Studenti o covidu: Česká nátura v době apokalypsy

Vojtěch Grufík

INFO.CZ spolu s Evropou 2, společností T-Mobile a Vyšší odbornou školou publicistiky spustilo soutěž Student covid. V ní mohou studenti středních škol publikovat svá zamyšlení nad budoucími dopady koronavirové krize. Všechny příspěvky najdete na webu studentcovid.cz a ty nejlepší z nich pak na INFO.CZ. Vojtěch Grufík je studentem Klvaňova gymnázia v Kyjově.

Je půl deváté, prázdná ulice osvícena pouličními lampami, jen výjimečně tudy projede auto. Jsou slyšet pouze rychlé kroky jednoho páru nohou – ve světle lampy se objeví středně vysoká postava s batohem na zádech, tvář má zastíněnou kšiltem bekovky. Pro jistotu se ohlíží za sebe, jestli za ní nejde ještě někdo nebo jestli neuvidí v dálce světla auta. Při tom pohybu se z batohu ozve lehké zacinkání, také tvář této osoby vypluje ze stínu kšiltu – je zřejmé, že je to mladík, snad neměl ještě ani dvacet. Pohodí si zavazadlem na zádech a znovu se ozve tlumené cinkání.

Zavrní mu mobil v bundě, zvedne ho a odpovídá do přístroje:

„Čau čau, už jsem na cestě… V klidu, letím… Jestli jsi nikoho nesehnal, tak jen my dva… Pivo a kořalku… Neboj, za chvíli jsem tam, klid… Zatím.“

Vrací mobil do kapsy, ještě jednou se za sebe ohlédne a zabočí do druhé ulice.

Teď je čas přemýšlet. Kde jsme? Jaká je doba? Jaký je kontext této situace? Že by prohibice? Mladý muž, který přes den chodí do školy, po nocích roznáší pálenku a pivo, které vyrábí přes den jeho otec v podomácku vyrobené pálenici? Ale kdeže, to je jen začátek apokalyptického roku 2021 a tento mladík se nehledě na zákaz nočního vycházení domluvil s kamarádem, že se sejdou ve sklepě, popovídají si, přiopijí se a okolo druhé ranní se rozejdou.

No, jasně! To je ta česká nátura – když mi někdo něco zakáže, tak já just půjdu a udělám to. Nechoď plavat do toho rybníka, je to soukromý pozemek! Ale vždyť tu nikdo není. Netrhej ta jablka, vždyť to není tvůj sad! Jenže já mám hlad. Nechoď mezi lidi, máš to zakázané, abys nešířil virus! Víš co? Mně se chce jít mezi lidi, tak já půjdu.

Jenže je to chyba české povahy? Nebyly ty dialogy třeba nějak jinak? Je Čech determinován, aby nevěřil lidem a při každém zákazu či příkazu jeho první myšlenka byla, jak dané nakázání obejít? Nevím, možná ano, přestože já osobně jsem přesvědčen, že to tak není. Učebnice dějepisu a vyprávění starších generací mi říká, že tento reflex je pouze pozůstatek minulé doby. A věřím, že je pouze potřeba pracovat na tom, aby člověk byl poslušný zákonům, protože ví, že jsou dobré, a aby mohl věřit lidem, protože ví, že jsou dobří.

Jenže poslední rok mi říká, že na příležitost zbavit se „české povahy“ si budeme muset ještě chvíli počkat. Nejsem jasnovidec, který vidí budoucnost, ani analytik, který ji předpoví z dostupných dat, a nevím, jak se v blízké budoucnosti změní svět. Jsem však přesvědčen, že jedna věc se ještě nějakou dobu nezmění – kreativita a umění Čechů obcházet zákony a též nedůvěra tohoto národa v politiky.

Vojtěch Grufík, Klvaňovo gymnázium a střední zdravotnická škola Kyjov

SDÍLET
sinfin.digital