Cenzura internetu? Ukázalo se, že všechno je nakonec úplně jinak

Pavel Svoboda

KOMENTÁŘ PAVLA SVOBODY | Sedmého června 2021 uplynula transpoziční lhůta ke směrnici 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu, ale konec svobodného internetu, avizovaný masivní kampaní Pirátů, se nedostavil. Pokusím se shrnout, proč je někdy zdrženlivost a konzervativní přístup výhodný v dlouhodobém horizontu.

Nic není staršího než včerejší noviny, říká moderní přísloví. Lidé rychle zapomínají a nadchnout se pro něco dnes, znamená často „zítra vše zapomenout ve jménu jiného nadšení“.

Vzpomínáte na kampaň Pirátů z jara 2019, kdy Evropský parlament hlasoval o této tzv. autorskoprávní směrnici? Neznám nikoho, kdo by nečetl nebo neslyšel o článku 15 a 17 této směrnice a o tom, že jejím přijetím má v podstatě nastat konec svobodného internetu. Kampaň byla silná a vystavěná na zjednodušeném narativu: staří páprdové versus nové technologie. Jenže se ukázalo, že všechno je úplně jinak.

Konec transpoziční lhůty unijní směrnice má dva zásadní důsledky. Zaprvé, dostatečně přesného ustanovení směrnice se od konce oné lhůty lze dovolat před soudy i bez vnitrostátního transpozičního předpisu, tj. i bez příslušné novelizace autorského zákona. Totéž platí, pokud transpoziční předpis provádí dané ustanovení směrnice špatně. Říká se tomu přímý účinek. Např. provozovatel platformy dotčené oním článkem 17, který nechce riskovat žalobu na náhradu škody od nositele autorského práva, s přímým účinkem směrnice musí počítat; to ostatně připomněl i Soudní dvůr ve zcela čerstvém rozsudku C-682/18 Youtube a C-683/18 Cyando, bod 59 (rozsudek; tisková zpráva, zejm. pozn. p. č. 4). Zadruhé, vznikla-li někomu neprovedením i nepřesného ustanovení směrnice škoda, může poškozený její náhradu soudně požadovat od státu.

Ověřil jsem si, že profesionálové si jsou těchto vlastností unijních směrnic vědomi, vědí, že od 7. června není třeba čekat na českou novelizaci autorského zákona. To je důležité, protože přijetí této novelizace ještě nějakou dobu potrvá. Poptával jsem se také, zda někdo zaznamenal cokoliv, co by dalo za pravdu pirátské vizi o cenzuře internetu: nikde nic, prozatím planý poplach. Proto lze říci: dva týdny od uplynutí transpoziční lhůty není brzo na první závěry, mj. proto, že ti, jichž se věc týká, často působí i mimo Česko, a proto na vydání novely českého autorského zákona čekat nemohou. 

Nejde ale o první hysterickou kampaň, která vyšla naplano: obdobně to dopadlo s kampaní v roce 2015 k tzv. svobodě panoramatu, kdy nás Zelení a Piráti strašili, že nebude možno si vyfotografovat Karlův most apod. Abych byl objektivní, musím podotknout, že na této kampani jako snadném výtahu k mediální slávě se nepodíleli všichni ze jmenovaných stran. Kampaň tehdy přebila propuknuvší kauzy Andreje Babiše. Nic z toho ale nenastalo. Jak už to ale kupodivu bývá, „vyděsit a zachránit“ funguje v moderním světě především proto, že si nikdo ty včerejší noviny nepamatuje.

Ani další strašení „cenzurou internetu“ se zjevně nenaplní. Předpokládám, že ani tentokrát se nad tím nikdo nepozastaví, protože kdo by si to pamatoval. Tyto dva příklady mylných postojů v právní oblasti dokládají, že v digitální oblasti a v oblasti duševního vlastnictví zejména Piráti, ale i mnozí libertariáni vůbec nejsou kompetentní, i když se jim daří vzbudit opačný dojem. „Dvakrát měř a jednou řež“ proto zůstává zlatým standardem i v oblasti digitálního práva. Opatrnost není znakem zaprděnců, jak je dnes módní tvrdit, ale konzervativců a je motivována zodpovědností vůči lidem. Je jen smutné, že dnes je předkládána veřejnosti i nahnědlá karikatura konzervativismu v podobě náckovských, rasistických a pseudonáboženských úletů.

A ještě jedna závěrečná poznámka: jen mládí a nezkušenost snad Piráty omlouvají za zneužívání slova cenzura, jehož skutečný obsah neměli naštěstí možnost na vlastní kůži zažít. Cenzura znamená omezování svobody projevu mocenskými orgány kvůli obsahu či osobě autora (např. i komunisté se přihlásili k dodržování lidských práv, tj. i ke svobodě projevu v Helsinské chartě 1975, která ale na vnitrostátní úrovni neměla právní účinky). 

Cenzurou naopak není opatření k dodržování autorského práva, které je vůči obsahu či osobě autora zcela neutrální. My, kteří jsme skutečnou cenzuru zažili, jsme na takovou pojmovou manipulaci citliví. Co představuje opravdovou cenzuru na internetu, přehledně shrnuje mj. wikipedie. Ostatně neschopnost pochopit toto slovo nečiní potíž jen Pirátům, ale i Ruskem živené protrumpovské propagandě: ta zase mluví o cenzuře tam, kde jde pouze o zamezení algoritmické amplifikace, a to ještě pouze v případech ohrožujících bezpečnost, veřejné zdraví a demokratický systém.

Autor je bývalý europoslanec a předseda Výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu.

SDÍLET

„Létat je přece tak snadné“: Charles A. Lindbergh a jeho let přes Atlantik k nesmrtelnosti

Martin Kovář

Zlatá dvacátá léta (Golden Twenties), známá rovněž jako „léta, která řvala“ (Roaring Twenties), jsou kromě jiného dobou, kdy došlo k doposud největšímu rozmachu letecké dopravy. První vrchol příběhu moderních vzduchoplavců, jenž se začal psát na počátku 20. století, přišel v prosinci 1903, kdy bratři Wilbur a Orville Wrightovi na stroji Wright Flier, zvaném Flier I a později známém jako Kitty Hawk, několikrát vzlétli, či spíše „povyskočili“, do oblak. Druhým vrcholem „největšího dobrodružství nového století“ byl přelet Lamanšského průlivu Louisem Blériotem v červenci 1909. Tím třetím, poněkud smutným, pak souboje leteckých es za Velké války v letech 1914–1918. Nejslavnější kapitolu pionýrské éry letectví však napsal až v květnu 1927 americký důstojník Charles Lindbergh, který po startu v New Yorku a po více než třiatřiceti hodinách letu přistál v Paříži. A právě o něm bude dnešní, už čtrnáctý příběh našeho seriálu.

Přečíst celý článek
sinfin.digital