KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Některé události nejde pochopit, natož se do nich vcítit a dávat pak ostatním rady, jak se měli zachovat a co mohli udělat lépe. Proto nezbývá než pokorně mlčet a v úžasu sledovat, jak statečně jim mnozí z nás dokážou čelit.
Tři dny před Štědrým dnem zažilo Česko událost, kterou není možné v celé její tragičnosti pochopit, nejde ji přijmout, nějak rozumně vysvětlit ani zpracovat. Vinou zřejmě psychopatického střelce a studenta pražské filozofické fakulty čtrnáct lidí, kteří tak jako jindy i ve čtvrtek ráno odcházeli do práce nebo do školy, už nežije. Jen si to zkuste představit: rozloučili se s dětmi, partnery, rodiči nebo kamarády a už se nevrátili. Nejde to, že jo?
Jejich tragická smrt je strašná, nepochopitelná, šokující. Nemá příčinu, kterou by šlo zasadit do normálního běhu světa. Desítkám nebo stovkám lidí z ničeho nic, bez varování a nějakého srozumitelného vysvětlení navždy odešli jejich nejbližší. Lidé, kteří jim byli vším po desítky let, anebo ti, se kterými něco takového plánovali, slibovali si to, toužili po tom – protože se milovali. Co na to říct? Jak je utěšit? Jak jim to zdůvodnit? Nejde to.
Některé události jsou natolik otřesné, že jim prostě nejde nějak přiměřeně a s pochopením čelit. Navíc v čase Vánoc, kdy jsme všichni se svými blízkými a vzájemně se těšíme ze společně prožitých chvil, které nám umožní na svět okolo aspoň na chvíli zapomenout. A pak jsou tady lidé, kteří přesně toto mají v popisu práce – lékaři, záchranáři, vojáci, policisté, psychologové, politici. A také novináři. A i tady existují momenty, do kterých se jen hrstka z nás dokáže vcítit. Přesto je docela dost těch, kteří si myslí opak.
Pokusím se to ale otočit a říct, proč mám za to, že to i v těchto případech možné není. Tedy aspoň pokud budeme hovořit o natolik mezní situaci, jakou je řádění člověka se zbraní v ruce. Takže: už ve chvíli, kdy nikdo přesně neznal rozsah zkázy, natož aspoň přibližnou časovou osu událostí, na tiskové konferenci ministra vnitra Víta Rakušana a policejního prezidenta Martina Vondráška padaly otázky, zda nemohli být ostřelovači na místě činu o něco dřív, zda někdo z vyšetřovatelů nějak nepochybil.
Ne že by ty otázky nebyly legitimní, jen měly padnout jindy, a o dost později. V daný moment působily nepatřičně a senzacechtivě. Osobně jsem bytostně přesvědčený, že většina lidí chce v tom, co dělá, obstát. Každý děláme svou práci nejlíp, jak svedeme. Což neznamená, že ji někdo další nedělá lépe a jiný zase hůře. Tak už to zkrátka v životě chodí. Pokud jde ale o policejní zásah, lze vcelku realisticky pracovat s tím, že se ho účastnili ti nejlepší, kteří byli v danou chvíli k mání. Profesionálové, kteří nasazují životy.
Šlo o minuty, což jim muselo být jasné. Rozhodovali se v reálném čase, v rychlosti a stresu, který nepochybně zvládají lépe než běžní lidé, přesto museli být pod obrovským tlakem. Je prakticky jisté, že se v tom chvatu, i s ohledem na to, co věděli o situaci v terénu, rozhodovali tím nejlepším možným způsobem. Nepochybně mohli být na místě o pět, deset nebo patnáct minut dříve, zrovna tak tam ale mohli být o pět, deset nebo patnáct minut později. Sami si to jistě pečlivě zanalyzují a pak vyhodnotí. A také se z toho poučí.
Jen málo z nás ovšem tuší, co by dělali na jejich místě. A každý, kdo si to přizná, nemůže jejich zásah hodnotit jinak než ti příčetnější. Tedy že byl profesionální a zaslouží si obdiv a úctu. Přesto lze na sociálních sítích najít mudrlanty, kteří ani tentokrát nevyužili příležitost mlčet. Anebo politici: i tady jsem přesvědčený, že každý zareagoval citlivě a adekvátně události. Ministr vnitra byl vzápětí přímo na místě, zůstal tam dlouho do noci, když bylo třeba, trpělivě mluvil s novináři, všem ostatním se snažil být oporou. Petr Fiala svolal na večer jednání vlády, na které dorazil i prezident Petr Pavel.
Až na výjimky všichni politici dávali najevo zděšení a projevy soustrasti všem pozůstalým. Až na výjimky se z tragédie nikdo z nich nepokoušel vytřískat politické body. Něco jiného byly ovšem ohlasy na sociálních sítích, kde se to prostě hemží roztodivnými figurami, kteří si libují v krajnostech a výstřednostech i v situacích, jakou byla tato. Takže tam začaly vzápětí kolovat nepravdy, výmysly, lži a dezinformace. Sociální sítě z definice svého fungování do popředí postrkávají každého, kdo provokuje a zastává nějaký výstřední názor. Umírněnost a uměřenost zapadne.
Nechci se tady pouštět do lamentací, že to takto už dál nejde, a pokud s tím nikdo nic neudělá, naši společnost a její schopnost vést smysluplný dialog to roztrhá na kusy. Co se ale naopak zmínit musí, je trend, který spočívá v čím dál složitější pozici zpravodajských médií. Jistě, i novináři dělají chyby, a ani tentokrát se jich nevyvarovali. Nejen jejich přičiněním je celkové směřování atmosféry v zemi takové, že v konkurenci sociálních sítí ztrácejí na síle. A to právě proto, že mají své editory, zveřejňují pokud možno ověřené zprávy a celkově se snaží o nějakou přiměřenost.
Jenže lidé touží po krvi a senzaci. Co na tom, že to nikomu neprospěje, co na tom, že je to bezprostředně po události, kterou nejde v žádném ohledu vstřebat, naprosto neakceptovatelné a nechutné. Co na tom, že způsobila nezměrné utrpení tolika lidem a šok snad celému národu, co na tom, že jde přesně o ty momenty, kdy je adekvátní projevit pokoru a účast všem, kteří měli tu smůlu, že byli ve špatný čas na špatném místě, a přesto byli stateční, jak jenom dokázali. I proto je občas potřeba říct jasně a rázně: nevíte nic, tak raději mlčte a děkujte osudu, že jste mezi těmi smolaři nebyli vy nebo vaši blízcí!
