Záhada Masarykovy obálky s posmrtným vzkazem národu: Proč prezident Pavel riskuje ostudu?

Teatralita, která se kolem slavnostního otevírání chystá, je pro skromnou, racionální a demokratickou společnost nedůstojná – ať už to s obsahem obálky bude blamáž, podvrh, patetický kýč nebo seriózní vzkaz. Připomíná spíše východní byzantské obřady plné spasitelského očekávání. 

Proč tedy experti neotevřou údajný vzkaz neveřejně a veřejnost s ním neseznámí až po ověření jeho pravosti?

Dagmar Hájková, historička z Masarykova ústavu, předestřela v pořadu Host Lucie Výborné 23. července 2025 dramaturgii zářijové ceremonie, na níž se spolupodílí její mateřská instituce, Národní archiv a veřejnoprávní Český rozhlas s podpůrnou „píárovou“ kampaní Poslední slova.

V pátek 19. září 2025 otevře prezident Petr Pavel v sále Národního archivu tajemnou obálku a ona sama přečte slova „prezidenta Osvoboditele“, která měl údajně krátce před smrtí v září 1937 nadiktovat synovi Janovi Masarykovi.

Český rozhlas bude u toho, prozradila moderátorka pořadu. Různé zpravodajské weby a sociální sítě se teď „poselství národu z roku 1937“ věnují a spekulují, zda to bude něco, co bude mít přesah do jedenadvacátého století, nebo jen trapná banalita. A „neproflákne“ se nějaké rodinné tajemství?

Dají se očekávat kamery zpravodajských relací všech našich televizí, desítky fotoreportérů a redaktorů. 

Podle mne může ale tato nabubřelá „státotvorná“ kýčovitá akce skončit trapnou blamáží... Existuje totiž mnoho nepřímých důkazů, že v obálce může být kdeco, jen ne autenticky zachycené věty umírajícího sedmaosmdesátiletého otce, jehož syn byl ministr zahraničí v lidově-demokratické vládě Národní fronty (1945-1948).

Za posledních pětatřicet let jsem natočil devět větších reportáží a dokumentů pro ČT, které se týkaly Tomáše Garrigua Masaryka a jeho rodiny, což si vyžádalo mnoho rešerší a příprav: prostudoval jsem stovky tlustých knih a odborných studií zleva doprava; a taky jsem zde nedávno publikoval na základě svých zjištění rozsáhlý blasfemický esej.

Byl jsem při své dokumentární tvorbě záměrně – co se týče TGM a ČSR mezi válkami – „podvratně rouhačský“. Nechci se koupat v identitárním mýtotvorném libidu, což činí velká část českých elit i občanské veřejnosti dodnes. 

Stále idealizují humanismus TGM a jím doporučeného politického nástupce Edvarda Beneše. Stejně tak ekonomickou a sociální vyspělost První republiky.

Tomu, kdo si chce zachovat zdravou mysl a nepotřebuje pohádky o „Masarykově demokratickém Československu“, doporučuji přečíst tyto čtyři knihy a studie: Antonín Klimek: Boj o Hrad; Milan Myška: Hospodářské dějiny Československa; Mary Heimannová: Československo, stát, který zklamal; Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé.

Dagmar Hájková a Lucie Výborná si ve výše zmíněném pořadu rozhlasu lebedily v mýtotvorném libidu, co nám tatíček demokracie nadiktoval synovi, tedy „tata Jendovi“ – to se prý dozvíme už jedenadvacátého září. 

Vedle prezidenta Petra Pavla bude stát pravnučka TGM Charlotta Kotíková – jako lyricko-mýtické spojení současné hlavy státu a masarykovské krve česko-americké historičky umění. 

Všichni budou netrpělivě hledět na symbolickou pohybující se vteřinovou ručičku ostře sledovaných hodin. Čas do otevření záhadné obálky začali totiž „přátelé Národního archivu“ odpočítávat už od 22. února 2017. Podobně jako se odčítalo zahájení olympiády nebo časový předěl tisíciletí. 

Tomuto kýči kýčů schází už jen stafáž Sokolů v čamarách a skupinka dětí v národních krojích, pějících tklivě Ach synku synku...

Pokusím se věcně a střízlivě, na základě průkazných faktů, odvyprávět ve zkratce příběh záhadné obálky. Historicky věrně jej popisuje historik a archivář Jiří Křesťan ve studii Tajemství zapečetěné obálky.

Píše, že 19. 9. 2005, rok před svou smrtí, přišel do Národního archivu bývalý tajemník Jana Masaryka – šestaosmdesátiletý Antonín Sum – s obálkou, v níž mají být poslední slova národu, která na smrtelné loži nadiktoval TGM svému synovi Janovi. 

Antonín Sum archivářům oznámil, že už tajemnou obálku na začátku roku 1996 společně s vnučkami TGM Annou a Herbertou (obě dvě zemřely v témže roce) otevřeli a její obsah byl tak pro všechny tři tak znepokojující, že se dohodli, že může být zveřejněný až v září 2025, kdy už na tomto světě nebudou (Antonín Sum zemřel v roce 2006).

Pracovníci Národního archivu uvěřili Sumovi každé slovo a zapečetěnou obálku vložili do nedobytného, přísně střeženého trezoru. Čas od času pustí do veřejnosti „píárové“ info – že se datum otevření obálky blíží a že už se odpočítává přesný čas. A média to pak přebírají většinou s nekritickým nadšením, například ČT24 v dubnu roce 2018: „Masaryk ještě neřekl poslední slovo“.

O jejích osudech a putování světem toho vlastně přesně moc nevíme. Podle Suma byla součástí Fondu Jana Masaryka (osobního archivu ministra zahraničí), který se podařilo vyvézt po roce 1948 na Západ jednomu ze čtyř tajemníků ministra, Lumíru Soukupovi – vedle Suma největšímu zastánci teorie symbolické sebevraždy jako varování ministra před nástupem komunistické totality. 

Masarykův fond se pak „toulal“ pro mnoha zemích – všude, kde v exilu pobýval Lumír Soukup; v té době byl Antonín Sum v československých komunistických vězeních (1950–1962). Tento bývalý politický vězeň pak předal v dubnu 1996 z pověření vdovy po Lumíru Soukupovi dochovaný Fond Jana Masaryka Národnímu archivu. Bez jediné větičky. Ale i bez „tajemné obálky“, kterou Antonín Sum – jak už víme – přinesl do Archivu až po devíti letech...

Autentičnosti obálky se vzkazem a celému příběhu věří i přední archivář Jiří Křesťan. Ve svém „Tajemství zapečetěné obálky“ píše: „Jaké tajemství obálka skrývá, že musela být uzavřena? Rovnou jistě můžeme vyloučit, že se jedná o žert – dr. Antonín Sum byl seriózní muž a odkaz Masarykových byl pro něho nedotknutelný.“

Pokusím se kultivovaně nabourat – z toho všeho, co o této skutečnosti vím a co všechno jsem k tomu nastudoval – autenticitu obálky s údajným vzkazem TGM, který měl nadiktovat svému synovi.

1) V září 1937 – když TGM umíral – nebyl většinou schopný delší logičtější úvahy a srozumitelné artikulace.

2) Potomci TGM se nikdy nikde nezmínili, že by prezident zanechal nějaký nadiktovaný odkaz, symbolickou závěť. Dokonce donutili Edvarda Beneše, aby jeho spolupracovník Hubert Ripka napsal článek – dementi o údajné slovní závěti do Lidových novin. V prohradních novinách vyšlo 16. 9. 1937: „Rozšířily se domněnky, že existuje závěť prezidenta Osvoboditele. Z prezidentovy rodiny bylo sděleno, že prezident Masaryk nezanechal žádné závěti.“

3) Jan Masaryk – který trousil kdejaká tajemství rodiny, kudy chodil – se nikdy nezmínil, že by mu „tata“ něco nadiktoval. Stejně tak další potomci TGM.

4) Proč při postoupení Fondu Jana Masaryka v roce 1996 nepředal Antonín Sum státu i „tajemnou obálku“, která byla (asi, snad, možná...) jeho součástí.

5) Nevíme, kdy se Antonín Sum dozvěděl, že je ve Fondu ona „tajemná obálka s provokativním sdělením“.

6) Proč ji sám otvíral, když tak mohl učinit s notářem, s historiky, se zástupci státu.

7) Nemáme žádný písemný ani jiný důkaz, že by se Antonín Sum s vnučkami TGM na postupu, co dál s obálkou, nějak dohodl.

O pozadí i následcích skonu ministra zahraničí popsala historička Václava Jandečková ze Společnosti pro výzkum zločinů komunismu tisíce stran (nejhlubší jsou recenzované monografie: Svědectví o smrti Jana Masaryka a Kauza Jan Masaryk: nový pohled). 

Domnívá se, že při interpretaci ministrovy smrti viděl Antonín Sum vše optikou své jedné jediné pravdy, ale dopouštěl se až podivně amatérských chyb. Oproti svědkům, vyšetřovatelům a detektivům tvrdil například, že syn TGM měl v osudových chvílích na sobě pyžamo růžové, i když podle desítek ostatních svědectví bylo modrobílé pruhované.

Požádal jsem tedy (1. 8. 2025) Václavu Jandečkovou, zda by mohla svůj kritický psychogram k Antonínu Sumovi doplnit.

Cituje mi doslova ze své studie Svědectví o smrti Jana Masaryka: „Archivní správa Ministerstva vnitra ČR koncem devadesátých let znemožnila na dlouhá léta desítkám historiků zkoumat fond Jana Masaryka. Tehdejší státní archiv totiž udělil Antonínu Sumovi a vdově po Lumíru Soukupovi mimořádné pravomoci. Antonín Sum sám – jaksi eticko-právně a selektivně – rozhodoval, koho nechá nahlédnout do svého osobního hájemství. 

Odmítnutým vědcům bylo v té zvláštní době úředně odpovídáno vedením Archivní správy: ‚Archiválie z fondu Jan Masaryk mohou být badatelům předloženy po souhlasném stanovisku JUDr. Antonína Suma, CSc., někdejšího tajemníka J. Masaryka, resp. paní Catriony Soukupové, vdovy po prof. Dr. Lumíru Soukupovi, bývalém tajemníku Jana Masaryka...‘. 

Ale proč právě Antonín Sum a Soukupova vdova? Směli snad do fondu Jana Masaryka nahlížet jen ti, kteří podporovali či nekriticky věřili verzi sebevraždy? Z jakého titulu si právě tyto osoby dělaly nárok na privilegovaný dohled nad archiváliemi? Proč se vlastně oba tajemníci stavěli do rolí nejbližších Masarykových přátel?“

Historička – pracující i s hypotézou možné otravy jídla a pití ministra v březnu 1948 – zabarvuje ve svých studiích křiklavými barvami polozapomenutá bílá místa vyšetřování v letech 1968–1969, kdy se už nebáli promluvit lidé, kteří byli přímo přítomní u pitvy či měli možnost zkoumat Masarykovy orgány. 

Z několika opožděných výpovědí vyplývá, že důkladné prozkoumání žaludku Jana Masaryka – aby se vyvrátilo podezření na otravu – nebylo možné, jelikož obsah tohoto orgánu v prvních dnech po smrti ministra „zmizel“.

Václava Jandečková uvádí například svědectví Vladimíra Maličkého z Ústavu analytické chemie UK. Odborná vědecká instituce dostala k prozkoumání vakovitý, dutý orgán, který je součástí trávicí soustavy – šest dnů po smrti Masaryka – úplně prázdný.

Více ze svědectví Maličkého na stránce 120 studie Jandečkové Svědectví o smrti Jana Masaryka: „Vzpomínám si, že jsme obdrželi láhev, ve které byl již rozstřižený žaludek J. Masaryka, žaludek byl bez obsahu a nebyl podvázán.“ Podle Václavy Jandečkové Antonín Sum po „vyšetřování“ komunizované Státní bezpečností v březnu 1948 (která by za normálních okolností v demokratickém státě neměla na místě činu co dělat) údajně věren své hypotéze symbolické protikomunistické sebevraždy již nikdy nepřipouštěl představu vraždy ministra, jehož nekriticky zbožňoval.

„Pokud se týká výsledku chemického rozboru, který nám také tehdy později sdělili [Státní bezpečnost], byly v žaludku nalezeny zbytky večeře (půlka kuřete), minerálky a velmi slabá stopa amidopyrinu (prášku na spaní),“ píše Antonín Sum v adorační hagiografické knize Otec a syn (svazek 2, str. 258). 

Badatelka Jandečková se ptá: Jak to, že Sum bezmezně důvěřuje poúnorové tajné policii? Proč Sum vůbec nekomentuje bezmocnost pracovníků Ústavu analytické chemie UK šest dnů po smrti syna TGM? Proč ho nezajímá účast dvou příslušníků StB na pitvě, které byl sám – na rozdíl od osobního lékaře Jana Masaryka – přítomen?

Autorka knih Svědectví o smrti Jana Masaryka a Kauza Jan Masaryk: nový pohled se v prvně jmenované knize ptá: „Kdo nechal vyprázdnit či vypláchnout Masarykův žaludek, než mohl být podroben odbornému zkoumání, a jaké stopy tím chtěl zahladit?“ 

Až hororově anekdoticky vyznívá přesvědčení tajemníka Suma, že jídlo nemohlo být přece otrávené, když on sám druhou půlku kuřete – už po smrti svého nadřízeného – dojedl… (Otec a syn str. 119). A můžeme se také dohadovat, proč Antonín Sum nekomentuje, že tělo Jana Masaryka nalezené na nádvoří Černínského paláce (v roztrženém pruhovaném pyžamu do modra, ne do růžova, jak popisuje Sum) z otevřených ran vůbec nekrvácelo.

Při pokusu o hodnotový psychogram Antonína Suma, který předal před dvaceti lety Národnímu archivu obálku s údajným posledním vzkazem umírajícího TGM, zaznamenala Jandečková 11. 11. 2014 vzpomínku místopředsedy Konfederace politických vězňů, majora v. v. Miroslava Kopta, na jeho spolupracovníka v tehdejším Českém junáku. Kopt říká v záznamu doslova, s čím se mu Sum údajně svěřil: „Za války jsem pracoval pro sovětskou rozvědku.“ 

O úzké spolupráci se Sověty po válce píše i sám Sum v knize Oběť Jana Masaryka, že kromě tlumočení pomáhal v „mnoha důležitých věcech…“ Píše, že byl pravou rukou generálů Pavla Semjonoviče Rybalka a Ivana Georgijeviče Ziberova. 

V záznamu Václavy Jandečkové Miroslav Kopt dále vzpomíná, jak se Sum pokoušel po invazi v srpnu 1968 dostat za každou cenu do SSSR – „kde se potřeboval setkat se svými přáteli.“

Zeptal jsem se 2. 8. 2025 Václavy Jandečkové, zda by chtěla svůj krátký příspěvek něčím doplnit: „Řeknu to takto,“ odpovídá: „Není zatím jisté, jaké osobní důvody tito vážení pánové k tomu měli, nebo čí zájmy sledovali, ale ve svých knihách se mi podařilo doložit, že tajemníci Antonín Sum a Lumír Soukup i jejich nadřízený, generální sekretář ZAMINI Arnošt Heidrich, v případu Masarykovy smrti koordinovaně lhali, nebo přinejmenším, pod dojmem neprůstřelnosti, záměrně poskytovali nepravdivá svědectví. Tím – ať už vědomě nebo nevědomě – pomáhali udržovat životaschopnost oficiální sebevražedné verze komunistického ministerstva vnitra a významnou měrou přispěli k tomu, že tuto největší záhadu našich moderních dějin bez forenzního výzkumu Masarykových ostatků nikdy nevyřešíme. Chtěla bych věřit, že za jejich ‚stoprocentním přesvědčením‘ nebylo napojení na sovětské zvláštní služby…“ (autorizace odpovědi 3. 8. 2025).

Vraťme se k naší tajuplné obálce s údajně tajemným vzkazem TGM národu. Kdybych si měl vsadit, co se z téhle bizarní akce – okázalé ceremonie s otevíráním záhadné obálky – vyvine, pak při zapojení svého dosavadního poznání v této kauze i své intuice může jít z padesáti procent o chtěný podvod či o ideologickou mystifikaci. 

Když z další poloviny připustím autenticitu vzkazu TGM, pak se domnívám, že ve světlé chvilce po mozkové mrtvici nemusel umírající prezident glosovat aktuální politiku ani vzkaz národu do budoucna – „abychom si udrželi demokracii...“, jak tatíčkovsky blouzní velká část médií i sociálních sítí –, ale může jít spíše o něco transcendentálního, eschatologického, jak se to často děje u lidí odcházejících z tohoto světa. 

TGM celý život zápasil s rozporem svého osobního náboženského světopohledu: s tajemstvím křesťanské víry, kterou uznával jen a pouze bez zjevení, nejdůležitějšího teologického pojmu, jakési tajemné jiskry, intimního osobního spojení s Bohem, bez kterého nemůže podle církevně ukotvených křesťanů „autentický náboženský vhled“ vůbec existovat... Třeba se to rozlousknutí „záhady záhad“ dozvíme 19. 9. 2025.

Na celé té ztřeštěné akci mi nejvíce vadí, že se nepojímá více s úsměvným nadhledem, cimrmanovsky. Bere se příliš vážně, to „tatíčkování prezidentem Osvoboditelem“, ta hloupá sekulární mysterióznost. 

Pseudonáboženské odvolávání se na ráj na zemi za Masarykovy republiky, jako inspirace navěky, nám nepomůže při občanském vzdoru demokratů proti možnému pokusu o ústavní změny po podzimních volbách. 

Jak moudře a chytře na antisystémové radikály reagovat (obálka se má otevírat jedenáct dnů před volbami) nám několik vět tatíčka z roku 1937 nepomůže...

Podle stávajících informací se má slavnostního otevírání záhadné obálky účastnit pravnučka TGM Charlotta Kotíková. 

Další její a Masarykovi příbuzní (více o nich v mé reportáži Neznámí Masarykové) s touto trapnou show se zneužíváním hlavy státu, jak akci Masarykova ústavu a Národního archivu nazývají, nesouhlasí.

Tomáš Masaryk z Bakova nad Jizerou mi 3. 8. 2025 řekl: „Z etického důvodu se měli zeptat i širší rodiny potomků Tomáše Garrigua Masaryka. Celá ta taškařice může odkazu památky prezidenta ublížit…“

Tomáš Masaryk z Lučence mi ve stejný den napsal: „Nikdo neví, kde se ta obálka vlastně vzala a co v ní je. Když ale připouštím, že je tu jakási lhůta, těch dvacet let, tak proč odborníci Národního archivu neotevřou 19. 9. 2025 obálku jen sami pro sebe. Grafolog by přece zjistil, zda jde o písmo Jana Masaryka, bratrance mého dědy Imricha, který pracoval v hradní prezidentské kanceláři i po jeho smrti. A taky, jak stará je ta obálka... Tady přece nejde o nějakou předběžnou cenzuru, ale o zkoumání vědecké instituce. A pak mohou klidně seznámit s výsledky odborného zkoumání novináře a veřejnost. Podobně vědecky to dělal TGM se spolupracovníky v případě Rukopisů. Než něco oznámili veřejnosti, měli vše prozkoumané pomocí tehdejších nejnovějších vědeckých metod.“ 
(obě odpovědi Tomášů Masaryků byly autorizovány 3. 8. 2025).

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.