Z prvotřídní kaskadérky čalounicí: Rekvalifikační kurzy nabízejí netušené možnosti vzdělávání zdarma

KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Ztráta zaměstnání nebo nemožnost se mu nadále věnovat nemusí nutně znamenat „konec světa.“ Člověk musí pouze upustit od plačtivého válení se za pecí nebo před televizorem a podniknout alespoň nepatrnou aktivitu vedoucí k novému pracovnímu uplatnění. Jak ukazuje příběh šedesátnice Hanky Dvorské, není to zase tak těžké.

Říkejme tomu klidně kurz nebo rekvalifikace, to je totiž v zásadě jedno. „Museli mi vyměnit koleno a půl roku jsem byla lazar. Tak jsem se naučila čalounit nábytek,“ popisuje stručně a jasně svoji cestu v krizové situaci Hanka Dvorská (63) – žena, jejíž život by spolkl životy několik jiných žen a mužů. S humorem sobě vlastním se však označuje za „ženu obecnou.“ 

„Hezky si to dělej,“ zní její obvyklý pokyn směrem k cvičencům během jedné z mnoha četných fitness hodin,  orientovaných na neohebné kancelářské krysy i vrcholové sportovce. Je přitom úplně jedno, zda jde body balance, core, grit cardio, spinning nebo parašutismus a koupání v ledové vodě. Široce proslula hlavně jako nejslavnější česká kaskadérka, známá i z hollywoodských produkcí.

Hanka má coby dublerka na kontě filmografii světových parametrů.

Jenomže když člověku, vydělávajícímu si na živobytí vlastním tělem, vypoví jeho „výrobní nástroj“ poslušnost a službu, je to stejný průšvih jako u truhláře, který si ufikne prsty, nebo u účetní, která zapomene počítat. Nepřekvapí proto, že se Hanka v průběhu léčení své bytelné tělesné schránky „vyučila“ čalounicí.

Když se stroj porouchá

U člověka, který se od útlého dětství „hýbe“ (rozuměj: sportuje a cvičí), dá i blbovi rozum, že s postupujícím věkem musí docházet k únavě materiálu. Jenže zatímco u auta se nějaký ten kulový čep nebo ozubený řemen snadno vymění, lidské tělo je sice mechanismem sofistikovaným, leč nikoliv nesmrtelným. A výměny kritických součástí za nové náhradní díly jsou složité, v mnoha případech i nemožné. 

Hanka, která vystudovala pražskou FTVS, se od mládí věnovala parašutismu, ve kterém to dotáhla až do reprezentace a také k filmovému kaskadérství. Dá tedy rozum, že sem tam přetržené vazy, vykloubená ramena a natlučené kosti byly v jejím životě na takřka denním pořádku. Časem ale přišel i nádor v hlavě a pak kardiostimulátor. Hanka ale přesto dělá jakoby nic, a její sportovní formu a dovednosti by jí mohli závidět leckteří dvacetiletí.

Loni jí ovšem opotřebované koleno nelítostně vystavilo definitivní „stopku“ – s umělou náhradou prostě znovu začít sportovat v plné palbě tak snadno nelze. Co teď s tím? „Celý život jsem zvyklá něco dělat, dlouhé ležení na gauči mi moc nejde. Měla jsem na chatě šedesát let staré křeslo od proslulého designera Jindřicha Halabaly, které se už víceméně rozpadalo. Napadlo mě, že by bylo fajn ho opravit, ale ceny čalounických prací mi přišly zběsilé. Tak jsem se rozhodla, že se to naučím sama,“ popisuje Hanka Dvorská impulz, který ji vedl k rozšíření pracovní kvalifikace.

Přihlášením se do kurzu pro čalouníky využila možnost, která se nabízí všem lidem, kterým je z nějakého důvodu (s výjimkou lenosti) ať dočasně či trvale znemožněno vykonávat své původní povolání, a tedy mít jiný příjem než dávky od státu.

Kaskadérství je práce jako každá jiná.

Řemeslnicí za deset dnů

„Osobně mě uhranula krátkost času, za jakou lze novou kvalifikaci získat – trvalo to celkem 10 dnů, pokaždé od osmi do čtyř. Paní mistrová se nám intenzivně věnovala, ukazovala co a jak, a já jsem si to pak zkoušela na tom svém křesle,“ popisuje Hanka průběh rekvalifikačního kurzu.

„Nejprve se to musí celé odstrojit, vytahat všechny hřebíčky (kterých je asi tak miliarda), pak mi vysvětlila, jak s péry, jak se vyvažují, jak se natahují popruhy a jak se pracuje s nastřelovací pistolí. Naučila jsem se dělat rozpočet na materiál, pracovat s řezačkou, lepidlem, čalounickou jehlou atd. Člověk musí pochopit, jak se opravují dřevěné části, jaký materiál se kam hodí nebo jak u práce stát, abys neměl za chvíli na zádech hrb. Nakonec se dozvíš, jak je důležité udržovat pořádek na pracovišti, že máš klienty slušně zdravit a vůbec se chovat slušně,“ chrlí na mě jednu za druhou své efektivně nabyté vědomosti přeškolená kaskadérka, která se po uzdravení úspěšně vrátila ke sportování všeho druhu, ale počítá i s občasnými čalouněním pro sebe, nebo i za peníze.

Paní kaskadérku často pro efektní scénu s výbuchem nebo masovou vraždou nalíčí k nepoznání.

Rčení, že „řemeslo má zlaté dno“ platí totiž dnes možná víc než kdykoliv předtím, a sehnat šikovného a spolehlivého „fachmana“ je doslova k nezaplacení.

V praxi se ale vyskytují i případy přesunu od manuální práce k většímu používání hlavy – bez urážky. Můj známý z jedné nejmenované marketingové agentury dostal před pár lety velkou zakázku na přeškolování ostravských horníků ze zavíraných dolů na IT specialisty – a velká část z nich se prý v novém oboru dobře uplatnila.

Za peníze i zadarmo

Hanka Dvorská zaplatila za svoji rekvalifikaci 12 000 korun, část kurzů a školení nabízených Úřadem práce ale nestojí vůbec nic. Bezmála 300 tisíc nezaměstnaných, které u nás momentálně evidují všechna pracoviště Úřadu práce, si může vybírat z doslova nepřeberné škály akreditovaných i neakreditovaných vzdělávacích programů napříč obory – od kancelářských profesí přes humanitní, technické či řemeslnické až po zdravotnictví.

Jen v Praze si zájemce momentálně může vybrat z přesně 1901 kurzů, včetně těch plně hrazených úřadem. Připlácí se typicky za řemesla, vzhledem k materiálové a technické náročnosti obvykle v rozsahu od jednotek po desítky tisíc, záleží na náročnosti profese a jedinečnosti získané kvalifikace. Velmi různit se může také typ studia a jeho délka kurzu, ale řadu kurzů lze absolvovat i on-line.

Zařazení do programu rekvalifikací vyžaduje ze strany zájemce splnění několika klíčových podmínek: zaevidování u Úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání; vstupní kvalifikační předpoklady pro daný rekvalifikační kurz a pro výkon profese, na kterou se rekvalifikuje (např. příslušný stupeň vzdělání); a zdravotní způsobilost.

Na konci rekvalifikace může čekat příjemné zadostiučinění.

Rekvalifikace musí být potřebná – tzn. že dosavadní kvalifikace uchazeče nebo zájemce o zaměstnání neumožňuje dočasně nebo trvale získání vhodného pracovního místa. A zároveň účelná – tzn. že ukončení rekvalifikace je reálná šance získat zaměstnání.

Hrazení rekvalifikace Úřadem práce není nárokové, je plně na zvážení příslušného pracoviště Úřadu, zda rekvalifikaci uhradí. Je tedy nutné obrátit se nejdříve na svého zprostředkovatele/ku nebo na referát zaměstnanosti a poradenství a o zvolenou rekvalifikaci požádat. Úřad práce hradí náklady rekvalifikace (kurzovné) za uchazeče nebo zájemce o zaměstnání pokud ho na rekvalifikaci doporučí a uzavře s ním, ještě před zahájením rekvalifikačního kurzu, písemnou dohodu o rekvalifikaci. Pokud zájemce nepobírá starobní důchod, může mu být během rekvalifikace Úřadem přiznána i klasická podpora v nezaměstnanosti.

Hlavně to ale chce nebýt líný a snažit se pro svůj život – i když vám dává rány – něco udělat. Je to zdravé. A je to i jediná smysluplná „cesta ven“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

Lenka Zlámalová: Chodíme do práce. Ale nemakáme a nebohatneme

Pětadvacet tisíc „za zadek“: Německo chce nový bonus pro nezaměstnané, bouří se i politici koalice

Německé firmy masivně propouštějí. Hrozí i v naší stagnující ekonomice nedostatek práce?

sinfin.digital