila vlastní energetiku a nechala si automobilový průmysl zdecimovat unijními regulacemi a čínskou konkurencí, se dnes ocitla v roli prosebníka. Továrny na civilní auta už neuživí ani vlastní lidi. A když už má dojít k jejich záchraně, musí přijít středoevropský zbrojař, který si z pozice síly diktuje, kolik obrněnců si od něj německý stát musí koupit.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a sledujte německý kolotoč v přímém přenosu. Díky moc.
