Zrušme minimální mzdu. Odboráři budou muset více pracovat a nejnižší platy se zvednou

Ve světle zpráv o pondělních stávkách a odborářských protestech v Česku zanikla jedna zajímavá zpráva z Rakouska. Odbory v oboru pečovatelství a zdravotních a sociálních služeb se v nové kolektivní smlouvě dohodly na zvýšení platů pro příští rok o 9,2 %. Nově se zvedla také minimální zaručená mzda v těchto konkrétních oborech. 

Znamená to, že kdo je třeba pečovatelem nebo zaměstnancem sociálních služeb, nesmí brát méně než 2 067,40 eur (50 230 korun) hrubého. Je přitom nutné připomenout, že v pečovatelských a sociálních službách nejsou ani v Rakousku platy vysoké, spíše podprůměrné.

Přesto byli odboráři s novými mzdovými tarify, dohodnutými po 16 hodinách nepřetržitého tvrdého vyjednávání, spokojeni. „S touto dohodou se zaměstnancům finančně uleví. Například sociální pracovník s 10 lety praxe si nyní vydělá na plný úvazek o více než 300 eur měsíčně více,“ uvedla Eva Scherzová, předsedkyně „pečovatelských“ odborů GPA. Dohodu přitom pozitivně hodnotí i zaměstnavatelé.

To, že zaměstnanec v pečovatelských a sociálních službách v Rakousku nesmí od příštího roku brát méně než v přepočtu 50 tisíc korun (většinou ale bere výrazně více), není ale jako v Česku výsledkem zvýšení minimální mzdy. Ta totiž v Rakousku vůbec neexistuje. Pokud by existovala, byla by pro zaměstnance kontraproduktivní.

Výši minimálních platů v jednotlivých oborech totiž stanovují každý rok kolektivní smlouvy, uzavřené mezi zaměstnavateli a příslušnými odbory. Většinou je to velmi tvrdé vyjednávání, nechybí ani vyhrožování stávkou – výsledkem je ale zaručená výše mzdy v daném oboru.

Například začínající školník (o jehož nízké mzdě se nyní mluví v Česku), nesmí brát méně než 1680 eur (bezmála 41 tisíc korun), po letech praxe se ale jeho mzda může vyšplhat až na 2150 eur (přes 50 tisíc Kč).

K tomu se ale musí přičíst i další benefity, třeba služební byt. Navíc v Rakousku jsou zákonem zaručené dva platy navíc (takzvaný vánoční a dovolenkový plat) – povinnost vyplácet celkem 14 platů v roce platí pro všechny zaměstnavatele bez rozdílu.

Naprostým základem výše mezd jsou ale již zmíněné kolektivní smlouvy, které jsou většinou pro zaměstnance mnohem výhodnější než institut jednotné minimální mzdy v celém státě. V tomto ohledu je dobré srovnání právě s Českem.

V Česku dostává řada lidí celostátní minimální mzdu i v oborech, u kterých by to v Rakousku nebylo možné. Příkladem je třeba kuchař, řidič nebo třeba právě školník. Není možné, aby kuchař v restauraci nebo ve školní jídelně bral stejné peníze jako pokojská či uklízečka s tím, že mu to zaměstnavatel takzvaně dorovná na spropitném nebo v „černých“ penězích. Ne. Kuchař je kvalifikovaná profese, která má zaručenou minimální mzdu začínajícího kuchaře i růst platu s léty praxe.

Minimální mzda v českém podání naopak umožňuje, aby i lidé v některých kvalifikovaných profesích brali naprosto minimální plat – přitom je třeba dodat, že ho někteří zaměstnanci dokonce sami vyžadují. Stačí si například promluvit s některými autodopravci nebo majiteli restaurací. Ti zaměstnanci, kteří se nacházejí v exekuci nebo v insolvenčním řízení, chtějí kvůli srážkám brát co nejméně „oficiálně“ a co nejvíce „neoficiálně“ nebo formou náhrad. Z jejich pohledu je to pochopitelné. O své peníze ale přicházejí jak soukromí věřitelé, tak stát.

Tento dobrovolný přechod mnoha dlužníků k šedé ekonomice nepochybně zkresluje i oficiální počty pracujících s minimální mzdou, kterých je nyní v Česku podle oficiálních statistik kolem 150 tisíc. A odbory toto číslo často využívají jako důkaz rozsáhlé příjmové chudoby a žádají zvýšení minimální mzdy. Přitom v mnoha případech berou lidé minimální mzdu dobrovolně.

V Rakousku, jak už bylo řečeno, není možné, aby řidič kamionu nebo kuchař bral stejně nebo méně než uklízečka. Ať už je v exekuci, či nikoliv.

Z uvedených informací ale každopádně vyplývá, že rakouský systém bez celostátně stanovené minimální mzdy je pro zaměstnance zejména v nízkopříjmových oborech výhodnější. Ovšem jsou k tomu nutné silné odbory. Ty vyjednávají kolektivní smlouvy a na nich záleží, aby lidská práce nebyla podhodnocená. Čím obratnější jsou odborářští předáci, tím vyšší je v oboru zaručená minimální mzda.

V Česku si odboráři jako svou „mantru“ zvolili zvýšení všeobecné minimální mzdy, která však z výše uvedených důvodů není tím zásadním, co by rozhodovalo o chudobě. Neznamená vůbec nic. 

Debata o ní ovšem může být ze strany odborů vhodnou zástěrkou pro vlastní neschopnost vyjednat důstojné platy pro jednotlivé profese. A tedy i omluvou pro slabost odborářských svazů. Pokřikování z pódia před srocenými davy, že by se měla zvýšit minimální mzda, rozhodně není důkazem dobré práce odborů. Možná právě naopak.

Leckdo přitom může argumentovat tím, že Rakousko sice nemá institut minimální mzdy, v Německu a některých jiných západních státech ale existuje. A to od roku 2015. Jenže v německém případě se přece jen jedná o něco jiného. Německé odbory jsou podobně silné jako rakouské, institut minimální mzdy slouží především k zamezení platového dumpingu při zaměstnávání přistěhovalců a uprchlíků. I v Německu se však v poslední době diskutuje o tom, že když minimální mzda neexistovala a o platech rozhodovaly výhradně kolektivní smlouvy, byly dohody mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jednodušší.

Jedna věc je každopádně jistá. Kdyby byla v Česku minimální mzda zrušena, vůbec nic tragického by se nestalo. Jen by odborářští předáci museli místo planých hesel opustit svá křesla a začít dělat to, za co jsou placeni, tedy vyjednávat o mzdách pro každý jednotlivý obor. Nakonec by se to vyplatilo jak zaměstnancům, tak státu.