KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Je to bez pár hodin týden, co jsem se vrátil domů do Čech z hlavního města Egypta, Káhiry. A stejně jako v případě přechozích pobytů tady jsem – bez nejmenšího přehánění – stále ještě tak trochu v transu. Bezprostřední blízkost Gízy s velkými pyramidami a majestátní Sfingou, nedaleká Sakkára a Abúsír, kde dlouhá léta pracují čeští egyptologové v čele s profesorem Miroslavem Bártou, fascinující pohled na město od mohutné Citadely a mešity Muhammada Alího, unikátní koptská (křesťanská) Káhira a stará islámská Káhira – to všechno vytváří, spolu s hektickým životem v ulicích, mimořádně působivý zážitek. Zejména pro člověka, který miluje mnohamiliónové megapole tak jako já.
Když se mi jako klukovi ve třinácti nebo čtrnácti letech dostala poprvé do rukou knižní trilogie Jiřího Hanzelky (1920–2003) a Miroslava Zikmunda (1919–2021) Afrika snů a skutečnosti, byl jsem jí doslova elektrizován. Podrobné, neobyčejně čtivě napsané reportáže obou cestovatelů mě nadchly – a od té doby se cestování stalo jednou z mých životních posedlostí.
Zatímco do roku 1989 jsem cestoval hlavně díky knížkám a dokumentárním i hraným filmům, na přelomu osmdesátých a devadesátých let – po pádu zhovadilého, ve všech ohledech odporného komunistického režimu – se přede mnou, stejně jako před všemi nadšenými Čechy, otevřel celý svět, takže jsem mohl konečně vyrazit na cesty.
V úvodu k Sorrentinově Velké nádheře stojí: „Cestování rozněcuje obraznost. Vše ostatní je zklamání a únava.“ V těchto slovech je samozřejmě kus nadsázky, ale také veliký kus pravdy. Alespoň za mě.
Káhira snů a skutečnosti
Vlastně ani nevím, proč na Egypt, který stál coby velká severoafrická země na počátku mého cestovatelského nadšení, došlo až tak dlouho po listopadu 1989. Za to, že na něj přece jen došlo, ale vděčím svému celoživotnímu kamarádovi, již zmíněnému skvělému vědci, egyptologovi a archeologovi Mirkovi Bártovi. Ten mě „k pyramidám“ poprvé „vytáhl“ na jaře 2014.
Od té doby jsem byl v Egyptě – konkrétně v Káhiře a v Luxoru – mnohokrát, a pokaždé to stálo za to. Zejména Káhira se pro mě stala místem, jež mě naprosto okouzlilo.
Způsob, jakým se tu přes dvacet miliónů lidí v noci, a ještě víc ve dne (kolik jich do metropolitní oblasti přijede den co den za obživou, lze stěží odhadnout), rve o každou (egyptskou) libru, a s jakou – současně – orientální melancholií a lhostejností zdánlivě a někdy i skutečně nikdy nikam nespěchají, je fascinující. Hlavně nevadí-li Vám příliš téměř všudypřítomný prach a písek – zvlášť, když se zvedne vítr, což bývá poměrně často; stane-li se to ve větší intenzitě, neochrání Vás před ním skoro nic, dokonce ani když jste uvnitř domu.
Známé úsloví, které říká „Vidět Neapol a zemřít“, bezpochyby platí. S Káhirou je to stejné.
Velké pyramidy a Sfinga v Gíze
To si můžete stokrát říkat, že nejde o nic jiného než o ty s prominutím „nejprofláklejší“ turistické atrakce. Ale když nakonec stanete na jejich úpatí, pak – jste-li jen trochu vnímaví ke kráse, k velikosti, k něčemu, co člověka přesahuje, a k věčnosti, – zůstanete stát bez dechu. Bez ohledu na to, kolik místních dotěrných otrapů vám chce něco prodat nebo vám nabízí „bezkonkurenčně nejlevnější projížďku na čisťoučkém velbloudovi“ atd.
Jediný dodnes dochovaný ze „sedmi divů světa“ a nedaleká Sfinga si vás dokonale podmaní, zejména využijete-li možnosti podívat se dovnitř největší Cheopsovy (či Chufuovy) pyramidy. Příkré stoupání ve stísněných prostorách až do pohřební komory je náročné jak fyzicky, tak – vzhledem k neustále velkému počtu lidí – i mentálně. V žádném případě je nedoporučuji lidem trpícím byť jen trošičku klaustrofobií.
Stojí to ale zato, zvlášť pokud budete mít štěstí a budete moci být v komoře alespoň chviličku sami, což se mi nejednou podařilo.
Čísla týkající se pyramid (výška, množství kamenných bloků atd.) jsou snadno dohledatelná v každé encyklopedii či na internetu, takže vás zde jimi nebudu zahlcovat. Místo toho si dovolím smutnou poznámku – že je, bohužel, zcela nepředstavitelné, aby by naše moderní a technologicky vyspělá civilizace byla schopna něco takového jako staří Egypťané postavit. Konkrétně v Praze stačí připomenout si, pars pro toto, jak komicky dlouho trvá pouhá rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad.
Velké pyramidy jsou ale součástí nejen starověkých dějin. Právě tady se 21. července 1798, tedy v pořádném vedru, odehrála tzv. bitva u pyramid, již svedla Napoleonova armáda s mamlúckým vojskem tureckého místodržitele v Egyptě (Egypt byl formálně součástí Osmanské říše) Murada Beje.
Francouzi v bitvě zvítězili a otevřeli si cestu na Káhiru, jež byla důležitým bodem egyptského, respektive blízkovýchodního tažení budoucího francouzského císaře. Napoleonova motivační slova těsně před začátkem boje – „Vojáci, čtyřicet století hledí na Vás!“ – ostatně známe ještě dnes.
Když už je řeč o Gíze, nenechte si ujít návštěvu Velkého egyptského muzea (The Grand Egyptian Museum; GEM), největšího svého druhu na světě, jež bylo po dlouholeté, komplikované výstavbě otevřeno na sklonku loňského roku.
Naleznete tu většinu artefaktů z dějin starověkého Egypta, včetně nálezů z Tutanchamónovy hrobky, které se dříve nacházely v Egyptském muzeu v Káhiře (The Egyptian Museum of Antiquities) na známém náměstí Tahrír.
I ono stojí za návštěvu – už jen jako ukázka toho, jak silnou pozici měli v 19. století v Egyptě a v Káhiře Francouzi. A jako doklad toho, jak velkolepou stavbu pro (nejen své) nálezy tehdy postavili.
Citadela a mešita Muhammada Alího
Nejlepší pohled na mnohamiliónové město se návštěvníkům Káhiry pravděpodobně naskýtá od Citadely – majestátní, robustní pevnosti na ostrovu pod vrcholem Mukkatám (Mauqattam), jež byla součástí středověkého islámského opevnění města.
Postavena byla v sedmdesátých letech 12. století Saladinem (Saláh ad-Din Júsuf ibn Ajjúb; 1138–1193), zakladatelem ajjúbovské dynastie. V 19. století došlo k její přestavbě, jejíž součástí bylo i vybudování mešity Muhammada Alího (1769–1849; prosím obrázek), formálně sultánova místokrále v Egyptě, fakticky suverénního vládce, prvního z egyptských chedívů.
Místní Alabastrová mešita, jež je zejména uvnitř mimořádně krásná, patří k architektonickým „zázrakům“ Káhiry; vzhledem ke své velikosti a ke svému umístění je navíc jednou z nejvýraznějších dominant města.
Obyvatelé metropole ji mají ve veliké úctě a oblibě, často se tady konají svatby (hlavně příslušníků majetnějších společenských vrstev); jedné takové jsme byli v minulém týdnu svědky i my. Doslova dechberoucí je výhled na Káhiru pod Citadelou.
Málokde si člověk tak zřetelně uvědomí rozlehlost a přelidněnost hlavního města Egypta; na úchvatném výhledu nic nemění ani to, že je Káhira nezřídka zahalena smogovým oparem – dokonce možná, paradoxně, naopak.
Koptská a islámská Káhira
A ještě dvě části města nemohu v téhle stručné vzpomínce na uplynulé dny opomenout. První je koptská (křesťanská) Káhira, jež se rozkládá na místě někdejší římské pevnosti. Jakmile do čtvrti, hlídané policisty a vojáky, vstoupíte, okamžitě poznáte, že jste se ocitli v „jiném světě“.
Kromě světově proslulého, unikátního kostela svatého Jiří (Mar Girgis) je tu i Ben Ezrova synagoga z dvacátých let 9. století, mimochodem nejstarší v celém Egyptě. Věřte mi, že nálada, kterou si z této části města odnesete, je neopakovatelná.
Mojí nejmilejší částí egyptské metropole je ale stará islámská Káhira, jež pro mě představuje dokonalou esenci Orientu, jak jsem si o něm četl a jak jsem o něm snil jako kluk v rodném Jičíně.
Její součástí je mimo jiné bazar Chán al-Chalílí, největší na celém africkém kontinentu. Třebaže se v průvodcích nezřídka dočtete, že se dnes jedná hlavně o turistickou atrakci s převážně nekvalitním zbožím, není to úplně pravda. Místní průvodce nebo kdokoli, kdo tuto část města dobře zná, vás provede uličkami, kde žijí místní lidé a kde je život všechno jenom ne kašírovaný a „umělý“.
Koupit si zde samozřejmě můžete úplně všechno, od typických „turistických“ suvenýrů až po skvělé egyptské a perské koberce nebo staré výtisky novin z časů Suezské krize v roce 1956.
V islámské Káhiře najdete i proslulou kavárnu Café El-Fishawy, jež byla otevřena ve druhé polovině devadesátých let 18. století, ještě před Napoleonovým vpádem do Egypta, a od té doby neměla nikdy, ani jediný den, zavřeno. Zajít si sem, dát si tu čaj či kávu a vykouřit s přáteli šíšu, je skoro povinností, místní atmosféra za to stojí.
Pokaždé, když jsme v Káhiře, sem s Mirkem Bártou zajdeme, a je to vždycky prima, stejně jako večeře na nilském ostrově Zamalek v komplexu Le Pacha, vybudovaném v roce 1901, kde najdete několik výtečných restaurací.
Take Me Back to Cairo!
Na závěr už jen jedna poznámka. Pokaždé, když mě přepadne stesk po Káhiře, nebo když se do města na Nilu chystám, pustím si jednu v Evropě nepříliš známou písničku z šedesátých let 20. století, egyptský „popík“ s názvem Take Me Back to Cairo! Na kanálu youtube ji najdete v mnoha verzích, v některých případech s unikátními záběry města, které je s dnešním na první pohled nesrovnatelné. Jakkoli se opravdu nejedná o žádný „velký kumšt“, určitě si ji před cestou do Egypta pusťte.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
