INFO.CZ spolu s Evropou 2, společností T-Mobile a Vyšší odbornou školou publicistiky spustilo soutěž Student covid. V ní mohou studenti středních škol publikovat příspěvky, kde se zamýšlí nad budoucími dopady současné koronavirové krize. Všechny texty najdete na webu studentcovid.cz a ty nejlepší z nich pak na INFO.CZ. Níže si můžete přečíst článek Elišky Novákové z Gymnázia v Čáslavi.
Prosinec 2019: V Čínské lidové republice se něco děje. Člověku při čtení o záhadných záchvatech plic neznámého původu lehce přebíhá mráz po zádech. Utěšuje se ale myšlenkou, že Čína je exotická, daleká, kuriózní země.
Leden 2020: Zjištění, že Čína je možná daleko, ale bohužel to není věc, která by virus omezovala. Můžeme se ale utěšovat tím, že podobné věci se dějí pouze v historických románech a učebnicích dějepisu, a tudíž pandemie není reálnou hrozbou.
Březen 2020: Pandemie reálnou hrozbou je.
Červenec 2020: Výborně! Situace se obrací k lepšímu! Jsme best in covid!
Září 2020: Nejsme best in covid.
Říjen 2020: Jsme, ale jinak, než jsme si původně představovali.
Svět je, se svou současnou globalizací, fascinujícím perpetuum mobile, při jehož činnosti lidstvo nepřestává udiveně kroutit hlavou se slovy „No ne, kdo by to byl řekl?“ Změny se dějí každý den. Rodí se děti a mění životy svých rodičů. Lidé umírají a mění životy svých blízkých. Slunce vychází a mění životy rostlin, Měsíc hýbe mořem a Sparta dokonce občas překvapivě porazí Slavii.
Ve světě, v němž nikdy není ticho, a změna je neutuchající hybnou silou, jsme si současnou situaci neprozřetelně představovali pouze v rámci žánru sci-fi a roušky nám přišly jako předmět náležící chirurgům a komiksovým ninjům. Vůli lidstva přežít a rychle se adaptovat na nové podmínky můžeme ale spatřovat právě v tom, s jakou solidaritou se český národ vrhl do šití roušek, (konečně) začal používat dezinfekci a když se nyní díváme na filmové scény odehrávající v přeplněných hospodách, hlavou nám probleskne, kde má ta parta pokuřujících štamgastů roušky?! Nemluvě o myšlence, že kdysi jsme chodívali na narozeninové oslavy o spoustě účastníků, kde oslavenec svým dechem zhasl svíčky na dortu, celý ho poprskal a pak z tohoto dortu všichni kousek ochutnali. Ano, toto opravdu bývala realita našich všedních dnů.
Až/pokud pandemie skončí, budeme proto mít tuto zkušenost stále na mysli. Nebudeme naivní. Budeme si vážit svého zdraví a přítomnosti blízkých více než předtím. Hromadná doprava bez roušek, divadelní sály plné lidí, davy mačkající se ve frontách a konec distanční výuky nás možná opět překvapí.
Budeme si chvíli zvykat. Budeme nejistí. Při něčím zakašlání začneme podvědomě raději dýchat mělce. Ale zvykneme si, stejně jako jsme si zvykli na roušky a některá omezení, která jsou ale nicotná oproti riziku, že někdo přijde o život. Možná se dokonce s přáteli jednou budeme dělit o pití z jedné lahve (ale raději nepřehánějme) a někteří budou přemýšlet o vděčnosti a o tom, že je skvělé žít a zvládnout pandemii. A že neexistuje nic jako ,„návrat k normálnímu životu“ nebo ,„normální život“. Že je to zkrátka život, bez přívlastku, jen se svou surreálností a zahradou všech možných scénářů.
