Jaroslav Čížek z think-tanku Realistická energetika a ekologie přišel s originální prognózou možností obnovitelných zdrojů v Česku. Na základě veřejných dat dospěl k závěru, že aby se ČR v obnovitelných zdrojích dostala na úroveň sousedního Německa, musela by investovat zhruba bilion korun, ale „bezemisní“ energetiku by jí to stejně nezajistilo. Ani Německo se dnes bez uhlí a plynu nedokáží obejít.
Jaroslav Čížek je technik, který se v think-tanku Realistická energetika a ekologie zabývá ověřováním fyzikálních a logistických možností toho, co schvalují politici v rámci ohlášeného odklonu od využívání fosilních paliv. Jeho poslední práce stojí minimálně za zamyšlení.
Čížek poskládal data, která si každý může najít (1, 2) a vytvořil z nich srovnávací model vývoje tuzemské energetiky, pokud by se měla po německém vzoru vydat cestou úplného konce fosilních paliv a jejich nahrazení slunečními a větrnými zdroji. Závěr je podle něj jednoznačný: „S plnou odpovědností říkám, že německý příklad je příklad odstrašující, kterému se musíme velkým obloukem vyhnout, pokud nechceme skončit v obrovských problémech.“ Na rozdíl od některých kritiků německé energiewende Čížek své tvrzení dokládá daty.
Od začátku německého přechodu k bezemisnímu hospodářství a energetice před 20 lety Němci investovali miliardy eur do rozvoje a výstavby obnovitelných zdrojů s následujícím výsledkem: ve větrných a slunečních zdrojích mají dnes instalovaný výkon ve výši 150 % toho, co mohou maximálně nabídnout německé konvenční zdroje, tedy uhelné a plynové elektrárny (jádro totiž podle dosavadní německé politiky také skončí).
Fakt, že maximální možná kapacita obnovitelných zdrojů vysoce přesahuje kapacitu zdrojů konvenčních, však ještě neznamená, že takovému poměru odpovídá i skutečná výroba. Právě naopak. Sluneční a větrné elektrárny by dnes mohly (čistě teoreticky) pokrýt dnešní spotřebu ve špičce jen tehdy, pokud by v celém Německu nastaly takové podmínky, že by „soláry a větrníky“ mohly pracovat „naplno“. V praxi taková situace nenastane. Skutečný výkon je oproti tomu instalovanému často i řádově menší.
Uhlí pomáhá Slunci i větru
„Například 15. března v poledne pracovaly větrné elektrárny v Německu na 6,23 % své maximální kapacity a solární panely na 7,5 %,“ řekl INFO.CZ Čížek. Podle veřejných dat chybějící elektřinu dodávaly uhelné a plynové zdroje. Ty v danou chvíli běžely na 63 % instalovaného výkonu (v případě uhlí) a 36 % (plyn).
A to je situace v zemi, kde instalovaný výkon obnovitelných zdrojů 1,5krát převyšuje kapacitu těch konvenčních. Podle Čížka jsou samozřejmě chvíle, kdy obnovitelné zdroje téměř nebo zcela pokrývají aktuální německou spotřebu. Jde ale právě o ty vzácné okamžiky, kdy to dovolují povětrnostní podmínky a počasí. Jinak musejí i nadále vypomáhat uhlí a plyn.
A co to má společného s Českou republikou? Čížek porovnal, kolik by nás stálo (a zda by to bylo vůbec možné), kdybychom se chtěli v podílu obnovitelných zdrojů dostat na úroveň Německa - tedy na 150 % instalovaného výkonu konvečních elektráren (jádro, uhlí, plyn).
Jinými slovy položil si otázku, jaké náklady by Česko muselo vynaložit, aby se dostalo do stavu, kdy sice bude maximální kapacita „Slunce a větru“ 1,5krát překračovat ostatní zdroje, ovšem výroba bude i přesto z velké, podstatné části závislá na emisních zdrojích. „Prostě by se bez nadsázky jednalo o stav, kdy za obrovské, mnohomiliardové investice dostanete něco, co rozhodně klima nezachrání,“ uvedl Čížek.
Panely na každém domě
Protože Česká republika nemá moře a tedy ani možnost stavby vysoce výkonných elektráren na moři, musela by německé úrovně z větší části dosáhnout pomocí solárních kolektorů. Pro srovnání: v Německu je instalovaný výkon slunečních kolektorů na úrovni 60 gigawattů (v Česku 2,6 gigawattu) a větrníků 64 gigawattů (v Česku 0,6 gigawattu).
A tady začínají potíže. Kdyby podle Čížka Češi dnes nainstalovali na všech 1 500 000 rodinných a 250 000 bytových domů tu největší fotovoltaickou elektrárnu (7,2 kWp, baterie 10,6 kWh, 440 000,- Kč), měli by k dispozici stále „jen“ 87 % maximální kapacity konvenčních zdrojů. Jedná se navíc samozřejmě o utopický příklad, vycházející z představy solárních panelů prakticky na každé stavbě.
Samozřejmě se nabízí ještě vítr. Aby Česko dospělo k oněm 150 % instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů oproti konvenčním, muselo by podle Čížka postavit asi 3000 nových větrných elektráren, tedy asi 10krát víc, než máme dnes. A to ještě za předpokladu, že se bude jednat o ty největší větrné elektrárny s výkonem 3MW.
A kolik by to (opět čistě teoreticky) celé stálo? K tomu Čížek použil následující čísla: „utopický plán“ instalace „solárů“ na každé stavbě by při současné ceně panelů vyšel na zhruba 750 miliard korun. A vítr? Jedna větrná elektrárna o výkonu 3MW stojí cca 120 milionů, což by znamenalo náklady kolem 360 miliard korun.
Větrníky „forever“
Vedle vysokých nákladů je třeba počítat i s logistikou. Aby Česká republika dosáhla výše uvedeného cíle v oblasti větrné energetiky do 20 let, musela by každoročně stavět asi 150 větrných elektráren. „A to prakticky bez přestávky a donekonečna, protože po cca 20-25 letech bychom museli začít nahrazovat ty dosluhující,“ argumentuje Čížek s tím, že pro tento příklad nezohledňuje možné inovace, které by životnost či konstrukci větrných elektráren zlepšily. Roli by sehrála také materiálová náročnost a s náklady ani pak není konec. Dalším nechtěným efektem, je výpadek na daních a dalších poplatcích (třeba právě na podporu OZE) v těch případech, kdy se lidé zásobí elektřinou z vlastních obnovitelných zdrojů a tedy neplatí daň z prodeje elektřiny.
V Německu po dlouhé diskusi tento problém vyřešili tak, že od roku 2014 platí samovýrobci určitý poplatek i za vyrobenou a spotřebovanou vlastní elektřinu. „Sečteno a podtrženo by nás snaha dosáhnout současného německého podílu instalovaného výkonu v obnovitelných zdrojích stála kolem jednoho bilionu korun,“ řekl Čížek. Za takovou částku by podle něj stát dostal něco, co samo o sobě klimatickou krizi neřeší. I při instalovaném výkonu obnovitelných zdrojů ve výši 150 % toho konvenčního se země ani zdaleka neobejde bez uhlí a plynu.
Jaderná renesance?
Čížek je tak na základě své úvahy přesvědčen o tom, že místo „německé cesty“ masivní podpory obnovitelných zdrojů, konce jaderné energetiky a deklarovaného konce spalování uhlí a plynu, by měly Česko a Evropa vsadit skutečně na jadernou energetiku. „Pokud si chceme zachovat energetickou soběstačnost a přitom nebýt závislí na dovozu vzácných komponent a surovin na výrobu obnovitelných zdrojů z Asie, nic jiného nám ani nezbývá,“ tvrdí.
Stavba jaderných elektráren by při všech obrovských nákladech musela podle něj nakonec vyjít levněji než dotování masivního rozvoje obnovitelných zdrojů. „Obnovitelné zdroje se totiž, jak ukazuje právě příklad Německa, nemohou stát v energetice zdroji páteřními. Jejich využívání připomíná hraní pokeru s přírodou,“ myslí si Čížek.
Podle něj závěry ukazují, že pokud se bude Evropa řídit příkladem Německa, hrozí jí energetická a společenská katastrofa. „Německo tuto katastrofu zatím odvrací tím, že jako jedna z nejbohatších zemí světa sanuje obrovskými částkami chyby v energetické politice, kterým se mohlo vyhnout. My nejsme tak bohatí, abychom si mohli jednou říct, no co, tak se to nepovedlo,“ tvrdí Čížek. Napodobení německé „energiewende“ by podle něj mohlo mít v Česku jediný možný scénář: „Přispějeme jedněm lidem penězi jiných lidí, aby nakonec všichni měli dražší elektřinu. To je to jediné, co to kdy může přinést.“
