GLOSA MARKA KERLESE | Stojí dnes mnohem více peněz než například golf. Přesto se o něm stále mluví jako o masovém sportu. A to není jediná zvláštnost, která z lyžování v dnešních podmínkách dělá opravdu zvláštní druh zábavy.
Mám kamarády náruživé lyžaře. Vlastně většina mých kamarádů ráda lyžuje. V poslední době ale stále častěji slyším ze všech stran: „Hele, já nevím, co mě na tom lyžování vlastně ještě baví.“
Podobné to bylo tento týden. Kamarád, který se právě vrátil s rodinou z lyžařského pobytu na severu Itálie mi v šatně tělocvičny zcela vážně říká: „Když jsme jeli domů, seděl jsem v autě a přemýšlel, jestli to všechno stálo za to. Proč to vlastně dělám, když mě to nebaví.“
Cituji přesně: „Jedeš ve čtyřech do Itálie, dva litry dáš už doma jen za servis lyží pro nás a pro děti, něco dokoupíš a pak jedeš 600 kilometrů někam, kde ani není sníh, abys v davu Poláků a Čechů jezdil z kopce na umělém sněhu. A stejně si ani pořádně nezalyžuješ, protože mezi tolika lidmi ani nemůžeš. Spíš v apartmánu, občas si dáš špagety nebo kafe. A když to celé spočítáš, stojí tě to se vším všudy 80 000 korun na týden.“
Myslel jsem si, že je to ojedinělý názor. Ale ouha. Hned se zvedli další dva, výrazně mladší spoluhráči, kteří se právě s rodinou vrátili z lyžování v Alpách. Jako by se v nich najednou probudilo nějaké skryté dilema. „Máš pravdu. Kdyby záleželo na mně, za ty prachy bych našel mnohem lepší zábavu. Nechápu, proč nás to pořád drží.“
Tak se naivně ptám, proč pořád na ty lyže jezdí, když je to nebaví. Odpověď je jednoduchá: Manželka, děti, tradice, už jsme na to zvyklí, nemůžeme se toho vzdát atd. Ale kdyby záleželo na mně...
Jak to zpovzdálí roky sleduji, mimo jiné jako novinář, který píše o Rakousku (a také tam často jezdí), přijde mi lyžování skutečně jako zvláštní fenomén. Pamatuji si, jak se v rakouských novinách poměrně nedávno psalo o tom, že když cena denního skipasu překročí 40 eur, z lyžování už přestane být masový sport a stane se z něj zábava jen pro bohaté. Což by mohlo mít fatální důsledky pro rakouský cestovní ruch. Později se jako o smrtící hranici pro masové lyžování hovořilo o 50 eurech, pak o 60 eurech.
Dnes stojí v některých rakouských i italských lyžařských areálech permanentka přes 70 eur (1800 korun), někde i přes 80 eur, a nevypadá to, že by se měl růst cen zastavit. Pokud by mělo zdražování permanentek pokračovat dosavadním tempem, během příštích třech let by cena skipasu klidně mohla překročit hranici 100 eur. V Česku jsou sice ceny lyžařských permanentek – kvůli horším podmínkám pro lyžaře oproti alpským státům – nižší, ovšem tempo růstu je prakticky stejné.
Žádná z katastrofických prognóz o konci lyžování jako masové zábavy se zatím nenaplnila a ani to nevypadá, že by se měla naplnit. Ano, ředitelé škol (dokonce i v Rakousku a Německu) hlásí, že značná (a stále větší) část rodičů neposílá své děti z finančních důvodů na školní lyžařský výcvik. Některé níže položené areály v alpských zemích krachují.
Běžní smrtelníci se chytají za hlavu, když jsou po víkendovém rodinném lyžování v českém středisku chudší třeba o 10 000 korun. Ale jinak lyžařský byznys funguje celkem bez problémů dál. A to paradoxně zejména tam, kde je lyžování nejdražší.
Jako by si právě lyžování z nějakého neznámého důvodu vydobylo pozici masové zábavy, které se lidé odmítají vzdát za jakoukoli cenu. Další kamarád tento paradox srovnává s pozicí golfu ve společnosti. Zatímco golf je některými lidmi obecně považován za sport pro bohaté snoby, o lyžování, které dnes stojí „se vším všudy“ výrazně víc, takhle prakticky nikdo nemluví. Proč?
Udržet lyžování za každou cenu
Většina lyžařů (alespoň to tak vypadá) přijala za své vysvětlení, že čím méně sněhu a mrazu, tím prostě musí být jízda z kopce na „dvou prknech“ (případně jednom) dražší. I kdyby měla mít cenu zlata. Zároveň ale bůhvíproč udržujeme pověst lyžování jako sportu pro široké masy, kterým už dávno není. Navíc, jak bylo zmíněno na začátku, se dnes lyžuje úplně jinak a za jiných podmínek než před 30 lety.
Spousta milovníků lyžování bude určitě právem argumentovat tím, že i přes ucpané sjezdovky, horentní ceny skipasů a umělý sníh prostě stojí za to nazout lyžáky. I kdyby se mělo lyžovat (možná brzy dokonce bude) na nějaké umělé hmotě místo sněhu. Je to prostě neopakovatelný zážitek.
Na druhou stranu to nic nemění na tom, že naše – možná až úpěnlivá – snaha udržet pozici lyžování jako masového sportu i v době, kdy se sníh a led stávají v zimě vzácností, je poněkud zvláštní.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
