Jon Fosse je u nás známý díky románům Melancholie I a II, Ráno a večer, Mámení, Sny Olavovy nebo Na sklonku dne. Je také autorem mnoha divadelních her. A dnes po poledni ho porota Švédské akademie vyhlásila držitelem Nobelovy ceny za literaturu.
Jon Fosse (*1959) debutoval v roce 1983 a za sebou má přes čtyřicet knih. Pozoruhodný je jeho široký záběr. Napsal jak romány a dramata, tak eseje i knihy pro děti. Kritika jeho dílo charakterizuje jako „poezii všedního dne“ s významným akcentem na minimalismus. To ostatně konstatovala i porota, když svůj výběr zdůvodnila tím, že Jon Fosse získává cenu za „inovativní hry a prózu, jež dává hlas nevyslovitelnému“.
Fosse je už čtvrtým norským spisovatelem, který prestižní ocenění získal. Prvním byl Bjørnstjerne Bjørnson, dalšími Knut Hamsun a Sigrid Undsetová. Nicméně od ocenění poslední jmenované v roce 1928 uplynulo téměř sto let.
Jde o velký úspěch pro Norsko, které se snaží globální přijetí domácí literatury maximálně podporovat. Jon Fosse, všeobecně považovaný za nejvýznamnějšího norského dramatika po Henriku Ibsenovi, je dokonalým příkladem této snahy. Jeho hry jsou uváděny po celém světě, a v několika případech byly v překladu dokonce uvedeny dříve než v norském originále. Jako dramatik sklízí úspěch v zejména Německu, Rakousku, Francii, Japonsku nebo Spojených státech.
Kritika obvykle rozděluje jeho dílo na dvě období, přičemž zásadní je zlom milénia a vydání románu Ráno a večer (v českém překladu vyšel 2007). Zatímco pro předchozí tvorbu jsou podle kritiků a znalců díla příznačná témata týkající se lidských vztahů a komunikace, ve tvorbě pozdější přechází k obecnějším a „větším“ tématům, jako je smrt.
Nálepku „nového Ibsena“ vnímá Jon Fosse s úsměvným nadhledem. „Být srovnáván s Ibsenem člověku pochopitelně lichotí. Zároveň je to ale značně pochybné a nespravedlivé pro nás oba! Ale pravda je, že já jsem jediný norský dramatik po Ibsenovi, který se hodně hraje v Norsku i jinde. Ibsen je nicméně druhý nejhranější dramatik na světě, jenom Shakespeare se hraje víc, takže to, co můžu nabídnout já, je v porovnání s tím zatraceně málo. Proto srovnávat mě a Ibsena je do určité míry stejné jako srovnávat nějakého hodně hraného současného britského dramatika se Shakespearem,“ říká skromně ve starším rozhovoru pro server iLiteratura. Dodejme, že skromnost není na místě — jeho hry dokáží skutečně oslovit publikum po celém světě.
Z jeho románového díla zaměřeného na „problémy všedního dne“, mezilidské střetávání a míjení, vyčnívá román Melancholie, věnovaný skutečné historické postavě, enigmatickému norskému malíři Larsi Hertervigovi. „Lars Hertervig je taková mystická postava mého dětství. Pamatuju se, jak můj dědeček vyprávěl o šíleném malíři, s nímž jsme byli spřízněni. Vybavuju si, že tento jinak moudrý muž mluvil o svém příbuzném s velkým despektem. Hertervig byl příbuzný s matkou mého dědečka. Pokud vím, byla její matka nebo babička sestra Hertervigovy matky. Nikdy jsem se nepokoušel dohledat podrobnosti. Nicméně když jsem potom v mládí uviděl Hertervigovy obrazy, samozřejmě jsem na tohle myslel. A to možná taky způsobilo, že na mě obrazy zapůsobily tak silně,“ svěřil se Fosse v citovaném rozhovoru.
Podobně silně zapůsobilo Fosseho dílo i na kritiky. Literární kritička Catherine Taylorová pro list The Guardian napsala: „Číst dílo Jona Fosseho je velice silný zážitek, hluboce duchovní, ne-li náboženský. Fosse tvrdí, že toužíme po Bohu, jelikož lidské bytí je jedna setrvalá modlitba — ať už je to pravda či nikoli, jeho knihy jsou prostě zázrak.“
Nobelova cena je další v řadě ocenění, jichž se tomuto norskému spisovateli dostalo. V roce 2003 mu byl udělen francouzský řád za zásluhy, v roce 2007 získal cenu švédské akademie pro skandinávské autory, v roce 2010 pak Ibsenovu cenu. Je velmi pravděpodobné, že ocenění i tentokrát značně zvýší celosvětový zájem o dílo autora a i my se v Česku dočkáme dalších překladů jeho knih.
