Studenti o covidu: Změna je život?

Richard Volovský

INFO.CZ spolu s Evropou 2, společností T-Mobile a Vyšší odbornou školou publicistiky spustilo soutěž Student covid. V ní mohou studenti středních škol publikovat příspěvky, kde se zamýšlí nad budoucími dopady současné koronavirové krize. Všechny texty najdete na webu studentcovid.cz a ty nejlepší z nich pak na INFO.CZ. Níže si můžete přečíst článek Richarda Volovského ze Střední průmyslové stavební školy v Opavě.

Jak to začalo?

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Někdy zhruba v půlce února jsem ve zprávách zaregistroval zprávu o tom, že kdesi v Číně se rozmáhá nový typ viru a že nemocnice to už nezvládají. Pomyslel jsem si: „Zaplať pánbůh, že k nám se to nikdy nedostane.“ Chyba lávky. Ani ne měsíc poté jsme se, a to si také pamatuji přesně, dozvěděli, že zítra do školy nejdeme. Nechtělo se mi tomu věřit a pro sebe jsem si říkal, že když už, tak za dva, za tři týdny naklušeme zase zpátky. Chyba lávky. Dva týdny se pěkně protáhly.

Co se změnilo?

Nuže, změnilo se téměř vše. Zavřely se restaurace, kina, školy, kostely a další. Manuálně zručnější začali šít roušky a podstatná část z nás si chtě nechtě musela začít zvykat na život mezi čtyřmi stěnami našeho pokoje či pracovny, na komunikaci výhradně přes internet, na to, že nevidíme to světlo na konci tunelu.

Časem se změnil i člověk. A to hodně. Vzpomínám si na den, kdy v ČR zemřel první covidový pacient. Asi jsem nebyl sám, koho to trošku vylekalo, a proto jsem byl vděčný za uklidňující řeč primáře, který říkal, že pacient nezemřel na covid, ale ‚s covidem‘. Dnes je počet zemřelých v Česku přes 19 000 (!; než jsem tuto esej odevzdal, musel jsem číslo 3x vždy o tisíc zvětšit) a popravdě se mnou to nic nedělá ( k 1. 3. 2021 je počet obětí v Česku 20 469, pozn. red.). Člověku se otupily smysly, řekl bych.

S odstupem času je taktéž zajímavé pozorovat, jak snadno a v podstatě bez větších řečí, jsme všichni, mě počítaje, přijali všechna restriktivní opatření. Upřednostnili jsme, a někteří stále upřednostňují, iluzi bezpečí a pohody nad svobodou. Tato iluze je těmi nahoře stále připomínána a vláčena dál a dál. V tomto směru můžeme závidět Švédsku nebo Rakousku, kde je to přece jen jinak. Doufám, že brzo už přijde vládou slibované rozvolňování.

Co se nezměnilo?

Bohužel se najde i pár věcí, které by bylo záhodno změnit, ale pořád se nic neděje. Ve vládě sedí, dle mého názoru, partička nezodpovědných lidí v čele s vrchním kápem. Průserů za tu dobu udělali tolik, že už to nikdo nepočítá. Neuplyne týden, aby se nějaký nevyrojil. Člověka už nic nepřekvapí. Myslím si, že je to velmi nebezpečné i do budoucna, neboť byla vytvořena řada precedentů, a když to jde dneska, tak co by to nešlo i příště. Laťka je nastavována stále níž a níž, takže už ji vůbec není těžké přeskočit.

Kázání vody a pití vína a rozdávání trafik a zakázek už jsou jen jakési „malé“ třešničky na dortu. Přeji panu Vojtěchovi do Finska vše nejlepší a bez obalu přiznávám, že trošku závidím, poněvadž do Finska jsem se chtěl vždycky podívat.

Já osobně jsem rád, že nezanikla touha lidí po osobních setkáních. Ano, videohovory jsou fajn, ale ani náhodou nenahradí fyzická setkání.

Navozování atmosféry strachu a mediální prorokování s dlouhodobě platící rovnicí „čím příkřejší předpověď, tím lepší“. S velkou nadsázkou můžu říci, že se divím, že je v Česku, obecně v Evropě, vůbec ještě někdo naživu. Zrovna včera jsem četl zprávu, že německému ministerstvu vnitra s komunikací radil obdivovatel Mao Ce-tunga, což by „nebylo“ až tak hrozné. Zajímavější ale je přečíst si, co navrhoval. Cituji: „Jedním z Kölblových návrhů bylo, aby vláda popsala hrozivé příběhy vážně nemocných lidí, kteří byli odmítnuti v nemocnici a zemřeli doma v agónii, lapaje po dechu. Dusit nebo nedostávat dostatek vzduchu je pro každého prvotní strach, podotkl.“ Jedním slovem děsné.

Co se změní?

Nejdůležitější ze všech tří nadpisů. Budoucnost. Ta zajímá jistě každého. Vždy byla, je a bude nejistá a překvapující.

Ještě tak v září jsem si myslel, že pokud lidé zažijí takovouto situaci, musí to v nich něco změnit. Že alespoň částečně změní své uvažování či konání. Dnes už si to nemyslím. Nejsem psycholog a nemám vystudovanou ani jinou vysokou školu, ale připadá mi, že nemáme zájem v našich životech cokoliv měnit. Použiji kus básně Umírající od Jiřího Wolkera: „Až zemřu, nic na tomto světě nestane se a nezmění, jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny…“ Přetransformoval jsem ji na: „Až pandemie skončí, nic na tomto světě nestane se a nezmění, jen snad si všichni budeme pamatovat, že tu kdysi byla…“ Je to škoda. Ano, krajní levice teď navrhuje, abychom přestali létat, jíst maso, míň luxovali a další blbosti. Osobně si ale myslím, že určité změny by proběhnout měly:

- Začněme se více zajímat o politiku, o věci ve veřejném prostoru, o demokracii a svobodu obecně! Přesně proto se totiž dostáváme do takových šlamastyk jako právě teď. Pokud si lidé budou více všímat toho, co se děje v politice, možná si na podzim konečně zvolíme novou a schopnější vládu. A to by bylo fajn. Myslím, že si to všichni zasloužíme.

- Všímejme a starejme se o naše blízké a kamarády. Neodbývejme je. Nikdy nevíme, kdy my budeme potřebovat pomoct.

- Určitě by se měla změnit naše připravenost. Jednak materiální – roušky, respirátory, obleky… Jednak psychická – uvědomění si, že podobné časy mohou v budoucnu zase přijít.

- S psychickou připraveností se pojí i další bod, a to uvědomění si naší konečnosti. Všichni tam jednou musíme. „Svět je jedna velká cela pro odsouzence na smrt, ale datum popravy ještě není dáno,“ řekl někdo kdysi. Možná se mi to jakožto osmnáctiletému říká snadno, ale je to tak. Už dříve zmíněná atmosféra strachu tomuto vůbec nepomáhá, ba právě naopak.

- Mé slovo v této oblasti nemá vůbec žádnou váhu, ale myslím si, že bychom měli uvažovat nad naším členstvím v Evropské unii. Nejsem sám, kdo je dlouhodobě spíše nespokojen s tím, co se děje či neděje. Neříkám, že to nutně musí skončit „czexitem“, ale minimálně přemýšlet bychom o tom určitě měli.

- Posledním a trošičku lehkomyslnějším bodem je žádost o to, abychom se více usmívali. Líbí se mi na nás, že jsme přímočaří, že když se nám něco nelíbí, tak to dáme najevo, ale úsměv je zadarmo a vždy pomůže.

Byla by škoda nic nezměnit, nepoučit se z chyb, ničeho nového nedosáhnout, i proto, že změna je život.

Informace o studentské soutěži najdete tady.

SDÍLET
sinfin.digital